Seznamte se: Zuzana Kopřivová

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře: Zuzana Kopřivová – zpěv
Zuzana Kopřivová (foto archiv Zuzany Kopřivové)


Kdy a kde jsem se narodila

Narodila jsem se 7. května 1993 v Praze do rodiny bývalé tanečnice a strojního inženýra jako druhorozená dcera.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Pocházím z rodiny, kde hudba vždy hrála velkou roli. Táta v dětství hrával na housle, maminka na klavír, a tak bylo přirozené, že nás všechny tři dcery odmalička vedli k hudbě. Všechny jsme chodily na piano, na zpěv i na tancování a hudbu jsme tak vstřebávaly v mnoha podobách. Pamatuji si, jak jsme se starší sestrou Bárou v dětství rády tančily a zpívaly na melodie z CD 150 nejslavnějších klasických melodií od vydavatelství Reader’s Digest. Při dlouhých cestách k babičce do Ostravy nebo na dovolenou jsme také v autě poslouchaly kazety s nahrávkami a často jsme si cestu krátily zpěvem. Dost často jsme také chodily do divadla – ale nejčastěji na muzikály. Viděly jsme snad všechny, které se tehdy hrály – Draculu, Krysaře, Monte Christo, Bídníky a další, a to ne jen jednou! Zkrátka můj život byl již od dětství prosycen hudbou.

Jaké byly moje hudební začátky

Odmalička jsem se ráda předváděla, stále si prozpěvovala a strojila se do nejrůznějších převleků. Se sestrou jsme hrály a zpívaly různé herecké etudy k pobavení rodičů i návštěv. Nikdy jsem však neměla výraznější zájem o operu. Často jsme sice doma poslouchali Andreu Bocelliho i jiné pěvce a ty operní árie se mi líbily, ale v té době mě spíše lákaly jiné styly.

Od první třídy jsem se také účastnila různých pěveckých a recitačních soutěží, kde jsem poprvé zaznamenala, že mě baví stát na pódiu a něco lidem předvádět. Navíc se zdálo, že se jim to i líbí.

Svou první zpívanou roli na velkém jevišti jsem nicméně získala již v devíti letech a byla to role Brigitte, dcery kapitána Von Trappa, ve světovém muzikálu Za zvuků hudby, který uvedlo Hudební divadlo Karlín. Vystupovaly jsme v něm se sestrou obě a máme na to krásné vzpomínky. Našimi hereckými kolegy byli například Petr Štěpánek, Michaela Dolinová, Galla Macků, Václav Sloup, Jan Přeučil a jiní. Všichni byli ohromně laskaví a trpěliví a myslím, že už tehdy ve mně zažehla jiskra, která mě neustále táhne na jevištní prkna.

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor

Operní zpěv jsem si vybrala především na základě zkušeností a zážitků nabytých v souboru Dětské opery Praha pod vedením Jiřiny Markové-Krystlíkové. Hned od začátku v roce 2005 jsem se tu cítila skvěle. Do té doby jsem byla ve sborech, kde jsme při koncertech pouze stáli, a pak jsem také byla členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru. Tam jsme sice hráli na jevišti divadlo a já jsem se učila, jak správně mluvit, artikulovat a pracovat s mluvním hlasem, čehož využívám dodnes, ale zase mi chybělo více toho zpěvu. Angažmá v Dětské opeře Praha mi umožňovalo přesně to, co jsem si přála: hodně zpívat a u toho hrát na jevišti. Během několika let jsem zde dostávala stále těžší a větší úkoly. Vyvrcholením pak byla role Rózinky v opeře Ogaři skladatele Jaroslava Křičky, se kterou jsem měla možnost se ve svých šestnácti letech představit i publiku na festivalu Smetanova Litomyšl. Tato role byla vokálně i výrazově už dost náročná a já jsem si při jejím studiu uvědomila, že mě to ohromně baví a že bych pro tento obor pravděpodobně měla i potřebné vlohy. Kladné kritiky a ohlasy, které jsem v Litomyšli sklidila, mě v tomto vědomí povzbudily. Během let strávených v Dětské opeře Praha mě svět opery zcela pohltil se vší noblesou a krásou, kterou skýtá. V posledních letech gymnázia tedy bylo jasné, že po maturitě nastoupím ke studiu na Pražskou konzervatoř na obor Klasický zpěv. Proroctví z dětství, že křičím při pláči tak hlasitě, že ze mě nemůže být nic jiného než operní zpěvačka, se začalo pomalu naplňovat.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Mými prvními vystoupeními byly vlastní scénky pro pobavení rodičů a kamarádů a pak besídky ve školce a škole. Hodně zkušeností s projevem na veřejnosti a zvládáním trémy jsem získala i během každoročních soutěží Pražská snítka a Pražské vajíčko. Nejsem z těch, které by tréma ochromovala, i když ji samozřejmě mám také. Tréma mi naopak mnohokrát pomůže k lepším výkonům než během zkoušení. Takto jsem to měla už v dětství a mám to tak dodnes. Myslím, že v tomto slova smyslu jsem na jevišti jako „ryba ve vodě“ a neskutečně mě to baví. Ani si nevybavuji nějakou vzpomínku, kdy bych kvůli trémě nějaké vystoupení úplně pokazila. Výjimkou jsou mé chabé pokusy naučit se hrát na piano. To jsem vystoupení kvůli trémě téměř vždy pokazila.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Během dětství jsem prošla vedením mnoha profesorů. S některými jsem spolupracovala déle, s některými pouze krátce. Ale vím, že nejdůležitější jsou pro mě především dvě jména. Tím prvním je paní Jiřina Marková-Krystlíková, díky které jsem vůbec přišla opeře na chuť a během účinkování v souboru Dětská opera Praha jsem se naučila disciplíně i všem psaným i nepsaným zákonům divadla, ze kterých čerpám dodnes. Jsem jí moc vděčná za všechny ty krásné příležitosti, za spoustu vystoupení a zájezdů, během kterých jsme jako děti zcela přirozeně získávali přehled o hudebních dílech, skladatelích, dirigentech i zpěvácích a vznikala mezi námi dlouholetá a pevná přátelství.

Díky účinkování v tomto souboru jsem si začala věřit a objevovat krásu operního zpěvu. Získala jsem potřebné jevištní sebevědomí a ztratila jsem před lidmi ostych. Zažila jsem tam samozřejmě i horší a náročnější chvilky, kdy jsem pociťovala křivdu, nedocenění, vyčerpání atp. Tyto pocity mě však poháněly k ještě usilovnější práci na sobě. Po psychické stránce to určitě byla dobrá příprava na nelehké divadelní prostředí.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář