Seznamte se: Lukáš Holubík

Opera Plus představuje současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře. Tentokrát je to Lukáš Holubík z kontrabasové třídy prof. Jiřího Valenty.
Lukáš Holubík (archiv umělce)

Kdy a kde jste se narodil?
Místem mého narození se stalo město Kyjov nedaleko mého rodiště, malebného městečka Strážnice, a to posledního května roku 1994.

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
Pocházím z rodiny amatérských hudebníků s nevšedním zápalem pro věc. Otec, po vzoru svého otce, zaujal pozici klarinetisty v cimbálové muzice a dodnes s nadšením a elánem hraje. Matka měla k profesionální dráze nakročeno. Ovšem před nástupem na Bratislavskou konzervatoř (obor zpěv) jí osud zkřížil cestu a tak se musela vysněné cesty vzdát. Přesto si chuť sebrat nenechala a zpívá v cimbálové i dechové muzice. Starší bratr hraje na housle taktéž v cimbálové muzice a je zářným příkladem toho, že s pílí a pokorou dokáže člověk překvapit i fundované lidi z profesionálních kruhů. Tohle vlastně platí o všech třech výše zmíněných.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Množné číslo se v tomto případě opravdu hodí. Počáteční pozicí byly po vzoru mého staršího bratra housle a ZUŠ ve Strážnici. Pod vedením paní učitelky Rousové jsem se brodil svým raným hudebním obdobím a musím poděkovat svým rodičům za oddanou službu při neoblomném udržování nutnosti cvičit na tento hudební nástroj. Žádný z pokusů vyhodit housle oknem se slovy „blbý smyčec, blbé husle…!“ nebyl úspěšný. Postupem času (a díky dětské zvědavosti), jsem si začal osahávat kontrabas otcova spoluhráče z cimbálovky. Kdykoliv bylo potřeba někde dočasně uložit nástroj, u Holubíků se vždy našlo místo! A to byl pro mě nevšední zdroj pokušení. Kontrabas, cimbál, bicí, kytara, baskytara, viola a další… Vše jsem chtěl zkusit. Nicméně jak se říká na Moravě, nemá cenu „sedět jedným zad*** na štverých hodách“.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Ke kontrabasu mě přivedl folklor. Z cimbálky při ZUŠ ve Strážnici nám vypadl spoluhráč a neměl ho kdo zastoupit. Se svou předešlou, již několikahodinovou, zkušeností jsem se cítil být nejpovolanějším z celé naší bandy (jelikož kontrabas nikdo předtím v ruce nedržel) a tak jsem se upsal této pozici, dokud se nenajde vhodný náhradník. Ten se, díky bohu, nenašel, a proto jsem zůstal věrný kontrabasu. Po několika letech strávených ve folklorním prostředí a složení maturitní zkoušky na gymnáziu, se rozhodovalo o mé budoucí cestě a povolání. Nenapadlo by mě, v ten moment, že bych se věnoval hudbě profesionálně. Nicméně jsem si při pokusech vystudovat vysokou školu nehudebního charakteru zařadil do programu taktéž Pražskou konzervatoř a tam se to stalo! V jedné malé třídě této školy jsem potkal člověka, který mi (s dávkou velké volnosti) nepřímo řekl: „Tudyma pudeš!“. Dodnes jsem mu za to vděčný a jen tak nepřestanu.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Buďto byla folklorní pěvecká soutěž ve Strážnici, nebo jsem se snažil podmanit si obecenstvo strážnické ZUŠ hrou na housle. Upřímně si nepamatuji jedinou vteřinu, nicméně první výkony mladých talentů bývají často nezapomenutelné a vryjí vám nejednu vrásku do čela. Nepochybuji, že jsem v tomto ohledu nezklamal a vráskou obdaroval i náhodné kolemjdoucí.

Lukáš Holubík (archiv umělce)

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Nebýt rodičů a bratra, dodnes bych střídal nástroje a nevěděl, do čeho se pustit naplno. Svatou trpělivost se mnou měla paní učitelka Rousová na strážnické ZUŠ. Provedla mě přes dva cykly houslí bez výraznějšího zdravotního poznamenání, za což jí děkuji, a dodnes obdivuji její klid během poslechu mých „vycizelovaných“ skladeb. Prvotní vztah k hudbě, s kontrabasem v ruce, jsem si tvořil v cimbálové muzice při ZUŠ ve Strážnici pod vedením pana učitele Šafaříka a paní učitelky Kotalové (Němcové). Po přestupu na ZUŠ ve Veselí nad Moravou jsem se ocitl v rukou Miroslava Kolacii (vedoucího tamější cimbálky) a Martina Slováka, který mi jako první odkryl úskalí hry na kontrabas mimo pole folklorní hudby. Není lehké pracovat s dítětem a k tomu se ještě snažit o vyvolání motivace ke cvičení něčeho, v jeho očích tak nezajímavého a nepodstatného, jako jsou stupnice, etudy a přednesy. Proto děkuji každému z nich za všechen čas i ochotu pomoci mně a také každému dalšímu studentovi na této trnité cestě hudebníka. A o tom současném kantorovi se zmíním později.

Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
„Jsem nejlepší, tak ať koukají!“, „Slyšíš toho zoufalce?!“, „Znělo to zajímavě, ale to víš…u nás! se to dělá přece jen jinak.“ Nikdy mi nebylo sympatické soutěžení v hudbě, předhánění se, dokazování si kvalit a povýšenost. Škoda přístupu mnoha hráčů a profesorů, kteří vnímají hudbu jako hračku, přičemž (navíc s vědomím, že) ta jejich je vždy nejbarevnější, největší, nejdražší a je nutné ji všem ukázat a nechat si ji pochválit.

