Seznamte se: Karolína Žáková

Opera PLUS představuje současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře. Tentokrát je to Karolína Žáková z violoncellové třídy profesora MgA. Miroslava Petráše.

Kdy a kde jste se narodila?
Narodila jsem se 25. září 1999 v Praze. Ale jinak jsem mládí strávila v Kamenném Přívoze (vesničce na Sázavě).

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
Pocházím z poměrně velké rodiny, mám šest sourozenců a momentálně už i osmnáct neteří a synovců. Od malička jsem byla hudbou obklopená. Všichni moji starší sourozenci už dávno na něco hráli, když jsem se narodila. Můj bratr Josef Žák – barokní houslista žijící a působící v Paříži – se v době, kdy jsem se nezvládla ani otočit, zrovna připravoval na přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř, takže jsem to hudební prostředí měla dost intenzivní už od začátku.

Náš dům byl vždycky plný melodií, i když byli sourozenci zrovna ve škole. Díky naší mamince, která si hodně zpívala, a která pochází z jižní Moravy (což samo o sobě u mě vysvětluje hodně věcí, a není to jen láska k hudbě, ale i k dobrému vínu). (úsměv)

Babička byla sólistkou v Břeclavanu a dědeček varhaník a sbormistr. Musím samozřejmě zmínit i svého tatínka, který ačkoliv nikdy na nic nehrál, tak nás v hudebním vzdělání vždycky velmi podporoval.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Jak už jsem zmiňovala v předchozí odpovědi, od mládí jsem byla hudbou obklopena. Teď se zpětně dozvídám, že když mě rodiče brali v dětství na koncerty, zásadně jsem je prospala a probudila se až při potlesku. (úsměv)

Každopádně díky společnému zpívání u nás doma (i třeba na různých koncertech a v kostele) jsem měla skvělý základ do budoucna. Zpívat se staršími sourozenci mě vždy velmi bavilo. Josef dělal úžasné úpravy různých písní a skladeb a koncerty a vystoupení měla vždy ohromný náboj. Vystupování mě prostě velmi nabíjelo už tehdy.

Proč jste si nakonec vybrala právě svůj obor?
Pro violoncello jsem se rozhodla ve svých pěti letech a důvod byl následující: „Maminko, já chci hrát na cello, protože se u toho sedí.“ V tu dobu jsem bohužel nevěděla, že u houslí se dá sedět i stát… Ale zpětně se domnívám, že to moje rozhodnutí bylo do jisté míry ovlivněno Margit Koláčkovou, skvělou violoncellistkou žijící v naší vesnici. Byla to nejspíš kombinace všech okolností, a já jsem za to teď nesmírně vděčná. Margit se poté stala mou první paní učitelkou.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
No tak to už si asi bohužel nevzpomenu. Ale na co si vzpomínám naprosto jasně, je moje inklinování k pořádání domácích koncertů a divadelních představení už od útlého dětství. Milovala jsem vyrábění plakátů a pozvánek, které jsem poté rozvěšovala po různých dveřích v našem domě a zvala na určitou hodinu do mého pokoje. Tam jsem potom buď hrála na cello, nebo jsem si připravila nějaké krátké divadelní představení. Ono popravdě při velikosti naší rodiny už se to dá pokládat za veřejné vystoupení. (úsměv)

A na toto vzpomínám s radostí, protože mě to velmi bavilo a připadala jsem si důležitě a dospěle (ačkoliv myslím, že nejsem jediná, kdo by se teď do dětských let chtěl vrátit), a hlavně mě vždycky bavilo se předvádět a rozesmívat ostatní (asi díky starším sourozencům jsem byla doma takový šašek).

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Jak už jsem zmiňovala výše, moje první učitelka byla Margit Koláčková. Měla jsem u ní soukromé hodiny v předškolním roce. Byla skvělá, díky ní jsem získala dobrý základ. Poté jsem měla rok soukromé hodiny s Kamilem Žvakem (současným pedagogem na konzervatoři v Kroměříži). Byl to kamarád mého bratra na HAMU a jak on sám doteď s oblibou říká: „Jezdil jsem tě učit za nějakou tu skvělou buchtu“. Kamil mě učil, když jsem byla v první třídě, poté jsme se s rodiči dohodli, že už by asi bylo vhodné začít chodit do ZUŠ. A tak jsem ve druhé třídě začala chodit do ZUŠ Lounských na Praze 4, kde mojí učitelkou byla Marie Hixová. To byla nejzásadnější léta v mém hudebním vývoji a já jsem doteď velice vděčná, že jsme na ni dostali doporučení od Josefa Špačka staršího. Díky neuvěřitelně vnímavé, precizně a kontinuálně se mnou pracující paní Hixové, jsem získala dobrou technickou vybavenost, na které mohu stavět doteď. Hlavně mě ale podporovala v tom, abych šla na pódium s úsměvem i sebevědomím. Byla hodně energická, což mě inspirovalo a motivovalo. Vždycky mi říkala, ať si vystupování užívám a tu energii předávám publiku. Hudbu jsem samozřejmě měla ráda už předtím, ale díky ní jsem ji začala opravdu milovat a rozhodla se jít na konzervatoř. Nutno dodat, že sama paní Hixová mě ke studiu na konzervatoři netlačila, vlastně mě říkala i hodně nevýhod a také určité náročnosti tohoto povolání. Myslím, že je důležité vidět vždycky obě dvě strany předtím, než se člověk rozhodne. A když člověk udělá rozhodnutí sám, je to mnohem cennější, protože se rozhodne opravdu svobodně pro to, co miluje. A tak to bylo i se mnou.

Když jsem se tedy rozhodla pro přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř, začala jsem mít hodiny s profesorem Miroslavem Petrášem. K němu jsem také v září 2015 nastoupila do prvního ročníku. Pan profesor se mnou strávil opravdu hodně času, pomohl mi posunout kvalitu tónu a techniku obecně. Díky základům ze ZUŠ jsme mohli rozvíjet všechno dál a dál. S profesorem Petrášem jsem prošla celou konzervatoř a první ročník na HAMU. Momentálně jsem ve druhém ročníku, který ovšem trávím na Erasmu na Královské dánské hudební akademii v Kodani ve třídě fenomenálního violoncellisty Toke Møldrupa, a z dosavadního času zde musím říci, že je to ohromně obohacující.  

Účastnila jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Soutěží jsem se zúčastňovala prakticky od prvního ročníku na ZUŠ. Byla jsem vždy hodně soutěživé dítě, takže to pro mě bylo přirozené. Stojí za to zmínit asi první ceny z celostátních kol MŠMT, Pro Bohemia Ostrava, Soutěž konzervatoří, absolutní vítězství na Vychytilově violoncellové soutěži, 3. místa z Talents for Europe, finále soutěže Società Umanitaria v Miláně…

Ačkoliv hodně lidí soutěže v umění odsuzuje, pro mě osobně to byl vždycky hnací motor, dalo mi to hodně zkušeností. Já osobně si myslím, že hudebník roste veřejným vystupováním, nejen hodinami cvičení. Bohužel jak na konzervatoři, tak i na ZUŠ zas tolik koncertních příležitostí nebylo, a soutěž je další možnost, jak se před lidi dostat. Díky soutěžím jsem také nastudovala hodně repertoáru, vyzkoušela mnoho různých akustik, poznala nové lidi a tak dále. Samozřejmě to není pro každého a také si člověk musí poté sám uvědomit, že soutěž by neměla rozhodovat, jestli se hudbě budu věnovat, nebo ne. Ovšem pravda je taková, že mě to nějakým způsobem zoceluje, obohacuje, i když zrovna nevyhraju.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Za největší úspěch považuji účast ve finále mezinárodní soutěže Società Umanitaria v Miláně. Soutěž byla tříkolová, ve druhém kole (semifinále) nás bylo třicet pět a ve finále už jen deset. Ovšem ráda bych také zmínila úspěchy, ze kterých mám opravdu největší radost, a to jsou koncerty s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Pražskou komorní filharmonií a Filharmonií Hradec Králové, na kterých jsem měla tu čest představit se jako sólistka.

Jaký je váš profesní vzor?
Určitě jich je více, ale mezi moje největší oblíbence patří Sol Gabetta, Jérôme Pernoo, Truls Mørk a Jean-Guihen Queyras.

Kam byste to chtěla ve svém oboru dotáhnout?
Možná to bude znít divně, ale můj hlavní cíl je, aby mě moje budoucí práce nepřestala bavit, a můj názor je takový, že se to může povést, když se budu snažit, aby byla rozmanitá. Můj momentální cíl je hrát jak komorní hudbu, kterou naprosto miluji, tak sólově a v budoucnu i učit. Ale ať už to dopadne jakkoli, hlavně chci mít radost z toho, co dělám. A dělat ji i ostatním.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Momentálně překvapivě nejraději provozuji klasickou hudbu (a to hlavně z období 19. a 20. století). Ovšem pokud by se počítalo i moje „zpívání“, tak naprosto miluji moravské písničky, na kterých jsem vyrostla, a které si vždy s chutí od plic zazpívám. Nejraději „Eště som sa neoženil“, nebo „Nepij Jano nepij vodu“.

Jakou hudbu ráda posloucháte?
Tak to je hodně těžká otázka, protože vždycky záleží, jakou mám náladu nebo za jakým účelem jdu něco poslouchat (jestli uklízím, běhám nebo se chci uklidnit). Každopádně kromě klasické hudby mám hodně ráda jazz, electroswing, skupiny jako Beatles, Queen nebo třeba Linkin Park… Ovšem co naprosto zbožňuji, je Ondřej Havelka a jeho Melody Makers nebo Bratři Ebenové.

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Vyrostla jsem na vesnici, kdy se každou sobotu pracovalo na zahradě. Miluji přírodu, práci na zahrádce, ale nejraději se starám o bylinky. Už od malička jsem chtěla vlastní čajovnu a krámek, kde bych to prodávala, každopádně je pro mě odreagování buď opečovávat ty svoje rostlinky na zahradě, nebo jít sbírat něco do přírody. Jinak moc ráda čtu, sportuji, a když jsem doma, velmi ráda s rodiči diskutuji nad sklenkou vína o různých tématech. To mě moc baví.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Je toho mnoho a často je to právě něco, co člověk nečeká. Ale určitě tam patří dobrá káva, západ slunce, špatný vtip, pohoda, kterou člověk doopravdy cítí. Samozřejmě i jako lehký egoista mě potěší upřímná pochvala a potlesk. Každopádně ačkoliv to bude znít jako klišé, stejně je to pravda, že největší radost člověk má, když udělá šťastného někoho kolem sebe, opravdu. (úsměv)

Slovo profesora MgA. Miroslava Petráše
Karolína Žáková? Dovolím si říct, že pro mne je to za mého třicetiletého pedagogického působení kontakt z nejpříjemnějších. Dnes se známe už sedm let, od doby kdy vstoupila Kája do mojí třídy na Pražské konzervatoři jako skutečný hudební talent. Strávili jsme spolu hraním a cvičením několik ročníků, několik hodin týdně, často více, než rozvrh přikazoval. 

Byla vždy pilná, již jako patnáctiletá byla ověnčena několika cenami z dětských soutěží, takže bylo na čem stavět. Postupně jsem poznal, jak Kája přemýšlí, že když přijde s novým náročným programovým nápadem tak je rozhodnutá to zkusit. Ale také vím, že je velmi cílevědomá a vždy byla nesmírně šikovná. Učila se rychle a hrála dobře zpaměti. Obdivoval jsem ji například při prezentaci rytmicky náročné a naprosto nemelodické povinné soudobé skladby pro mezinárodní soutěž v Drážďanech. Mnoho výborných cellistů taková kompozice od soutěže odradí. Hodiny trpělivé práce a cvičení, řady konkurzů a příprav, to je náročnost našeho hudebního povolání a v tomto světě se Kája začíná úspěšně orientovat.

Dnes pokračuje na AMU v Praze a moc mne těší, že se svou úrovní dobře cítí také v novém prostředí Královské Akademie v Kodani, kde momentálně studuje v rámci Erasmu. Ale odtamtud si dokáže na čtyři dny odletět zahrát do finále evropské studentské soutěže v Miláně s jiným programem, neznámou klavíristkou a to vše v době neustálých testů a komplikací třeba s Covidem-19. Ten se Karolíně v naplněném studijním plánu také nevyhnul a tady jsou momenty, kdy se pedagogovo srdíčko opravdu sevře, jestli se nemá následující důležité vystoupení odvolat. Po několika dnech v horečkách, bylo to letos v březnu, se však Kája dokázala během týdne svou vůlí a uváženým tréningem dostat zpět do hráčské formy a předstoupit jako sólistka před velký symfonický orchestr (Filharmonie Hradec Králové) a nádherně před televizními kamerami přednést světoznámý Dvořákův koncert h moll.  

Karolína je prostě úžasné stvoření se schopností maximální koncentrace a dokáže při koncertních nebo soutěžních vystoupeních sáhnout na dno fyzických sil, ale hlavně zaujmout inteligentním a cituplným projevem. Dokáže se citlivě shodnout s partnery v komorním souboru, ale dokáže se také zařadit svým upřímným smíchem do oslavující studentské společnosti kde má hodně kamarádů, protože je príma. Karolína má spoustu báječných vlastností, které jsou pro kariéru violoncellistky potřeba, věřím, že dosáhne takového uplatnění, které ji bude bavit a přeji jí hodně vůle a pohody, aby jí vyšlo všechno, o čem sní.