Slovenský tanec v ALTĚ – první ohlédnutí

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Kristýna Chmelíková a Mária Danadová rozehrávají před diváky několik situací s nádechem absurdity. Balancují na podpatcích, svíjejí se v extravagantním tanci, pokoušejí se o vemlouvavý zpěv anebo usedají na židle vybavené WC sedátky a navozují pro diváky dojem absolutní intimity, až jaksi nepatřičné. Chtějí si dovolit být trapné, šílené, nudné, otravné, nešikovné… A přitom zůstat ženami a dokázat, že na to vše zkrátka mají právo. Pohybové výstupy jsou provázané s dalšími nahrávkami promluv, které odhalují trhliny v ženském nitru a skryté rány, nechybí cynické komentáře. Diváci se baví, ale smích trochu tuhne na rtech. Hudbu dotváří zvukaři přímo na scéně, jde spíše o rytmické ruchy, které dokáží rozvibrovat i samotný prostor divadla. Součástí zvukové kulisy je však třeba i rituál zalévání čaje. Zapojení dvou mistrů zvuku do jevištní akce je bezprostřední. Diváci k němu tentokrát nuceni nejsou, i tak ale pro ně vzniká zážitek téměř fyzický, protože performerky nešetřily očním kontaktem a pohled vždy znamená výzvu.

I následující choreografie patřila ženské dvojici. Taneční inscenace Genuine Transformers se rovněž zabývá různými polohami ženskosti, ale téma rozvíjí až v průběhu představení. Jak naznačuje název, performerky ztvárňují proces transformace, před diváky procházejí jakýmisi třemi rozdílnými stádii. Publikum je v jejich těsné blízkosti a v části performance ženy navazují s diváky fyzický kontakt, což je o to snadnější, když mohou využít prostor nedivadelní – v případě Studia ALTA je to „Obývák“, tedy společenský prostor s kavárnou, který lze přebudovat na scénu, ale se zachováním civilní intimity. V choreografii účinkovaly Kamala Brestica (autorka konceptu a choreografie) a Edita Antolová (místo avizované Terezy Hradilové).

V úvodu choreografie se zdá, že půjde o čistě taneční číslo – obě dívky, oblečené do pohodlných kalhot, mikin s kapucou přes hlavu a s měkkými teniskami s gumovou podešví na nohou se pouští do tanečních variací ve stylu současné vlny street dance. Od jednoduchých side slides po složitější kombinace, měkkost pohybu a rychlá práce nohou pozvolna upoutává pozornost, ale publikum netuší, kam až se představení, které v této fázi vypadá jako taneční „battle“, rozvine. Unisex oblečení naznačuje, že divák nemá zatím vnímat žádnou genderovou vyhraněnost, stejně dobře by tu mohli tančit chlapci. Po úvodní části se obě interpretky zklidní a dynamiku nahradí kontaktní duet, kde důležitou roli hraje pružná tkanina jejich oděvů. V šeru prozářeném modrými a červenými pásy LED světel jejich výstup působí jako z jiného světa. Atmosféra propůjčuje tančícím podobu mimozemských bytostí.

V poslední fázi se před diváky objevují opět ženy, ale zcela proměněné. Ženy s dravou energií, které se chystají vykřičet do světa svůj odpor. Nechybí už ani mluvené slovo, zprvu jasné promluvy o ženské frustraci a touze vyrovnat se mužům se mění v neartikulované zvuky a křik v tisících ozvěn. Dívky spolu soupeří, jako kdyby na sebe jedna vzala všechnu mužskou sílu a pokoušela se podrobit si svou souputnici. Provokativní pohyby erotického tance se proměňují ve frenetický třes. Performerky se dotýkají některých diváků a přenášejí svou zimničnost na jejich těla (podobný princip použila u nás skupina ME-SA v choreografii Bakkheia – recenzi najdete zde). S rockerskými gesty a extatickým tancem na barovém pultě představení končí. Tak jako light design, který dokázal přeměnou barev manipulovat s náladou, je důležitou složkou inscenace také elektronická hudba, která je postupně stále divočejší a útočnější jako samotný tanec. Je možné polemizovat s poselstvím, které choreografie nabízí, ale rozhodně jde o velmi silný zážitek.


Taneční filmová meditace

K festivalu patří i jiné žánry než jen jevištní tanec a také jiné fáze tvůrčí práce než jen premiéry a dokončené inscenace. Do té druhé kategorie patřil Work in progress nové choreografie Milana Hericha, který se účastnil tvorby premiéry Potmehúd, a tak si zaslouží pozornost také. Pracuje na choreografii s (pracovním?) názvem A Solo For Mr. Folk a jeho vystoupení pokračuje v tématu folklóru a jeho využití na jevišti, tak jak je zachycujeme v různých choreografiích už od začátku festivalu. Režii budoucí inscenace má David Zambrano, který je také českým divákům osobností známou, naši VerTeDance mají na repertoáru improvizační večer Ceviche v jeho režii (naši recenzi najdete zde). Ačkoli jeho inscenace není hotová, je zřejmé, jakými směry se ubírá. Její části zatím předvádí odděleně, v trochu revuálním stylu, a není zřejmé, jakým způsobem je nakonec tito umělci propojí do organického celku.

Milan Herich (foto Danny Willems)
Milan Herich (foto Danny Willems)

Milan Herich zkoumá formu folklorního mužského tance, která je na jednu stranu silová, na druhou stranu vyžaduje obrovský postřeh a obratnost – dejme tomu srovnatelnou s vrcholnými výkony ve stepu. A ve své práci ukazuje, jak je možné s touto formou zacházet a zachovávat její principy, rytmus a rozložení určitých variací za rozličného hudebního doprovodu, ať je to koncert Sergeje Prokofjeva, klavírní koncert Sergeje Rachmaninova nebo soudobá hudba. Další část se pohybuje v oblasti konceptu a dává publiku méně vodítek: dobrovolníci z publika, potírání tanečníka medem, modré peří. Nabízí se různé asociace, ale také je možné, že všechny prvky jsou použity zcela náhodně a nemají žádný další význam. Mohli bychom uvažovat o odkazu na performera Josepha Beuyse, ačkoli ten nepoužíval peří, dokázali bychom najít asociaci s Divokým západem, klasickým baletem i antickou mytologií. Nebo je to jen potměšilá hra, která neznamená nic.

Choreograf Ján Ševčík přijel na festival prezentovat taneční filmy, které jsou adaptacemi několika jeho jevištních děl. Dvě miniatury a jedna prokomponovaná kompozice, odhalující polaritu lidských vztahů, předvedly slovenský taneční film z žánru dance for camera ve velice dobrém světle. Ján Ševčík je více mužem pohybu než slov, ale jeho práce dostatečně mluví za něj. Ačkoli on sám není přímo autorem záznamu a střihu, jsou filmy vizualizacemi jeho představ, takže o nich můžeme směle mluvit jako o jeho (spolu)autorském dílu. Filmy vznikly na slovenské Vysoké škole múzických umění, kde v posledních letech běžel program, v jehož rámci mohla vzniknout řada tanečních filmů – za tři roky sedmnáct titulů. Práce Jana Ševčíka je jen zlomkem, který diváci viděli na Festivalu tanečních filmů, jenž v kratších či delších intervalech představuje tanečně filmovou tvorbu po celý rok (a to ve Studiu ALTA).

Jana Návratová, Ján Ševčík - Studio ALTA Praha 2016 (foto Vojta Brtnický)
Jana Návratová, Ján Ševčík – Studio ALTA Praha 2016 (foto Vojta Brtnický)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na