Seznamte se: Karolína Žáková

Opera PLUS představuje současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře. Tentokrát je to Karolína Žáková z violoncellové třídy profesora MgA. Miroslava Petráše.

Kdy a kde jste se narodila?
Narodila jsem se 25. září 1999 v Praze. Ale jinak jsem mládí strávila v Kamenném Přívoze (vesničce na Sázavě).

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
Pocházím z poměrně velké rodiny, mám šest sourozenců a momentálně už i osmnáct neteří a synovců. Od malička jsem byla hudbou obklopená. Všichni moji starší sourozenci už dávno na něco hráli, když jsem se narodila. Můj bratr Josef Žák – barokní houslista žijící a působící v Paříži – se v době, kdy jsem se nezvládla ani otočit, zrovna připravoval na přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř, takže jsem to hudební prostředí měla dost intenzivní už od začátku.

Náš dům byl vždycky plný melodií, i když byli sourozenci zrovna ve škole. Díky naší mamince, která si hodně zpívala, a která pochází z jižní Moravy (což samo o sobě u mě vysvětluje hodně věcí, a není to jen láska k hudbě, ale i k dobrému vínu). (úsměv)

Babička byla sólistkou v Břeclavanu a dědeček varhaník a sbormistr. Musím samozřejmě zmínit i svého tatínka, který ačkoliv nikdy na nic nehrál, tak nás v hudebním vzdělání vždycky velmi podporoval.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Jak už jsem zmiňovala v předchozí odpovědi, od mládí jsem byla hudbou obklopena. Teď se zpětně dozvídám, že když mě rodiče brali v dětství na koncerty, zásadně jsem je prospala a probudila se až při potlesku. (úsměv)

Každopádně díky společnému zpívání u nás doma (i třeba na různých koncertech a v kostele) jsem měla skvělý základ do budoucna. Zpívat se staršími sourozenci mě vždy velmi bavilo. Josef dělal úžasné úpravy různých písní a skladeb a koncerty a vystoupení měla vždy ohromný náboj. Vystupování mě prostě velmi nabíjelo už tehdy.

Proč jste si nakonec vybrala právě svůj obor?
Pro violoncello jsem se rozhodla ve svých pěti letech a důvod byl následující: „Maminko, já chci hrát na cello, protože se u toho sedí.“ V tu dobu jsem bohužel nevěděla, že u houslí se dá sedět i stát… Ale zpětně se domnívám, že to moje rozhodnutí bylo do jisté míry ovlivněno Margit Koláčkovou, skvělou violoncellistkou žijící v naší vesnici. Byla to nejspíš kombinace všech okolností, a já jsem za to teď nesmírně vděčná. Margit se poté stala mou první paní učitelkou.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
No tak to už si asi bohužel nevzpomenu. Ale na co si vzpomínám naprosto jasně, je moje inklinování k pořádání domácích koncertů a divadelních představení už od útlého dětství. Milovala jsem vyrábění plakátů a pozvánek, které jsem poté rozvěšovala po různých dveřích v našem domě a zvala na určitou hodinu do mého pokoje. Tam jsem potom buď hrála na cello, nebo jsem si připravila nějaké krátké divadelní představení. Ono popravdě při velikosti naší rodiny už se to dá pokládat za veřejné vystoupení. (úsměv)

A na toto vzpomínám s radostí, protože mě to velmi bavilo a připadala jsem si důležitě a dospěle (ačkoliv myslím, že nejsem jediná, kdo by se teď do dětských let chtěl vrátit), a hlavně mě vždycky bavilo se předvádět a rozesmívat ostatní (asi díky starším sourozencům jsem byla doma takový šašek).

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Jak už jsem zmiňovala výše, moje první učitelka byla Margit Koláčková. Měla jsem u ní soukromé hodiny v předškolním roce. Byla skvělá, díky ní jsem získala dobrý základ. Poté jsem měla rok soukromé hodiny s Kamilem Žvakem (současným pedagogem na konzervatoři v Kroměříži). Byl to kamarád mého bratra na HAMU a jak on sám doteď s oblibou říká: „Jezdil jsem tě učit za nějakou tu skvělou buchtu“. Kamil mě učil, když jsem byla v první třídě, poté jsme se s rodiči dohodli, že už by asi bylo vhodné začít chodit do ZUŠ. A tak jsem ve druhé třídě začala chodit do ZUŠ Lounských na Praze 4, kde mojí učitelkou byla Marie Hixová. To byla nejzásadnější léta v mém hudebním vývoji a já jsem doteď velice vděčná, že jsme na ni dostali doporučení od Josefa Špačka staršího. Díky neuvěřitelně vnímavé, precizně a kontinuálně se mnou pracující paní Hixové, jsem získala dobrou technickou vybavenost, na které mohu stavět doteď. Hlavně mě ale podporovala v tom, abych šla na pódium s úsměvem i sebevědomím. Byla hodně energická, což mě inspirovalo a motivovalo. Vždycky mi říkala, ať si vystupování užívám a tu energii předávám publiku. Hudbu jsem samozřejmě měla ráda už předtím, ale díky ní jsem ji začala opravdu milovat a rozhodla se jít na konzervatoř. Nutno dodat, že sama paní Hixová mě ke studiu na konzervatoři netlačila, vlastně mě říkala i hodně nevýhod a také určité náročnosti tohoto povolání. Myslím, že je důležité vidět vždycky obě dvě strany předtím, než se člověk rozhodne. A když člověk udělá rozhodnutí sám, je to mnohem cennější, protože se rozhodne opravdu svobodně pro to, co miluje. A tak to bylo i se mnou.

Když jsem se tedy rozhodla pro přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř, začala jsem mít hodiny s profesorem Miroslavem Petrášem. K němu jsem také v září 2015 nastoupila do prvního ročníku. Pan profesor se mnou strávil opravdu hodně času, pomohl mi posunout kvalitu tónu a techniku obecně. Díky základům ze ZUŠ jsme mohli rozvíjet všechno dál a dál. S profesorem Petrášem jsem prošla celou konzervatoř a první ročník na HAMU. Momentálně jsem ve druhém ročníku, který ovšem trávím na Erasmu na Královské dánské hudební akademii v Kodani ve třídě fenomenálního violoncellisty Toke Møldrupa, a z dosavadního času zde musím říci, že je to ohromně obohacující.