Šli jsme do všeho bezhlavě. S Miřenkou Čechovou o Spitfire Company

Jeden z našich nejvýraznějších divadelních souborů Spitfire Company připravuje u příležitosti deseti let své existence unikátní projekt: světovou premiéru adaptace knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, za kterou autorka získala v roce 2015 Nobelovu cenu za literaturu. Na scéně se setká deset performerů a tanečníků a čtyři hudebníci v čele se skladatelem Janem Kučerou. Představení bude uvedeno jen dvakrát – 12. a 13. září v prostoru Jatka78 v pražských Holešovicích. Pojďte si přečíst o chystané premiéře i o tom, jak vlastně úspěšný soubor fyzického divadla Spitfire Company vznikl, v rozhovoru s Miřenkou Čechovou, která je spolu s režisérem Petrem Boháčem jeho zakladatelkou.

Představení k desátému výročí bude jednorázovým projektem. Je úmysl, že jste nevytvořili inscenaci, která by byla repertoárová? Není škoda téma představení nevyužít dál?

Navazujeme tímto projektem na předchozí, pro nás dost zásadní projekt o Miladě Horákové – Procesy, který se uskutečnil pouze jednou přímo na Vrchním soudě na Pankráci. Je to jedna z linií, které dramaturgie Spitfire sleduje – divadlo angažované, do jisté míry politické. Vzhledem k tomu, jak celý projekt Konec — člověka. Doba z druhé ruky bude náročný, ať už v množství lidí, velikosti scény a prostoru, chceme z něj udělat podobně výjimečnou událost. Na rozdíl od Vrchního soudu, kde opravdu nebyla možnost reprízování, se ale neuzavíráme tomu jej při nějaké zásadní události potenciálně zopakovat.

Jak přistupujete k inscenaci knižní předlohy? Originál pojednává o konkrétní zemi a národu – posunujete význam do širší roviny?

Domnívám se, že při čtení knihy se každému, kdo zažil devadesátá léta, vybavují podobné pocity, objevují se leitmotivy, které velice dobře známe i z našeho prostředí. Právě tyto společenské emoce jsou pro mě univerzální. Dobře si pamatuji na údiv nad množstvím zboží, které před tím nebylo k mání, na první podnikatelské pokusy, na chaos a svobodu, se kterou si někteří nevěděli rady, ale zároveň také na míru frustrace lidí, kteří se s příchodem kapitalismu nemohli zbavit pocitu určitého podvodu na nich samých. Zároveň se ale v knize objevují i další, pro mě zásadní témata, která nás zaplavují, jako xenofobie, rasismus, sílící nacionalismus, i témata intimnějšího rázu jako ztráta blízkého, obětování se nebo osamělost.

Sbírala Spitfire Company pro představení vlastní materiál, výpovědi, nebo vychází jen z textů knihy? Samotné představení – bude více pohybové, fyzické, nebo se zapojením textu a mluveného slova?

Textově vycházíme pouze z knihy, už tak je to určitý vox populi, symfonie nejrůznějších hlasů a postojů, i těch nepopulárních. Ta šíře výpovědi, kterou kniha nese, je neuvěřitelná. Důležitý je pro nás i fakt, že je to přepis záznamů rozhovorů, zaslechnutých vět a osobních vyprávění. V tomto smyslu jsme pracovali i s textem. Zazní jak živě, tak v nahrávkách, které jsme udělali s mnoha lidmi, pro nás důležitými, o nichž jsme přesvědčeni, že mají společnosti co říci. Zároveň pracujeme i s prostředky pro nás typickými, jako je tanec, masky a fyzické divadlo. Řekla bych, že je to určitá syntéza prostředků, které vytváří naši Spitfire poetiku.

Frustraci z porevolučního vývoje můžeme cítit i u nás, i když třeba ne tak silně. Jak na takové nálady může reagovat umění? Má vůbec? A jaký je jeho úkol?

Jaký je úkol umění, je docela náročná otázka, kterou na takhle malém prostoru asi nedokážu zodpovědět. Často se sama sebe ptám, kdo je příjemcem toho, co dělám. A jakou úlohu by měl hrát při samotném vzniku díla. Je ochotný přistupovat na mou hru? Očekává, že bude vyzýván? Chce se konfrontovat s aktuálními tématy? Může být ovlivněn? Má umění vůbec takovou sílu, aby jeho myšlení změnilo? V tuto chvíli se zamýšlím nad dvěma cestami: jedna je, že dílo vzniká v určitém kontextu, například prostoru nebo komunitě, která je podobně naladěná, umí číst jeho znaky, rozumí formě, pracuje s vlastní interpretací. Druhá cesta cílí na široký okruh diváků, podává jednoznačnou interpretaci a chce být jednoznačně srozumitelná. Mě osobně láká provokovat oba póly. Věřit, že i širší okruh diváků zvládne témata a formy, které jsou pro ně neznámé, a tím pádem narušující jejich pohodlí, a naopak, dovolit si i do nezávislých projektů vnést vysokou formu umění. Reflektovat skutečnost by umění mělo, ale že ji dokáže změnit, si nemyslím.

Poslední premiéra Spitfire Company Fragmenty milostných obrazů nebyla společensky angažovaná, spíš intimní. Co rozhoduje o tématech nových projektů, co vás inspiruje?

Asi se to nějak střídá. Ta osobnější témata vychází spíše ode mě, ta společensky angažovanější více od Petra Boháče, i když to neplatí stoprocentně. Já osobně miluji docu-drama, zajímá mě výzkum tématu, sběr dokumentárního materiálu, něco navíc, co přesahuje rámec představení, ať už je to výstava, diskuse, film nebo kniha, která v rámci projektu vznikne. Petr Boháč uvažuje více výtvarně, abstraktně, filosoficky, ohledává téma skrze prostor jak ten vnější, tak ten uvnitř nás. Určitě je to ale odvislé i od toho, co se právě kolem nás děje, jaké otázky si klademe a co vře ve společnosti. Byť by to měly být otázky intimní, které se nás týkají.

Je pro vás důležitý experiment s formou? Co když převáží nad sdělením, obsahem?

Experiment s formou pro nás důležitý je, dokonce si myslím, že je to povinnost nezávislého divadla, vydávat se do neznámých vod, přinášet nové a nezaručené. Chápu, co myslíte převážením nad sdělením. Zde se dostáváme k těm dvěma pólům, o nichž jsem mluvila. Pro diváka, který s takovým typem divadla nemá zkušenost, bude nová forma díla dominovat nad jednoznačným obsahem, možná ho bude hledat a bude nespokojený, že ho nenalezl. Což ovšem neznamená, že tam není. Jen není jednoduše předkládán, nabízí více variant porozumění, nutí k aktivitě a vyžaduje otevřenost. Nikdy neděláme představení intelektuálně suchá či jen pro samotný experiment s formou. Vždy je tam silná emocionální linie, na niž je možné se napojit bez ohledu na předešlou diváckou zkušenost, intelekt nebo společenský kontext.

V představení Konec — člověka mají vystupovat současní i bývalí členové souboru, třináct účinkujících. Kolik umělců a spolupracovníků se přibližně za deset let kolem Spitfire Company objevilo?

Těch lidí, s nimiž jsme měli možnost se v projektech setkat, je docela dost. Tím, jak střídáme žánry, spolupracujeme nejen s tanečníky, ale i herci, výtvarníky, muzikanty, jsme otevření novým setkáním a novým lidem. Někdo přijde jen na určitý projekt, někdo je s námi již od úplného začátku jako třeba Jindřiška Křivánková. Ke skladateli Janu Kučerovi nebo sochařce Paulině Skavové se také neustále vracíme. Silné ženské osobnosti jako například Markéta Vacovská, Cecile da Costa nebo již zmíněná Jindřiška jsou jednoznačně stálými a stěžejními, ale přichází i spousta nových mladých lidí, kteří jsou fantastičtí, otevření a inspirativní.

