Seznamte se: Michal Foltýn

  1. 1
  2. 2

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Michal Foltýn
– housle

Michal Foltýn (foto archiv Michala Foltýna)

Kdy a kde jsem se narodil

Narodil jsem se 5. března 1989 v Praze.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Moje rodina byla vždy velmi úzce spjatá s hudbou. Oba moji rodiče jsou muzikanti a působí na Pražské konzervatoři. Moje maminka jako korepetitorka a můj tatínek coby houslový pedagog, v minulosti byl též členem Dvořákova kvarteta.

Rodinné prostředí mě tedy v tomto směru velmi ovlivňovalo už od raného dětství. U nás doma se poslouchala klasická hudba, o muzice se velice živě diskutovalo, a tak mi v podstatě vždycky připadalo úplně normální, že sám budu jednou na něco hrát.

Jaké byly moje hudební začátky

Velice klopotné.

Díky svým rodičům jsem měl sice kvalitní hudební zázemí, ale zároveň jsem jím byl i lehce zdeformován. Byl jsem zvyklý poslouchat takzvané hotové houslisty a tatínkovy žáky, konzervatoristy, kteří už sami dosahovali určité úrovně. Vždycky jsem toužil hrát na housle, ale jaksi mi nedocházelo, co budou začátky na tento sice krásný, ale velice obtížný nástroj, obnášet.

Zkrátka jsem si představoval, že až začnu chodit do „ hudebky“, tak mi tam někdo jednoduše vysvětlí, jak se to dělá, a ze mě bude hned mistr. Na svoji úplně první hodinu jsem šel s tím, že chci hrát houslový koncert Čajkovského. O to větší bylo samozřejmě moje rozčarování, když jsem zjistil, že opak je pravdou, a jak těžké je naučit se na housle vyloudit alespoň jeden kloudný tón. Vzpomínám si, jak jsem se například doma u cvičení vztekal, že nedokážu zahrát Já do lesa nepojedu. A tohle období pak trvalo ještě dlouho.

Dnes, kdy už mám tohle úspěšně za sebou a sám jsem se vydal na dráhu pedagoga Základní umělecké školy, často svoji historii dávám k dobru svým žákům, zvlášť těm nejmenším, kteří jsou zpočátku leckdy zklamaní, že jim hraní nejde hned na první dobrou. Vždycky říkám: „Musíš vydržet, a když vydržíš, tak uvidíš, že to za to stálo.”

Michal Foltýn (foto archiv Michala Foltýna)

Proč jsem si nakonec vybral právě svůj obor

V tomhle směru jsem se nijak zvlášť nerozhodoval, housle pro mě byly od začátku jasná volba.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Na svoje úplně první vystoupení si přesně nevzpomínám, ale vzpomínám si, a to dost barvitě, na jiné svoje vystoupení. Byl jsem už větší žák Základní umělecké školy a na housle jsem občas dokonce vyluzoval tóny, které se daly i poslouchat. Na školním koncertě jsem tehdy hrál Allegro od Josepha-Hectora Fiocca a neskutečně jsem se pletl zpaměti. Hrozně jsem se za to potom styděl, ale zároveň to pro mě byl impulz, jak pracovat na tom, aby moje hudební paměť nefungovala jen čistě mechanicky.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

V tomhle ohledu jsem měl, myslím, velké štěstí na lidi.

Moje první kantorka byla paní profesorka Ludmila Štětinová, která se podepsala zlatým písmem právě na tom, že mi dala kvalitní základy a naučila mě tomu správnému řemeslu, což je nesmírně důležité u jakéhokoliv hudebního nástroje. Často jsem ji zlobil, protože jsem nechtěl cvičit stupnice a etudy, ale přesto se mi vždycky trpělivě snažila vtloukat do hlavy, že bez toho to prostě nejde. Byla pro mě též velkou autoritou, a to vlastně platí do dneška, navíc na Základní umělecké škole Biskupská, kde v současnosti vyučuji, je mojí nadřízenou.

S tátou jsme se u houslí často hádali, zvlášť v období, kdy se mnou mlátila puberta a já mu odmlouval. Je to ale naprosto pochopitelné, protože chtít učit vlastní dítě je bezesporu jedním z nejtěžších pedagogických úkonů. Na druhou stranu otázky kolem houslové hry a pedagogiky s ním řeším neustále a s odstupem času, zvlášť když já sám jsem taky tak trochu dospěl, beru si jeho rady k srdci a jsou pro mě velmi cenné.

V letech 2006-2011 jsem na Pražské konzervatoři studoval violu, a to ve třídě vynikajícího pedagoga, pana profesora Jiřího Rajniše. Byl to pro mě kantor, který mě toho mnoho naučil a plně ve mně rozvinul lásku k tomuto krásnému, i když neprávem vůči houslím často podceňovanému nástroji.

V současné době studuji v houslové třídě pana profesora Pavla Kudeláska, který je pro mě krom vyučujícího hlavního oboru též velice inspirativní osobností jak po stránce pedagogické, tak i té muzikantské. V mém studiu a naší spolupráci je mi mentorem, oporou, přítelem, ale též velkou autoritou, a jako osobnosti si ho velmi vážím.

Soutěže, kterými jsem zatím prošel, a co hlavně mi daly

Soutěží jsem absolvoval poměrně dost, obzvlášť těch mládežnických (například Kocianovu houslovou soutěž, Soutěž Základních uměleckých škol, Prague Junior Note a jiné).

Soutěže mi daly jak pocit úspěchu, tak i zklamání. Je to asi dobrá škola života, ale osobně si myslím, že žádná soutěž nemůže být nikdy zcela objektivní. Každý má právo na svůj názor, i co se hudby a její interpretace týče. To je zcela přirozené, ale přišlo by mi trochu mimo mísu propagovat, že jenom ten můj názor je správný. Existuje mnoho cest, kdy žádná není dobrá ani špatná, a každý má nárok vybrat si tu svoji, která je podle něj a pro něj ta nejlepší.

A tak je to, myslím, i stran soutěží. Většinou bývá spokojený jenom ten, kdo je první. Ti ostatní jsou pak většinou zklamaní. Proto je důležité si uvědomit, že ať skončím na jakémkoliv místě pomyslného stupně vítězů, hrát budu pořád stejně.

Co považuji za svůj největší úspěch

Stále a znova když mám pocit, že to co dělám, má smysl. Jinak určitě natočení svého debutového CD, které se po drobných peripetiích konečně chystá spatřit světlo světa.

Michal Foltýn (foto archiv Michala Foltýna)

Jak hodně cvičím

Tolik, kolik potřebuji.

Můj profesní vzor

Co se týče těch čistě houslových, tak z již nežijících jsou to například Leonid Kogan a David Oistrach. Ze současných pak například Anne-Sophie Mutter nebo Gidon Kremer.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na