Šli jsme do všeho bezhlavě. S Miřenkou Čechovou o Spitfire Company

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jeden z našich nejvýraznějších divadelních souborů Spitfire Company připravuje u příležitosti deseti let své existence unikátní projekt: světovou premiéru adaptace knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, za kterou autorka získala v roce 2015 Nobelovu cenu za literaturu. Na scéně se setká deset performerů a tanečníků a čtyři hudebníci v čele se skladatelem Janem Kučerou. Představení bude uvedeno jen dvakrát – 12. a 13. září v prostoru Jatka78 v pražských Holešovicích. Pojďte si přečíst o chystané premiéře i o tom, jak vlastně úspěšný soubor fyzického divadla Spitfire Company vznikl, v rozhovoru s Miřenkou Čechovou, která je spolu s režisérem Petrem Boháčem jeho zakladatelkou.
Miřenka Čechová (zdroj archiv autorky / foto Vojtěch Havlík)


Představení k desátému výročí bude jednorázovým projektem. Je úmysl, že jste nevytvořili inscenaci, která by byla repertoárová? Není škoda téma představení nevyužít dál?

Navazujeme tímto projektem na předchozí, pro nás dost zásadní projekt o Miladě Horákové – Procesy, který se uskutečnil pouze jednou přímo na Vrchním soudě na Pankráci. Je to jedna z linií, které dramaturgie Spitfire sleduje – divadlo angažované, do jisté míry politické. Vzhledem k tomu, jak celý projekt Konec — člověka. Doba z druhé ruky bude náročný, ať už v množství lidí, velikosti scény a prostoru, chceme z něj udělat podobně výjimečnou událost. Na rozdíl od Vrchního soudu, kde opravdu nebyla možnost reprízování, se ale neuzavíráme tomu jej při nějaké zásadní události potenciálně zopakovat.

Jak přistupujete k inscenaci knižní předlohy? Originál pojednává o konkrétní zemi a národu – posunujete význam do širší roviny?

Domnívám se, že při čtení knihy se každému, kdo zažil devadesátá léta, vybavují podobné pocity, objevují se leitmotivy, které velice dobře známe i z našeho prostředí. Právě tyto společenské emoce jsou pro mě univerzální. Dobře si pamatuji na údiv nad množstvím zboží, které před tím nebylo k mání, na první podnikatelské pokusy, na chaos a svobodu, se kterou si někteří nevěděli rady, ale zároveň také na míru frustrace lidí, kteří se s příchodem kapitalismu nemohli zbavit pocitu určitého podvodu na nich samých. Zároveň se ale v knize objevují i další, pro mě zásadní témata, která nás zaplavují, jako xenofobie, rasismus, sílící nacionalismus, i témata intimnějšího rázu jako ztráta blízkého, obětování se nebo osamělost.

Sbírala Spitfire Company pro představení vlastní materiál, výpovědi, nebo vychází jen z textů knihy? Samotné představení – bude více pohybové, fyzické, nebo se zapojením textu a mluveného slova?

Textově vycházíme pouze z knihy, už tak je to určitý vox populi, symfonie nejrůznějších hlasů a postojů, i těch nepopulárních. Ta šíře výpovědi, kterou kniha nese, je neuvěřitelná. Důležitý je pro nás i fakt, že je to přepis záznamů rozhovorů, zaslechnutých vět a osobních vyprávění. V tomto smyslu jsme pracovali i s textem. Zazní jak živě, tak v nahrávkách, které jsme udělali s mnoha lidmi, pro nás důležitými, o nichž jsme přesvědčeni, že mají společnosti co říci. Zároveň pracujeme i s prostředky pro nás typickými, jako je tanec, masky a fyzické divadlo. Řekla bych, že je to určitá syntéza prostředků, které vytváří naši Spitfire poetiku.

Frustraci z porevolučního vývoje můžeme cítit i u nás, i když třeba ne tak silně. Jak na takové nálady může reagovat umění? Má vůbec? A jaký je jeho úkol?

Jaký je úkol umění, je docela náročná otázka, kterou na takhle malém prostoru asi nedokážu zodpovědět. Často se sama sebe ptám, kdo je příjemcem toho, co dělám. A jakou úlohu by měl hrát při samotném vzniku díla. Je ochotný přistupovat na mou hru? Očekává, že bude vyzýván? Chce se konfrontovat s aktuálními tématy? Může být ovlivněn? Má umění vůbec takovou sílu, aby jeho myšlení změnilo? V tuto chvíli se zamýšlím nad dvěma cestami: jedna je, že dílo vzniká v určitém kontextu, například prostoru nebo komunitě, která je podobně naladěná, umí číst jeho znaky, rozumí formě, pracuje s vlastní interpretací. Druhá cesta cílí na široký okruh diváků, podává jednoznačnou interpretaci a chce být jednoznačně srozumitelná. Mě osobně láká provokovat oba póly. Věřit, že i širší okruh diváků zvládne témata a formy, které jsou pro ně neznámé, a tím pádem narušující jejich pohodlí, a naopak, dovolit si i do nezávislých projektů vnést vysokou formu umění. Reflektovat skutečnost by umění mělo, ale že ji dokáže změnit, si nemyslím.

Poslední premiéra Spitfire Company Fragmenty milostných obrazů nebyla společensky angažovaná, spíš intimní. Co rozhoduje o tématech nových projektů, co vás inspiruje?

Asi se to nějak střídá. Ta osobnější témata vychází spíše ode mě, ta společensky angažovanější více od Petra Boháče, i když to neplatí stoprocentně. Já osobně miluji docu-drama, zajímá mě výzkum tématu, sběr dokumentárního materiálu, něco navíc, co přesahuje rámec představení, ať už je to výstava, diskuse, film nebo kniha, která v rámci projektu vznikne. Petr Boháč uvažuje více výtvarně, abstraktně, filosoficky, ohledává téma skrze prostor jak ten vnější, tak ten uvnitř nás. Určitě je to ale odvislé i od toho, co se právě kolem nás děje, jaké otázky si klademe a co vře ve společnosti. Byť by to měly být otázky intimní, které se nás týkají.

Je pro vás důležitý experiment s formou? Co když převáží nad sdělením, obsahem?

Experiment s formou pro nás důležitý je, dokonce si myslím, že je to povinnost nezávislého divadla, vydávat se do neznámých vod, přinášet nové a nezaručené. Chápu, co myslíte převážením nad sdělením. Zde se dostáváme k těm dvěma pólům, o nichž jsem mluvila. Pro diváka, který s takovým typem divadla nemá zkušenost, bude nová forma díla dominovat nad jednoznačným obsahem, možná ho bude hledat a bude nespokojený, že ho nenalezl. Což ovšem neznamená, že tam není. Jen není jednoduše předkládán, nabízí více variant porozumění, nutí k aktivitě a vyžaduje otevřenost. Nikdy neděláme představení intelektuálně suchá či jen pro samotný experiment s formou. Vždy je tam silná emocionální linie, na niž je možné se napojit bez ohledu na předešlou diváckou zkušenost, intelekt nebo společenský kontext.

V představení Konec — člověka mají vystupovat současní i bývalí členové souboru, třináct účinkujících. Kolik umělců a spolupracovníků se přibližně za deset let kolem Spitfire Company objevilo?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář