Seznamte se: Michal Foltýn

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Michal Foltýn – housle

Kdy a kde jsem se narodil

Narodil jsem se 5. března 1989 v Praze.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Moje rodina byla vždy velmi úzce spjatá s hudbou. Oba moji rodiče jsou muzikanti a působí na Pražské konzervatoři. Moje maminka jako korepetitorka a můj tatínek coby houslový pedagog, v minulosti byl též členem Dvořákova kvarteta.

Rodinné prostředí mě tedy v tomto směru velmi ovlivňovalo už od raného dětství. U nás doma se poslouchala klasická hudba, o muzice se velice živě diskutovalo, a tak mi v podstatě vždycky připadalo úplně normální, že sám budu jednou na něco hrát.

Jaké byly moje hudební začátky

Velice klopotné.

Díky svým rodičům jsem měl sice kvalitní hudební zázemí, ale zároveň jsem jím byl i lehce zdeformován. Byl jsem zvyklý poslouchat takzvané hotové houslisty a tatínkovy žáky, konzervatoristy, kteří už sami dosahovali určité úrovně. Vždycky jsem toužil hrát na housle, ale jaksi mi nedocházelo, co budou začátky na tento sice krásný, ale velice obtížný nástroj, obnášet.

Zkrátka jsem si představoval, že až začnu chodit do „ hudebky“, tak mi tam někdo jednoduše vysvětlí, jak se to dělá, a ze mě bude hned mistr. Na svoji úplně první hodinu jsem šel s tím, že chci hrát houslový koncert Čajkovského. O to větší bylo samozřejmě moje rozčarování, když jsem zjistil, že opak je pravdou, a jak těžké je naučit se na housle vyloudit alespoň jeden kloudný tón. Vzpomínám si, jak jsem se například doma u cvičení vztekal, že nedokážu zahrát Já do lesa nepojedu. A tohle období pak trvalo ještě dlouho.

Dnes, kdy už mám tohle úspěšně za sebou a sám jsem se vydal na dráhu pedagoga Základní umělecké školy, často svoji historii dávám k dobru svým žákům, zvlášť těm nejmenším, kteří jsou zpočátku leckdy zklamaní, že jim hraní nejde hned na první dobrou. Vždycky říkám: „Musíš vydržet, a když vydržíš, tak uvidíš, že to za to stálo.”

Proč jsem si nakonec vybral právě svůj obor

V tomhle směru jsem se nijak zvlášť nerozhodoval, housle pro mě byly od začátku jasná volba.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Na svoje úplně první vystoupení si přesně nevzpomínám, ale vzpomínám si, a to dost barvitě, na jiné svoje vystoupení. Byl jsem už větší žák Základní umělecké školy a na housle jsem občas dokonce vyluzoval tóny, které se daly i poslouchat. Na školním koncertě jsem tehdy hrál Allegro od Josepha-Hectora Fiocca a neskutečně jsem se pletl zpaměti. Hrozně jsem se za to potom styděl, ale zároveň to pro mě byl impulz, jak pracovat na tom, aby moje hudební paměť nefungovala jen čistě mechanicky.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

V tomhle ohledu jsem měl, myslím, velké štěstí na lidi.

Moje první kantorka byla paní profesorka Ludmila Štětinová, která se podepsala zlatým písmem právě na tom, že mi dala kvalitní základy a naučila mě tomu správnému řemeslu, což je nesmírně důležité u jakéhokoliv hudebního nástroje. Často jsem ji zlobil, protože jsem nechtěl cvičit stupnice a etudy, ale přesto se mi vždycky trpělivě snažila vtloukat do hlavy, že bez toho to prostě nejde. Byla pro mě též velkou autoritou, a to vlastně platí do dneška, navíc na Základní umělecké škole Biskupská, kde v současnosti vyučuji, je mojí nadřízenou.

S tátou jsme se u houslí často hádali, zvlášť v období, kdy se mnou mlátila puberta a já mu odmlouval. Je to ale naprosto pochopitelné, protože chtít učit vlastní dítě je bezesporu jedním z nejtěžších pedagogických úkonů. Na druhou stranu otázky kolem houslové hry a pedagogiky s ním řeším neustále a s odstupem času, zvlášť když já sám jsem taky tak trochu dospěl, beru si jeho rady k srdci a jsou pro mě velmi cenné.

V letech 2006-2011 jsem na Pražské konzervatoři studoval violu, a to ve třídě vynikajícího pedagoga, pana profesora Jiřího Rajniše. Byl to pro mě kantor, který mě toho mnoho naučil a plně ve mně rozvinul lásku k tomuto krásnému, i když neprávem vůči houslím často podceňovanému nástroji.

V současné době studuji v houslové třídě pana profesora Pavla Kudeláska, který je pro mě krom vyučujícího hlavního oboru též velice inspirativní osobností jak po stránce pedagogické, tak i té muzikantské. V mém studiu a naší spolupráci je mi mentorem, oporou, přítelem, ale též velkou autoritou, a jako osobnosti si ho velmi vážím.

Soutěže, kterými jsem zatím prošel, a co hlavně mi daly

Soutěží jsem absolvoval poměrně dost, obzvlášť těch mládežnických (například Kocianovu houslovou soutěž, Soutěž Základních uměleckých škol, Prague Junior Note a jiné).

Soutěže mi daly jak pocit úspěchu, tak i zklamání. Je to asi dobrá škola života, ale osobně si myslím, že žádná soutěž nemůže být nikdy zcela objektivní. Každý má právo na svůj názor, i co se hudby a její interpretace týče. To je zcela přirozené, ale přišlo by mi trochu mimo mísu propagovat, že jenom ten můj názor je správný. Existuje mnoho cest, kdy žádná není dobrá ani špatná, a každý má nárok vybrat si tu svoji, která je podle něj a pro něj ta nejlepší.

A tak je to, myslím, i stran soutěží. Většinou bývá spokojený jenom ten, kdo je první. Ti ostatní jsou pak většinou zklamaní. Proto je důležité si uvědomit, že ať skončím na jakémkoliv místě pomyslného stupně vítězů, hrát budu pořád stejně.

Co považuji za svůj největší úspěch

Stále a znova když mám pocit, že to co dělám, má smysl. Jinak určitě natočení svého debutového CD, které se po drobných peripetiích konečně chystá spatřit světlo světa.

Jak hodně cvičím

Tolik, kolik potřebuji.

Můj profesní vzor

Co se týče těch čistě houslových, tak z již nežijících jsou to například Leonid Kogan a David Oistrach. Ze současných pak například Anne-Sophie Mutter nebo Gidon Kremer.

Kam až bych to ve svém oboru chtěl dotáhnout

To jsou dosti abstraktní vize, ale přál bych si, abych se jednou mohl ohlédnout zpět v čase a říct si, že to, co jsem dělal, nedělal jsem nadarmo.

Jakou hudbu provozuji nejraději

Můj oblíbenec číslo jedna je Johann Sebastian Bach. Dále taky Schubert a Schumann. Čím dál víc ale nacházím zalíbení v hudbě dvacátého století, tedy Prokofjev, Šostakovič, Janáček, Martinů a další. V nedávné době jsem nastudoval houslový koncert Albana Berga Na paměť anděla, což byl takový můj soukromý Everest, který se mi podařilo zdolat.

Jakou muziku rád poslouchám

V podstatě všechno, kromě dechovky. Jsem svým způsobem eklektik. Klasická hudba u mě, pochopitelně, hraje prim, protože je zároveň i mým denním chlebem. Ale jinak rád poslouchám i takzvanou populární hudbu. Přirozeně, pokud si jdu zacvičit nebo doma uklízím, nepouštím si k tomu zrovna Igora Stravinského. Mezi moje oblíbené interprety patří třeba Björk, Janis Joplin, Sinéad O’Connor, Amy Winehouse nebo PJ Harvey.

S mámou jsme někdy poslouchali Beatles a třeba takovou Edith Piaf a její šansony mohu slyšet kdykoliv.

Co dalšího mám rád, jak trávím volný čas

Dobré víno, dobrá kniha, dobrý film a dobří lidé kolem mě.

Co mně dokáže udělat největší radost

Když mám pocit, že se všechno daří tak, jak má.

Moje největší přání

Asi to, aby všichni moji blízcí byli zdraví a spokojení a abych se já mohl naplno a bez překážek věnovat své profesi.

***

Pavel Kudelásek, pedagog Pražské konzervatoře
Není lehké být Michalem Foltýnem. Být synem věhlasného pedagoga a znamenité klavíristky, neustále pod drobnohledem odborné veřejnosti, pod tlakem nejrůznějších očekávání ze strany nejbližšího okolí, být pořád – ať už vědomě či nevědomě – srovnáván se svými slavnými rodiči. Je těžké v takové situaci rozvinout svou vlastní osobitost a jít vlastní uměleckou cestou, která nemusí vždy odpovídat představám, jež se v takové situaci vynořují. Michal právě toto dokázal. Úspěšně vstřebal všechny impulsy svého pedagogického i muzikantského podhoubí a přetavil je ve svůj vlastní přístup k houslové hře a k umění vůbec. Jde vlastní cestou, sám znamenitě učí a tyto zkušenosti dokáže zase zpětně využít ve svém vlastním nástrojovém vývoji. Pro mě jako jeho současného pedagoga nastává specifická situace, kdy společně už takřka neřešíme nějaké technické obtíže, ale můžeme se plně věnovat otázkám interpretace, stylovosti, výběru repertoáru či rozvíjení škály uměleckých prostředků. Způsob, jakým v krátkém časovém úseku nastudoval Bergův Houslový koncert, nemá obdoby. Pokud by se podařilo na podzim zrealizovat společné provedení  se Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře, pak se můžeme těšit na výjimečný umělecký zážitek, kde bude mít Michal možnost rozvinout svoji osobitost v plné míře.

www.prgcons.cz