Jestli můžeme i trochu rekapitulovat – z jakých pohnutek soubor vznikl? Tvůrčí „přetlak“ nebo něco na české scéně citelně chybělo?

Bylo to ještě v době studií, takže že bychom nějak hlouběji reflektovali potřeby české divadelní scény a kvůli tomu zakládali soubor, to asi ne. Soubor se zformoval v momentě, kdy jsme vytvořili první inscenaci – Hlas Anne Frankové. Byla to zkrátka potřeba být spolu, tvořit s lidmi stejné krevní skupiny, nastavit jakýsi budoucí horizont spolupráce, který znamenal, že se sebou počítáme i do budoucna. Prvotní jádro tvoří Jindřiška Křivánková, Ludmila Vacková, řídící hlava souboru („cherchez la femme“), light designér Martin Špetlík a já s Petrem Boháčem. Ale i další lidé, kteří se na prvním představení podíleli, zůstali blízko, můj přítel a kolega z Tantehorse Radim Vizváry, kostýmní výtvarnice Petra Vlachynská, cellistka Hana Suchanová. Snad právě proto, že jsme byli mladí, plní ambic a očekávání a bavilo nás být spolu, se mezi námi vytvořily velmi pevné vazby, které trvají.

Spitfire Company je vlastně autorské divadlo, premiéry režíruje Petr Boháč, vy jste často autorkou a spoluautorkou. Měli jste od začátku záměr vytvořit takto platformu pro své projekty?

To směřování se myslím vyvinulo postupně. Každopádně ale bylo jisté, že klasická dramata dělat nebudeme. Vyšla jsem ze své sólové tvůrčí činnosti, kterou jsem rozvíjela už na Hudební fakultě Akademie múzických umění, a v autorském procesu jsem se myslím našla. Bylo to, a stále je, něco ohromně vzrušujícího. Je to o převzetí zodpovědnosti za celek a zároveň o tom, do jaké míry převládá potřeba určité osobní výpovědi. Petr Boháč to má asi trochu jinak, jeho cesta vedla od velkých témat dovnitř sebe, v poslední době se jako režisér nachází čím dál více na jevišti, někde jen tak kantorovsky přihlíží, jindy čte, střílí, cinká na gong, nechává si snímat oko, až k posledním Fragmentům, kde spolu se mnou také performuje. Myslím, že se v tom autorství docela dobře doplňujeme.

Jaké jste měli tehdy představy o projektech, které chcete tvořit, a co se od té doby změnilo – ve vás jako umělcích, ve vašem vnímání světa? Změnily se naše problémy, nebo jsou stále stejné, jen v novém převleku?

Když jsme začínali, zajímalo nás více než problémy světa spíše divadlo jako takové. Bylo to pro nás docela nové médium jak komunikovat, fascinovalo nás vše hraniční, mezní, vyhrocené, často temné, bolestné, kruté. Šli jsme do všeho po hlavě, proto i název Spitfire (v překladu “bezhlaví”). Od té doby jsme se posunuli k detailu, introspekci, rafinovanosti. Teprve v momentě, kdy jsme zvládli jednotlivé jevištní prostředky a naučili se jich využívat, jsme začali vnímat potřebu vyjadřovat se, kromě sebe sama, také ke světu kolem. Myslím, že jsme čím dál detailnější, vyhraněnější, už si můžeme dovolit utahovat nuance výpovědí, zahrnovat do myšlení o divadle i takové věci jako například kontext, v němž dílo vzniká, dopad, jenž může potenciálně mít, kritický dialog nebo například jazyk, jímž se o díle hovoří. Zda se změnily problémy světa či jsou stále stejné, si netroufám hodnotit. Jediné, o čem dokáži pravdivě vypovědět, jsem já sama a moje vlastní zkušenost, jež se proměňuje každý den.