Účastnil jsem se dvakrát soutěže Františka Černého a Jana Geissela v Holicích, Soutěže konzervatoří a konkurzu o absolutorium s orchestrem Hradec Králové. Obecně jsem každou podobnou příležitost bral jako určitou sondu, možnost sebereflexe a příležitost k vycizelování té či oné skladby. Vítr do plachet se také nenafouká sám, takže proč ne. Jen bych rád viděl v lidech odlišný způsob vnímání hudby. Pro poměřování velikosti a výkonu si mohou lidé skočit do posilovny, hudba je o něčem jiném. Často se mluví o emocích, ale chybí disciplína a píle, někdy je to přesně obráceně. Pokud se oba aspekty potkají, pro změnu chybí pokora, která často hudbě přidělí onu nadčasovou, nemateriální a nezměrnou hodnotu.  

Co považujete za svůj největší úspěch?
Jednoznačně konkurz o místo v orchestrální akademii České filharmonie a následně splnění podmínek konkurzu do kontrabasové skupiny České filharmonie. Kritika a hodnocení od zkušených hráčů předního českého orchestru jsou pro mě důležité. Díky orchestrální akademii mám možnost si vytvořit vlastní názor na orchestrální hru a získávám tím neocenitelnou praxi.

Jaký je váš profesní vzor?
Můžeme si zmínit řadu inspirativních hráčů typu Rustem Gabdulin, Rinat Ibragimov, Eugene Levinson aj. Ovšem v uších mi pořád zní rada mého profesora „Nikdy nebuď nezdařená kopie. Snaž se být vždy originál, to je mnohem víc.“ Lidé se mohou nechat inspirovat, nicméně by vždy měli do hry, interpretace a hudebního sdělení dát něco svého, sami sebe. Ovšem pokud jde o osobnost, které si vážím, a to nejen pro její širokosáhlé znalosti, kterými dokáže vždy překvapit, ale hlavně pro hudební nadhled a inovativnost, ochotu obětovat svůj čas bez ohledu na své vytížení, stejně tak své znalosti a zkušenosti bez ohledu na dobu jejich nabývání. Člověka, který je stále otevřený sebekritice i kritice z okolí a člověka, který je pro svou třídu druhým otcem, mám neomylný tip. Přesně takovou osobností je prof. Jiří Valenta. Těžko se bez osobní zkušenosti popisuje atmosféra hodin a okamžiků s ním strávených.

Kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Mou jedinou ctižádostí je prezentovat kontrabas jako plnohodnotný nástroj. Ne jako „skoro cello“, ne jako „skoro housle“. Navázat na snahu studentů a profesorů, kteří usilují o ovládnutí a pochopení skutečné hodnoty tohoto nástroje. Nechci se zařadit do škatulky afektovaných virtuózů, ani společenských dobyvatelů. Přeji si dělat hudbu na vysoké úrovni, s potřebou posouvat se kupředu, se zdravou pokorou a být obklopen lidmi podobného smýšlení.

Jakou hudbu provozujete nejraději a jakou hudbu rád posloucháte?
V každé oblasti hudby lze najít kvalitní kusy, stejně tak jako braky. Nemám úzce vyhraněný styl, ani favority čistě v jednom žánru. Pravdou je, že v hudbě klasické shledávám něco, co nás přesahuje, v hudbě folklorní zase naprostou upřímnost. Pokud z dané skladby cítím autorovu nahotu, ryzé sdělení a nemohu zabránit pocitu, že se mi každou chvíli dere pod kůži a nedá mi spát, pak jsem na správné adrese. Ať už z pohledu hráčského tak i posluchačského.

Lukáš Holubík (archiv umělce)

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Neholduji přílišnému odpočinku. Přesto mi úsměv na rtech dokáže vyčarovat kvalitní káva, jídlo, trocha cestování a především jednostopé motorové vozidlo! Mám za sebou také kurz pražení kávy a byl by hřích tyto znalosti nevyužít. Uvidíme…

Co vám dokáže udělat největší radost?
Práce, která přináší užitečné výsledky. Nemluvím jen o hudbě a cvičení. Jakákoliv práce je pro mě příjemným ventilem a vytržením od každodenních činností a povinností.

Jaké je vaše největší přání?
Ohlédnout se v budoucnu za sebe a vidět cestu, za kterou se nemusím stydět. Být člověkem, na kterého bude má rodina pyšná, jelikož mě podporují více než kdokoliv jiný. A hlavně nebýt pevného zdraví, mohli bychom si… možná bychom si nemohli ani pískat. Takže ať jsme zdraví, my všichni!

Přejeme hodně štěstí a úspěchu ve vašem osobním i profesionálním životě!

Slovo profesora Jiřího Valenty
Lukášova neobyčejná muzikalita, která má kořeny v jeho rodném Slovácku, by se nerozvíjela takovým tempem, kdyby se k ní nepřidružily neméně významné vlastnosti jako je jeho vysoká inteligence a obrovská píle. Začátky jeho studia provázely impulzívní nálady, když měl zrovna pocit, že se mu nedaří, jak by chtěl. Přeloženo do muzikantské hantýrky – musel jsem toho „vzteklouna“ pořád krotit a objasňovat mu, že nelze vše zahrát ihned. Nicméně, po několika soutěžích nabyl jistoty a zvláště  neskutečný výkon na konkurzu do České filharmonie ho zařadil mezi nejlepší kontrabasisty mladé generace. V současnosti si buduje repertoár a mě velice baví a inspiruje jeho vynalézavost při tvorbě prstokladů. Naše hodiny jsou nyní spíše konzultacemi a výměnami názorů mezi dvěma generacemi.

Mohlo by vás zajímat


1 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments