Seznamte se: Jiří Trtík

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Jiří Trtík – skladba, dirigování

(Únor 2016, krátce po osmé hodině ráno místního času a já sedím v shinkansenu z Hirošimy do Kjóta. Za oknem se míhá japonská příroda a já přemýšlím nad otázkami do rozhovoru pro Opera Plus.)

Kdy a kde jsem se narodil

Narodil jsem se 17. června 1989 v Čáslavi.

Rodina a její vztah k hudbě

Ačkoli se mé umělecké sklony projevovaly již od útlého dětství, například v deseti letech byla jedna z mých básniček vybrána do pořadu Jiřího Dědečka na ČT2 a v osmé třídě na základní škole jsme s přáteli natáčeli krátké kriminální filmy či klipy s vlastní hudbou, nebyl jsem rodiči vedený k hudbě ani k umění obecně. Tatínek má sklárnu na české designové sklo a maminka je zdravotní sestra.

Rodiče mě hodně podporovali ve studiu cizích jazyků, ve kterých jsem projevoval výrazné nadání, pamatuji si, že v šesté třídě jsem se intenzivně učil čtyřem světovým jazykům. Kéž bych si je teď pamatoval. 🙂

K hudbě jsem se dostal až později a já jsem za to rád, alespoň jsem si svůj obor musel sám vybojovat a o to víc si ho teď vážím.
Nicméně velmi osudové je pro mě zjištění, že můj praděda hrával na varhany v kostele v Číhošti a byl blízký přítel faráře Josefa Toufara. Když mě pak Miloš Doležal požádal o zhudebnění Toufarovy modlitby, cítil jsem, že je to moje milá povinnost. A tak vznikla skladba Můj Ježíši, která měla oficiální premiéru při významné celostátní události Návrat P. Josefa Toufara do Číhoště.

Jaké byly moje hudební začátky

Dlouho jsem se hledal. Začal jsem s hudbou až na Střední průmyslové škole v Kutné Hoře, když jsme se spolužáky zakládali kapelu. Poté jsem byl přijat na Karlovu univerzitu, kde jsem studoval klasickou filozofii. Ačkoli jsem po roce získal stipendium za vynikající studijní výsledky, už jsem místo knihoven více a více času trávil za klavírem. A tak jsem se od undergroundových žánrů a kytary, přes studium filozofie dostal až ke konzervatoři, skladbě, dirigování a vážné hudbě.

Proč jsem si nakonec vybral právě svůj obor

Je to pro mě trochu záhada. Najednou jsem začal cítit, že hudba je to, co chci dělat a co mě naplňuje. O skladbě jsem nechyboval, to je něco, bez čeho vím, že nemůžu být. K dirigování jsem se rozhodl po roce studia skladby, protože jsem chtěl být v kontaktu s živou muzikou a proniknout do světa symfonické hudby a opery. Se skladbou je to skvělá kombinace a vzájemně se tyto obory doplňují. Také mi vyhovuje práce s lidmi, čehož si jako dirigent užiji až až.

Moje první veřejné vystoupení

„Hezky jste hrál, energicky!“ byla slova pana profesora Otomara Kvěcha po mém prvním klavírním vystoupení na koncertě projektu Kontinuity v kostele svatého Vavřince v létě 2010. Pamatuji si to, jako kdyby to bylo dneska. Byl jsem hodně nervózní, hrál jsem jako jediný student s výbornými profesionálními hráči, ale když za mnou po koncertě přišel pan profesor Otomar Kvěch a gratuloval mi k mému výkonu, tak se mi ulevilo a moc mě to potěšilo.

Mí dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Velmi často si říkám, většinou když se vrátím ze zahraničních kurzů, jaké mám štěstí na učitele a profesory hlavních oborů. Ať už ve skladbě a dirigování, tak i v obecných hudebních předmětech.

Pan profesor Gemrot mě učí skladbu od úplných začátků a jsem mu obrovsky zavázán za všechno, co mi předal po stránce hudební, lidské, v přístupu k práci, sebekázni a sebeupřímnosti.

Ohledně dirigování, trojice profesorů Miriam Němcová, Hynek Farkač a Miroslav Košler vám dá nejen dobré řemeslo, ale i rozmanitý pohled na problematiku dirigování ve velmi širokém spektru repertoáru. Člověk se naučí dirigovat sbory, opery, symfonie a může si vybrat, co je mu nejbližší. Z dirigování mám velký respekt, je to běh na dlouhou trať a nechci v něm nikam spěchat.

