Seznamte se: Miroslava Vážanská

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Miroslava Vážanská – housle

Kdy a kde jsem se narodila

Narodila jsem se 21. března 1997 v Brně.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Mí rodiče se celý život pohybovali a pohybují v uměleckém prostředí. Tatínek, tenor, zpíval v profesionálních českých sborech. A maminka vystudovala na konzervatoři zpěv, byla profesionální tanečnicí, baletkou, později se dala k režii činohry, což dělá dodnes.

Zbytek rodiny k hudbě takový vztah nemá.

Jaké byly moje hudební začátky

Ze začátku mi to pravděpodobně strašně moc skřípalo, učila jsem se noty a hrála jsem jen dětské písničky.

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor

To bylo jednoduché. S maminkou jsme doma zpívaly a ona to moje nadšení chtěla nějak rozvinout, a tak mě vzala do umělecké školy, kde jsme si s učitelkami sedly a jedna z nich, už ani nevím která, měla nápad, že bych mohla hrát na housle. A já jsem neodporovala, a tak jsem začala hrát na housle.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Byly mi čtyři roky a hrála jsem, myslím, Sviť mi, sviť mi, hvězdičko. V zákulisí jsem si ale zkoušela Vyletěla holubička ze skály a na pódiu to začala hrát namísto zvoleného programu. Pamatuji si však bouřlivý potlesk, po němž si pro mě musela přijít paní učitelka, protože jsem nechtěla odejít z pódia.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Moje první učitelka houslí byla paní Zuzana Puchelová z Mariánských Lázní. Poté jsem přešla do Chebu k panu učiteli Miloslavu Táborskému. Tito dva mě naučili základy. Po přestěhování do Prahy byl mým dalším učitelem Zdeněk Mann z Hudební školy a Gymnázia Jana Nerudy, na které jsem později začala chodit, než jsem přestoupila na Pražskou konzervatoř. Pan učitel Mann pro mě od začátku moc znamenal a nikdy si ho nepřestanu vážit. Byla jsem u něj sedm let a celou dobu jsme spolu měli krásný vztah.

Na konzervatoř jsem nastoupila k panu profesorovi Pavlu Kudeláskovi, ke kterému jsem se už rok předtím chodila soukromě připravovat, stejně tak k panu profesorovi Ivanu Štrausovi z pražské Hudební fakulty Akademie múzických umění. K panu profesorovi Kudeláskovi chodím dodnes. Hodně nás spojuje naše vnímání hudby. Titěrná tvůrčí práce na skladbách, na kterých jsme se oba shodli, je pro mě nejlépe vynaložený čas. Má to se mnou hodně těžké, protože je extrémně náročné donutit mě cvičit stupnice a etudy, ale kreativita a naše hudební cítění je důvod, proč jsme na sebe ještě nezanevřeli.

Soutěže, kterými jsem zatím prošla, a co hlavně mi daly

Několikrát jsem prošla Plzeneckými housličkami, jako trochu starší Soutěží Josefa Muziky v Nové Pace, Kociánovou houslovou soutěží – na všech jsem soutěžila několik let za sebou. Kromě výše zmíněných ještě Soutěž Josefa Micky v Praze a soutěž konzervatoří. Soutěže mi daly pocit úspěchu, ale nepovažuji to způsob, jak lze nabrat mnoho nových zkušeností.

Co považuji za svůj největší úspěch

Za jeden svůj největší úspěch považuji ocenění za nejlépe provedenou skladbu Dža more od Sylvie Bodorové, které jsem obdržela vícekrát, jednou přímo od samotné autorky. Jsem za to moc vděčná. Nejmenuji žádnou soutěž, protože tohle pro mě znamená daleko víc.

Jak hodně cvičím

Cvičím úsporně. Pokud před sebou nemám důležitý koncert, soutěž nebo nahrávání, nikam se neženu.

Můj profesní vzor

Mým profesním vzorem je můj pan profesor Pavel Kudelásek spolu s panem profesorem Leošem Čepickým z pražské Hudební fakulty Akademie múzických umění.

Kam až bych to ve svém oboru chtěla dotáhnout

Chci založit smyčcové trio se stálými členy, dostat se do filharmonie v zahraničí a učit hudebně více vyspělé žáky soukromě nebo učit na vysoké škole, samozřejmě housle.

Jakou hudbu provozuji nejraději

Nejraději provozuji hudbu, která je ovlivněna Balkánem a cikánským folklórem.

Jakou muziku ráda poslouchám

Ráda poslouchám jazz, folklór, Chinaski, českou komorní hudbu, Igora Fjodoroviče Stravinského, Edvarda Griega.

Co dalšího mám ráda, jak trávím volný čas

Ráda cestuji, chodím do divadla, kaváren či čajoven a svůj volný čas, který nevěnuji houslím, trávím se svou rodinou, partnerkou a nejbližšími přáteli.

Co mně dokáže udělat největší radost

Největší radost mi dokáže udělat velký, zvučný potlesk publika po mém vystoupení, a když za mnou poté přijdou a děkují mi.

Moje největší přání

Nejvíce si přeji, aby si mě lidé jako houslistky i osobnosti vážili a abych se v budoucnu s houslemi dostala do zahraničí.

***

Pavel Kudelásek, pedagog Pražské konzervatoře
Když v roce 2013 Miroslava Vážanská získala titul Absolutního vítěze 1. ročníku Mezinárodní soutěže PhDr. Josefa Micky, bylo až s podivem, jak diametrálně odlišné bylo bodování některých renomovaných porotců při hodnocení jejího výkonu. Zcela právem. Její hra totiž nese takový punc originality, že u mnohých posluchačů vyvolává naprosto protichůdné reakce. Mirka skutečně vnímá hudbu úplně jinak, než je běžné, a stejně tak vypadá i její hra. A to se vším všudy – včetně uvolněného vnímání rytmu, včetně někdy až provokativního frázování, včetně vibrata i celkového tónového vyjadřování. Nakonec i její ruce a pohyby při hře mají často velmi daleko do učebnicového tvaru. Leč když jsem se coby její pedagog pokusil ty nekřiklavější odlišnosti “napravit” a “srovnat”, dosáhl jsem sice (na čas) svého, ale uvědomil jsem si, že se z její hry vytrácí to těžko popsatelné “cosi”, které činí její hru tak půvabně nezařaditelnou a odlišnou. Došel jsem k názoru, že nejlepší, co mohu udělat, je nechat jí co největší míru svobody, protože její osobitost je, zvlášť v dnešní době, daleko cennější než školsky korektní, sterilní uniformita, která nikomu neškodí, ale nikomu nic nedává. Miroslava Vážanská toho má umělecky na rozdávání vrchovatě. Moc bych jí přál, aby dokázala v budoucnu skloubit požadavek vrcholné profesionality se svým darem originality, aby řady příznivců jejího umění byly co nejširší.

www.prgcons.cz