Skladatel Walter Kaufmann – Gauguin mezi mladými Pražany
Max Brod nazval v časopise Der Auftakt v roce 1933 mladého skladatele Waltera Kaufmanna obrazně Gauguinem mezi mladými Pražany. Toto srovnání vyjádřil na základě několika děl, které slyšel: Kaufmannova Hudba pro klavír a smyčcový orchestr, předehra ke komedii Der grosse Dorin, smyčcové kvarteto, pět orchestrálních kusů, kantáta Stromy Galície, Fantastická suita, suita Praha a jiné klavírní skladby. Úctyhodná sbírka 26letého skladatele.
Ale koncem minulého století to vypadalo, že se za tímto invenčním mladým hudebním tvůrcem slehla zem. Skoupé lexikální články neprozrazovaly nic o jeho pohnutém životě a jen velmi málo se zmiňovaly o jeho tvorbě. Ale informace, že žil v Indii, vzbuzovala velkou zvědavost. Dnes víme, že Walter Kaufmann byl etnomuzikologem, skladatelem, dirigentem, klavíristou, violistou, libretistou a profesorem klasické hudební vědy. Byl všestrannou osobností, které se v hudebních dějinách těžko hledá pendant.
Narodil se 1. dubna 1907 v Karlových Varech, kompozici studoval v Berlíně, hudební vědu v Praze. Jeho první díla zazněla na koncertech v rodném městě. V letech 1934 až 1946 žil a tvořil v exilu v Bombaji. V roce 1946 Indii opustil, působil krátce jako dirigent a skladatel v Londýně. Odtud ho vedla cesta do Kanady. Ve Winnipegu rozvinul své obdivuhodné dirigentské schopnosti. Svou pohnutou životní pouť ukončil jako profesor klasické hudební vědy v USA, na univerzitě v Bloomingtonu, ve státě Illinois. Zemřel 8. září 1984. Zanechal několik stovek komorních, symfonických a hudebních děl, z nichž pouze zlomek vyšel tiskem. Rukopisy jsou roztroušeny po různých archivech Evropy, USA a Kanady. Svými šesti obsáhlými knižními publikacemi z oblasti etnomuzikologie se zařadil mezi excelentní, doposud nepřekonané znalce indické a orientální hudby.
Narodil se v dobře situované, německy a česky mluvící, rodině v Karlových Varech. Do světa hudby ho zasvětil strýc Moritz Kaufmann, majitel karlovarské hudební školy a kronikář hudebního života města, který se také se zabýval opravou hudebních nástrojů. Na městských koncertech se s tamním orchestrem představil mladý Kaufmann jako skladatel a dirigent již v raném mládí. Tam začal spolupracovat s klavíristkou Edith Kraus, se kterou ho spojovalo celoživotní přátelství. To, co tehdy uměl, odpozoroval hlavně ze zkoušek orchestru. Ty pravidelně navštěvoval s kapesními partiturami. “Jednou jsem zažil i trapnou situaci, kdy pobýval Richard Strauss v lázních a z úcty k němu vybral domácí dirigent na program komplikovanou Straussovu skladbu. Nevěděl si však v jednom místě rady s jejím rytmem – jeho mávání rukama se podobalo větrnému mlýnu. Náhodou vešel do sálu sám Strauss a dané místo oddirigoval s jednou rukou v kapse”, vzpomínal Kaufmann po letech.
Do Berlína ho poslali rodiče studovat právo. Při první návštěvě jeho otec odhalil, že jeho syn není imatrikulovaný na univerzitě, ale na vysoké hudební škole. Ze dne na den zatrhl měsíční podporu a student Kaufmann byl odkázán sám na sebe. Žil v ateliéru se dvěma umělci. Někdy v zimě a o hladu, jindy dobrodružným bohémským životem. Světlým bodem byla jeho návštěva u Alberta Einsteina, se kterým si i “zamuzicíroval”. Kompozici studoval v mistrovské třídě inovátora Franze Schrekera, ale mimořádně si cenil učitele a vědce Curta Sachse, který ho nabádal intenzivně se zajímat i o hudbu a hudební nástroje Dálného východu. Protože mu byla tato hudba cizí a nesrozumitelná, plánoval ji jednou poznat. Jeho skutečnou touhou bylo dostat se jednou do Ameriky a tam komponovat melodickou filmovou hudbu. S Berlínem se pojí celá řada zajímavých epizod jeho života. Po Berlíně následovalo studium hudební vědy na Německé univerzitě v Praze. Býval u pohostinné matky Franze Kafky v domě na rohu Staroměstského náměstí a Pařížské ulice. Tam poznal celou kafkovskou rodinu, s Kafkovou neteří Gerti chodíval do divadla. Později se stala jeho manželkou.
Jeho díla zazněla znovu v Karlových Varech, ale i v Berlíně, Wroclawi, Drážďanech a ve Vídni. V roce 1931 uvedla Česká filharmonie v Obecním domě v Praze premiéru jeho Symfonie v klasickém stylu. Několik jeho děl zaznělo v německém vysílání Pražského rozhlasu, kde sám často působil jako dirigent a klavírista. Od mládí měl mimořádný vztah k hudebnímu divadlu, v Chebu krátce v divadle i působil. V Praze se poznal s řadou pozoruhodných lidí jako: Franz Werfel, Josef Suk a Max Brod. V tomto období byl již také autorem několika hudebně dramatických děl. K nim patřila i opereta Bílá bohyně (Die weiße Göttin). Její děj se odehrával na třech kontinentech: v Evropě – v Karlových Varech, Indii a v USA, na kterých se nakonec odehrál jeho vlastní život. V době vzniku díla o podobném putování světem neměl pochopitelně ani ponětí.
V periodickém tisku vycházející v němčině se promítla v létě roku 1935 informace, která překvapí dodnes. Měsíčník Wiener Montagsblatt avizoval v karlovarském divadle premiéru první “televizní” operety Bílá bohyně od Kurta Juhna. Německé vysílání rozhlasu v Praze přineslo 14. září čtyřicetiminutový průřez operetou Bílá bohyně od Waltera Kaufmanna. O premiéře stejnojmenné operety přinesl 2. července Pilsner Tagblatt rozsáhlou recenzi. Na premiéru, která se uskutečnila v karlovarském divadle 29. června 1935, vyslal tento plzeňský deník do Karlových Varů svého hudebního referenta. V recenzi se píše o v němčině uvedené operetě Bílá bohyně od Kurta Juhna a Felixe Kiliana s hudbou Waltera Kaufmanna. Opereta byla inscenovaná Kurtem Heskym, dirigentem byl Helfried Schroll a měla nebývalý úspěch. Podle recenzenta nebyla jen vynikající uměleckou záležitostí, ale i velkou společenskou událostí. Ale život na divadelním pódiu měla krátký. Kurt Juhn byl autor, redaktor a spisovatel patřící ke generaci exilových intelektuálů, kteří před nacismem emigrovali do USA. I autor hudby byl umělcem, který většinu svého života prožil také v exilu. Opereta měla svou zdařilou premiéru bez přítomnosti autora hudby, její úspěch sledoval už z Indie. Když dílo vzniklo, nepovažoval ho za dobré. Jeho autorská práva prodal za 10 000 korun jistému Mr. Braunovi.
Různé politické události nastupujícího nacismu počátkem 30. let náhle přerušily všechny Kaufmannovy plány. A protože pocházel z židovské rodiny, rozhodl se na jaře 1934 z Prahy odejít. Bylo mu 27 let. Za nečekaný honorář za Bílou bohyni si koupil zpáteční lodní lístek do Bombaje. Nepočítal s tím, že ho nikdy na zpáteční cestu nepoužije. V Bombaji se rozhodl předběžně zůstat. Svůj domov našel v Rewa House na břehu Arabského moře.
Hned po příchodu zjistil, že tam neexistovalo žádné hudební divadlo ani jiné kulturní zařízení podobné evropským. I klavír se vyrovnával s podnebím v Indii hůře než člověk. Kaufmann si vytvořil vlastní hudební svět, částečně byl i učitelem klavíru. K jeho žákům patřil i dnes slavný, v roce 1936 v Bombaji narozený, dirigent Zubin Mehta. Krátce po příchodu založil přistěhovalec z Prahy The Bombay Chamber Music Society, kde hrával mimo jiné s otcem Zubina Mehta. Na prvním koncertě zazněly Dvořákovy Dumky – v Indii vůbec poprvé. Koncert se uskutečnil v soukromém kruhu, prý na nejlepším klavíru toho obrovského města. Ale ten byl beznadějně rozladěný, sotva fungovala jedna klávesa.
Pouze pár týdnů po příjezdu do Indie, 20. května 1934, napsal do Prahy. List zveřejnil 1. června 1934 Prager Tagblatt pod názvem Německo-český hudebník v Indii, Walter Kaufmann, píše o téměř nesnesitelném indickém horkém létě, ale hlavně o tom, že má práci. “Jsem kapelníkem rozhlasového orchestru – je třeba s těmi lidmi začínat od píky (…) Kromě toho máme naše smyčcové kvarteto, které bude hrát také v rozhlase.” Dále informuje o tom, že spolupracuje s filmaři, kde může zužitkovat své dosavadní znalosti z asijské hudby. Kaufmann komponoval podle sluchu potřebnou indickou hudbu i její komplikované rytmy. V Indii plánoval, jak psal, zůstat několik měsíců. S přáteli se chystal na cestu do oblasti Darjeeling v Himalájích. “Tady budu sbírat hodně indické hudby (…). Tato země je jako sen.” napsal na závěr. Kaufmann přežil celou dobu nacismu v Indii. Kvůli výzkumu indické hudby podnikl dobrodružné a nebezpečné cesty po jejích různých regionech severní Indie a v Himalájích. Výsledek této činnosti později zpracoval v rozsáhlých knižních publikacích. Rukopis té nejrozsáhlejší The Art-Music of Hindustan, dokončil v roce 1944 v Bombaji.
Už v průběhu prvního roku uskutečnil se svou hudební společností komorní hudby přes 60 koncertů. Jako skladatel se musel přizpůsobit novým podmínkám, musel vycházet z možností využití nástrojů a schopností daných hráčů. Jeho nové stavby, především pro smyčce, které vznikly v Bombaji, prozrazovaly částečně i omezení, ne jen vynalézavost a inspiraci. Vznikly však i jiné kompozice. Například “Indický” klavírní koncert, který poslal do Prahy. Tam ho v rozhlase premiérovala v roce 1937 klavíristka Edith Kraus, jejíž koncert dodatečně dedikoval. V témže roce zazněla v podání České filharmonie v pražském rozhlase i premiéra jeho 3. symfonie komponované v Bombaji. Kaufmannovy koncerty v Bombaji bylo možné dokonce sledovat i v Praze. Tak tomu bylo v případě koncertu českého konzulátu v Bombaji, který se uskutečnil pod vedením Kaufmanna u příležitosti státního svátku 28. října 1936. V rámci této mimořádné události zařadil Kaufmann do programu v Bombaji díla Dvořáka, Suka, Nováka, Förstra a své vlastní. Kontakty s Prahou a možnosti uvádění českých i jeho vlastních děl v Československu zmařila až nová politická situace od roku 1939.
V té době byl však Kaufmann již ředitelem evropského vysílání v All India Radio a pro rozhlas i komponoval. Autorka tohoto článku se střela v roce 1996 v Bombaji s hudebníkem Mickym Correrem, který Kaufmanna osobně znal. Od něho pochází informace, že Walter Kaufmann je autorem originální znělky indického rozhlasu. Kaufmann říkal sám, že jeho hudební řeč “zindičněla”. Už i z toho důvodu, že spolupracoval s velkými, tehdy populárními indicko-anglickými filmovými společnostmi, které kryly velkou část jeho výdajů. K jeho pobytu v Indii patřily i nebezpečné nemoci, překonal malárii, tyfus a jiné infekce.
Rok 1945, konec války, mohl situaci emigranta Kaufmanna změnit. Pomýšlel na návrat do Prahy. Hledal ztracené kontakty. Ale většina jeho přátel a známých žila v exilu, mnozí byli odvlečeni do koncentračních táborů. I jeho strýc Moritz Kaufmann zahynul v Treblince. Zachována je korespondence, potvrzující Kaufmannův možný návrat do Prahy na univerzitu jako lektor teorie a dějin orientální hudby. Ale všechno bylo jinak.
V roce 1946 opustil Indii, kde nakonec strávil dlouhých dvanáct let. Pokusil se usadit v Londýně. Ale příležitostné nabídky na dirigování v BBC London a kompoziční činnost pro J. Arthur Rank Films ho neuspokojovaly.
Putoval dále, na americký kontinent. Po roce působení na konzervatoři v kanadském Halifaxu se stal v roce 1948 šéfdirigentem nově založeného The Winnipeg Symphony Orchestra. Z horké Indie přišel do mladého studeného města, které nemělo téměř žádné kulturní zázemí. Ale z třiceti zájemců o místo šéfdirigenta orchestru ho obsadil právě on. V průběhu devíti let působení v tomto orchestru absolvoval přes sto koncertů, které též dramaturgicky budoval. Zachované jsou všechny programy, listovat v nich je pro badatele doslova zlatým dolem. Ve Winnipegu zazněla i celá řada jeho děl, zavedl také úspěšné koncerty pro mládež, jako sólistu si pozval mimo jiné i českého exulanta, klavíristu Rudolfa Firkušného. Kaufmannovy koncerty zněly živě v rádiu v Kanadě i USA.
V roce 1955 ve městě Spokane (Washington), byl Kaufmannovi na základě doporučení takových kapacit, jakými byli Dmitri Mitropoulos či Darius Milhaud, udělen čestný doktorát.
Po devíti letech v čele orchestru v kanadského Winnipegu se stal Walter Kaufmann profesorem pro klasickou hudební vědu na univerzitě v Bloomingtonu, ve státě Illinois v USA. Tam konečně zúročil i pobyt v Indii. Jak sám vzpomínal: “Dlouhé roky jsem tiše seděl a namáhavě psal knihy v angličtině. Koncem 70. let jsem dokončil i mou první a poslední knihu v mé mateřštině, v němčině, která vyšla v roce 1981 v Lipsku. V souvislosti s depresemi a vyčerpáním jsem navštívil lékaře. Když se dozvěděl, že jsem neměl 24 let dovolenou, že jsem o ni na univerzitě nikdy nepožádal, skoro spadl ze židle. Nařídil mi změnu vzduchu, tabletky různého druhu, klid, pomalou chůzi, pomalé žití…”
Velmi málo známý Walter Kaufann zanechal po sobě dodnes vzpomínky. K jejich napsání v jeho mateřském jazyce ho povzbudil Hans Peter Busch, syn slavného dirigenta Fritze Busche, který působil spolu s Kaufmannem na univerzitě v Bloomingtonu. Na sklonku života se stali přáteli, vzpomínali na mládí, na začátky ve staré Evropě. “Byly to dlouhé, hluboké a krásné rozhovory…”, řekl mi v roce 1996 Hans Peter Busch. Svého přítele charakterizoval jako člověka ovlivněného buddhismem, člověka oplývajícího takovou srdečností, s jakou se před kontaktem s ním prý nikdy v životě nesetkal, také jako excelentního hudebníka, úžasného libretistu, nadáním obdařeného učitele, kreativního, vzdělaného a humorem sršícího gentlemana.
Snad se postupem času podaří zpřístupnit a zpřítomnit tu pro něj příznačnou exotikou dýchající hudbu, toho Gauguina mezi mladými Pražany, o kterém psal v roce 1933 Max Brod. Možná, že se jednou na jevišti objeví i Kaufmannovo Bílá bohyně, která mu umožnila zakoupit si lodní lístek do svobodného světa a přežít tehdejší dusno jeho domoviny. Kdyby jeho složitá životní a umělecká pouť nebyla skutečností vyplývající z politické situace, mohla by být náplní dobrodružného románu, bestselleru.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