Jste také spoluzakladatelkou souboru Tantehorse, který je dokonce o rok starší – výročí neslavil, nebo mi to uniklo?

Máte pravdu. Vzhledem k tomu, že jsem minulý rok nebyla v Čechách, se žádné výročí Tantehorse neslavilo. Tento rok jsem přišla s novým, dlouhodobějším konceptem, takže s oslavou počkáme na tu dvacítku.

Máte za sebou velkou cestu po divadelních směrech a žánrech, od studia baletu po alternativní divadlo. Čím jste dnes – tanečnicí, choreografkou, režisérkou?

Dříve jsem měla potřebu nějak se definovat, negativně se vymezovat vůči tomu, co nejsem. Takže jsem rozhodně nebyla baletkou, nebyla jsem ani herečkou a rozhodně jsem nebyla tanečnicí. Dnes už mě rebelské období naštěstí pustilo, takže se k pojmenovávání stavím docela svobodně. Procházím žánry a médii, není třeba vše škatulkovat. Mohu říci, že jsem tvůrce, protože tvořím a vždycky budu. V angličtině se používá docela pěkně slovo „maker“, choreografům se nyní říká dance makers, divadelníkům zase theatre makers. Líbí se mi tam to „dělání“, protože obsahuje úsilí, nejen mentální, ale i fyzické. Takže performance maker jako „tvořitel představení“, je myslím ideální. (smích)

Děkuji za rozhovor!

VIZITKA
Miřenka Čechová (1982) je jednou z nejvýraznějších představitelek tanečního a fyzického divadla, působící jak v Čechách, tak v zahraničí. Po absolutoriu na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy v oboru klasický balet vystudovala DAMU (Alternativní divadlo) a HAMU (Nonverbální divadlo), kde v roce 2012 obhájila doktorát v oblasti režie fyzického a mimického divadla. Během studia získala Fulbrightovo stipendium pro výzkum a pedagogickou činnost na American University ve Washingtonu DC, kde vůbec jako první vyučovala fyzické divadlo. Jako autorka i performerka má na svém kontě řadu celovečerních inscenací, mnoho z nich získalo i významná zahraniční ocenění, například S/He is Nancy Joe (The Best of Contemporary Dance 2012 by Washington Post, Herald Angel Award na edinburském Fringe festivalu), The Voice of Anne Frank (Best of Overseas Production na Internatinal Arts Festivalu v Jižní Africe, Outstanding Performance Award na pražském Fringe festivalu, Best of Fringe na amsterodamském Fringe festivalu), Antiwords (cena Divadelních novin, Cena Next Wave festivalu, cena Skupovy Plzně), Animal Exitus a mnohá další. Jako režisérka a choreografka vytvořila více než deset celovečerních inscenací, např. Sniper’s Lake (v koprodukci s Baerum Kulturhus v Norsku), Krevety à la Indigo (podpořené rezidencí v Brollin Schlos v Německu), FAiTH (podpořené rezidencí v Atlas Performing Art Center ve Washingtonu DC), Vernisáž (v produkci New Music Theater ve Washingtonu DC), Lessons of Touch spolu s Jiřím Bartovancem, Vivisectic (v Center for Performance Research v Brooklynu a v Gibney Dance, New York), Fragmenty milostných obrazů a další.

Režírovala i operní produkci Opera and the French Revolution, pro níž byla oslovena americkým barokním orchestrem Opera Lafayette a která byla uvedena v Rose Theatre Lincoln Center v New Yorku a v Lisner Auditoriu ve Washingtonu DC. Vyučovala a přednášela na několika amerických univerzitách (American University ve Washingtonu DC, Tampa University na Floridě, Stephens Collage v Missouri a opakovaně působí na Mercerburg Academy v Pensylvánii jako choreografka a lektorka autorské tvorby). Je spoluzakladatelkou souborů Spitfire Company (spolu s Petrem Boháčem) a Tantehorse (spolu s Radimem Vizvárym).

www.mirenkacechova.com