Soutěže, kterými jsem zatím prošel a co hlavně mi daly

Můj pan profesor skladby Jiří Gemrot mi ve druhém ročníku na otázku soutěží řekl: „Nechej soutěže až na poslední ročníky konzervatoře.“ Tato odpověď mě tehdy moc nepotěšila, ale poslechl jsem ho a teď jsem za to rád.

Na to konto bych rád jmenoval nedávný úspěch mého melodramu Jen jestli si nevymejšlíš, který jsem napsal pro Mezinárodní soutěž melodramů Zdeňka Fibicha, kde se umístil jako první v kategorii soudobých melodramů. Díky tomu byly interpretky (úžasná Magdalena Ochmanová a Eliška Jansová) pozvány do mezinárodního kola, které se bude konat letos na podzim.

Rád bych ještě zmínil svou písničku Mladý pan Bovary, která několikrát vyhrála hitparádu na kanálu ČT Déčko.

Obecně ale věřím, že umění a zvláště skladba, se nedá měřit žádným metrem, a tak jsem nikdy nepovažoval umístění na soutěžích za vypovídající o skladatelské úrovni.

Co považuji za svůj největší úspěch

V poslední době asi spolupráci s Japonskem.

V únoru 2016 jsem byl vybrán na prestižní koncert zemí V4 v Tokiu, kde jsem reprezentoval Českou republiku a měl možnost se setkat s významnými umělci jednotlivých států (nezapomenutelná zde byla zkušenost nácviku árie Rusalky s přední japonskou sopranistkou). Následoval týdenní studijní pobyt v Hirošimě a nabídka na skladbu pro město Hirošima a mírový památník A-Bomb Dome, což je budova postavená českým architektem Janem Letzelem v Hirošimě roku 1915, která jako jediná zázrakem přežila atomový výbuch. Celý projekt je pod záštitou Českého centra v Tokiu.

Také mě mile překvapilo velmi kladné přijetí mého prvního smyčcového kvarteta na koncertě na České ambasádě v Berlíně v únoru loňského roku. Mám radost, když i širší zahraniční publikum dokáže ocenit soudobou českou hudbu.

Jak hodně cvičím a skládám

Byly doby, kdy jsem cvičil na klavír celé dny – prostě jsem se od toho nemohl odtrhnout. Můj pohled na cvičení se od té doby dost změnil a nyní cvičím mnohem méně a snad efektivněji. Více než hru na klavír trénuji hlavu a hudební představivost studiem partitur. Jak říká pan profesor Farkač: „Mít pečlivě prostudovanou partituru, to je základ.“ Pokud člověk nechce jenom „taktovat“, ale chce také ukázat fráze a hudbu, musí pracovat i na manuální zručnosti, čili dirigentském gestu.

Pro skladatele je zase důležité, když pustí uzdu své fantazii, jako dítě si „blbne“ a hraje se zvuky a tóny nástroje nebo jen s hudební myšlenkou v hlavně a sleduje, kam ho dovede. Vnitřní dítě a hravost je pro mě základ hudební tvořivosti a to mě moc baví. Můžete to dělat skoro kdykoli a kdekoli, jediný problém je, že to nejde vynutit. Zbytek už je otázka řemesla a praxe.

Pokud nejsem na cestách, snažím se stabilně udržovat čtyři hodiny soustředěného cvičení či skládání denně.

Můj profesní vzor

Celoživotně vzhlížím k Janu Werichovi. Jeho osobnost, názory, humor, knihy, texty a celkové dílo mě fascinují.

Kam až bych to ve svém oboru chtěl dotáhnout

Nad touto otázkou jsem nikdy až tak nepřemýšlel. Především jsem šťastný, že mohu dělat to, co mě baví. Čím dál více si ale uvědomuji, že aranžování nebo takzvaná „spotřební hudba“ není úplně moje parketa a rozhodně v tom nevidím svou budoucnost.

Chci psát hudbu, která má obsah, a jsem si vědom toho, že mám před sebou ještě velké množství práce.

Jakou hudbu provozuji nejraději

Pokud je to hudba, tak jakoukoliv.

Jakou muziku rád poslouchám

Možná to vyzní jako klišé, ale docela rád mám ticho. (Které je čím dál těžší najít.)

Co dalšího mám rád, jak trávím volný čas

Jsem od přírody bohém. Rád se odreaguji s přáteli a také mám rád dobrý humor. Zároveň je pro mě velmi důležité pracovat na svém duchovním rozvoji, cestovat a učit se nové věci a poznávat odlišné kultury.

Moc rád také chodím pěšky. Přemýšlet a pozorovat přírodu a věci kolem během chůze mě velmi inspiruje a učí mě to rozumět světu a lidem. Nechci vymýšlet nic nového, jenom chci být schopný vidět principy kolem sebe a umět je popsat hudebním jazykem.

Co mi dokáže udělat největší radost

Velkou radost mám například z toho, když založím hudební těleso, které úspěšně funguje i bez mé přítomnosti. Speciálně bych zde rád vynesl smíšený pěvecký sbor Punkt při Pražské konzervatoři, který jsem založil spolu s kolegyní Alenou Jelínkovou a který má za sebou celou řadu úspěšných koncertů. Obrovskou zásluhu na tom mají také moji spolužáci, skladatelé Lukáš Janata a Sváťa Kůrka, kteří za mnou stojí a já za nimi.

Podobně je to také v případě ženského sboru Akordum v Uhříněvsi nebo smíšeného sboru Gaudeamus ve Světlé nad Sázavou, který jsem měl tu čest několik let vést.

Moje největší přání

Rád bych byl v životě užitečný. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale po týdenním studijním pobytu v Hirošimě si přeji žít ve světě, který je postaven na základních lidských hodnotách a vzájemném respektu jednotlivých národů a jejich občanů.

(9:30 – „Dear passengers, we will soon take a brief stop in Osaka.“ No, vida. To to pěkně uteklo. Za patnáct minut vystupuji v Kjótu, kde strávím letošního Valentýna.)

***

Jiří Gemrot, pedagog Pražské konzervatoře
Když mě zhruba před šesti lety po jednom koncertu z prací studentů našeho oddělení Jiří Trtík oslovil, že by chtěl studovat skladbu a ve svém životě se zcela věnovat hudbě, byl studentem vysoké školy a k tomuto odvážnému životnímu rozhodnutí dozrál až během studia na ní. Začali jsme tehdy od úplných začátků, ale záhy jsem v Jirkovi poznal člověka nejen jasně talentovaného, ale i cílevědomého, houževnatého a pilného. Práce šla dobře kupředu a pokroky byly každou skladbou nepřehlédnutelné, takže do dnešních dnů se Jiří Trtík vyprofiloval v jednoho z nejvýraznějších studentů oddělení, na jehož kontě jsou již skladby budící oprávněnou pozornost. Zazněly nejen na školních koncertech, ale byly i dobrou reprezentací na zahraničních pódiích. Jiří Trtík má i velké organizační schopnosti. Díky praxi sbormistra v domovské Světlé na Sázavou anebo úspěšně se profilujícího sboru Punkt a souběžnému studiu dirigování i širší profesní erudici. Tato šťastná kombinace schopností, povahových vlastností a vzdělání jsou pro Jiřího Trtíka dobrým základem pro úspěšný vstup do profesionálního hudebního života. Bylo pro mě radostí prožít roky společných konzultací a jistý splín z toho, že je tato doba ponenáhlu pryč, mně vynahrazuje víra v to, že Jiří Trtík je studentem, o kterém v budoucnu budeme slýchat a s jehož uměleckou činností se budeme setkávat.

Miriam Němcová, pedagožka Pražské konzervatoře
Jirka Trtík je člověk bohémsky založený. Hudbu začal studovat oproti jiným relativně dost pozdě, ale za těch několik let, co ho znám, udělal obrovský pokrok. Dirigování je jeho druhý obor, původně snad zamýšlený jako prostředek k provozování svých vlastních skladeb, ale časem jsme oba získali pocit, že to není jen tak účelové. Pustili jsme se proto i do studia oper, kantát, oratorií…..Jirku zajímá i sborové dirigování. Na konzervatoři dokonce založil pěvecký sbor Punkt, se kterým se věnuje hlavně soudobé sborové tvorbě a provozuje premiéry svých mladých kolegů. Jiří má  i dobré organizační a produkční schopnosti, což je pro skladatele a dirigenta velmi důležité a v dnešní době téměř nezbytné. Je neustále plný elánu a optimismu, takže mu přeju, aby mu tento životní entusiasmus dlouho vydržel. Bude to v naší branži potřebovat. Držme mu palce, chystá se do ciziny na studia, tak ať je mu štěstěna nakloněna.

www.prgcons.cz

Foto archiv Jiřího Trtíka