Smetanovy Dvě vdovy na CD

  1. 1
  2. 2

Je velmi záslužné, že Společnost Beno Blachuta nám otevírá bohatý operní archiv Československého (dnes Českého) rozhlasu v Praze. Ve spolupráci s Radioservisem vydává na CD nahrávky české operní tvorby ve stylově vybroušené interpretaci velké pěvecké a dirigentské generace poválečných let.

Je zajímavé, kolik nahrávek operních kompletů vznikalo v poválečné éře. Posluchači znají lépe nahrávky firmy Supraphon, které se prodávaly na LP deskách a později na CD. Paralelně a takřka konkurenčně vznikala celá řada operních nahrávek ve studiu Československého rozhlasu, které jsou známy logicky méně.  A jsou mnohdy báječné pěveckým obsazením a výbornými dirigenty. Archiv rozhlasu skrývá vpravdě perly interpretace české, ale i světové opery. Mezi zvláště cenné nahrávky pro mne patří bezesporu snímek Smetanovy páté opery Dvě vdovy, pořízený roku 1948. Dílo hudebně kouzelné, byť již v době vzniku se jevil text Emanuela Züngela poněkud zastaralý (1874). Leč snahy o jeho úpravy, největší od Václava Judy Novotného roku 1892, tak jako tak vedly k obnově původní verze. Ona je sice trochu archaická, ale patří ke koloritu díla. Jemný, vzácně komorní charakter opery je v tvorbě Bedřicha Smetany zcela ojedinělý. Nikde v jeho osmi hraných operách nenalezneme tuto vzácně komorně laděnou atmosféru. Francouzská vaudevillová fraška je s velkým citem přesazena do polkového prostředí Čech. Proto se také nese v duchu Smetanových polkových stylizací. Dílo je neobyčejně plné životního optimismu a doslova nádherných ansámblů (tria, kvarteta), které nám připomenou krásu Mozartových ansámblů opery Così fan tutte.  Operu Dvě vdovy komponoval Smetana sobě pro radost v pauzách práce na slavnostní opeře Libuše. A je cítit, že si tuto kompoziční práci doslova užíval. Nebývalá noblesa, kouzlo lyriky, spousta melodií, pocit zvláštní, milé pohody ze salonního prostředí děje.

Rozhlasová nahrávka z roku 1948 byla rekonstruována roku 1997, CD vydáno v roce 2007. Její jedinečnost je dána osobností dirigenta nahrávky Karla Ančerla, který se ve čtvrtstoletí období poválečného vývoje stal špičkovým dirigentem České filharmonie. Vynikl v symfonické tvorbě, kde zanechal celou řadu obdivuhodných snímků.Dvě vdovy nám Karla Ančerla představují jako nadaného operního dirigenta v době počátků jeho hvězdné kariéry. V době, kdy Karel Ančerl natáčel operu Dvě vdovy, nikdo ještě nevěděl, že se z něho stane tak epochální dirigent České filharmonie v éře po Václavu Talichovi. Když byl tehdy do čela České filharmonie jmenován (proti její vůli, jak se jen ta historie u České filharmonie opakuje!), prováděli mu členové orchestru neuvěřitelné schválnosti, o nichž vím od jeho přítele, profesora Karla Bermana. Karel Ančerl prošel koncentračním táborem Buchenwald, hrozila mu Osvětim, přežil jen vzácnou shodou okolností. A byl tudíž proti podobným šikanám dobře vyzbrojen psychicky. Kdo hledí denně smrti do tváře, je poté velmi odolný k těmto vlastně víceméně malichernostem denního života.

V roce 1948 je však Karel Ančerl na počátku uměleckých snah, my zde můžeme usuzovat, podle stylu nahrávky, v čem bylo možno jeho sílu talentu již rozpoznat. Osobně bych se velmi přikláněl k myšlence, že je to síla ve zřetelné tektonice díla, neomylném citu pro dílčí a hlavní vrcholy, smyslu pro jednotící sílu tempa. To je již zde, v roce 1948, zřetelně znát. Znamenitě, ve svěžích tempech vystavěná ouvertura, je toho vstupním dokladem. Oproti známé nahrávce Supraphonu z roku 1956 (na jejíž známost usuzuji podle toho, že se recenzenti soudobé inscenace Dvou vdov v Národním divadle v Praze na tento snímek odkazují), nemá Ančerl onu vycizelovanost dikce frází pěvců v detailech. Ve smyslu přízvučnosti a nepřízvučnosti slabik, pohrávání si s jemnůstkami v dynamice, ale také v dílčích ritardandech, jak je docílil osm let poté exaktně Jaroslav Krombholc. Byl na vokální specifiku Smetanova díla ale víc zaměřený než v první řadě symfonický dirigent Karel Ančerl. Ale také je dobře možné, že Karel Ančerl záměrně ona ritardanda nechtěl, pro svůj instinkt k jinému typu tempické stavby (příklady za mnohé nechť jsou balada Ladislava nebo velká árie Anežky). Za velmi zajímavé pokládám ostré zdůrazňování sforzat na přízvučných slabikách sboru, až přehnaných z pohledu dneška („máme pivo, maso máme, k tomu kus hnětýnky“). Sbormistr Jiří Pinkas sbor připravil, ale určující pro výrazové prvky interpretace je dirigent nahrávky.

Pěvecké obsazení je zčásti podobné jako u nahrávky Krombholcovy o osm let starší, a to u Karoliny Marie Tauberové a Mumlala Eduarda Hakena. Podotknu jen, že se ani nedivím, oba tito pěvci byli ve svých rolích takřka nezastupitelní. Naopak v nejvyšší Smetanově obávané tenorové partii Ladislava Podhájského se nám prezentuje Beno Blachut (o osm let později Krombholc volí mladého Ivo Žídka). Do role Anežky si obsadil Karel Ančerl dramatickou sopranistku doby – Marii Podvalovou.Zatímco pro Supraphon 1956 volil Jaroslav Krombholc mnohem lyričtější Drahomíru Tikalovou. V menších partech opery, Toníka a Lidky, které lidovostí spíše rámují celkový kolorit díla, ale děj přímo neovlivňují, měl Karel Ančerl šťastnou ruku. Toník mladého Oldřicha Kováře je skvělý. Při poslechu jeho projevu jsem se podivil, jak jsem tyto postavy Dvou vdov v minulosti podceňoval a pokládal je za skoro zbytečné… A tak zrovna Oldřich Kovář mi ukazuje, jak se dá dobře zaujmout i ve zdánlivě bezvýznamné, jakoby spíše autorem přidané partii (hudebně svěží, půvabný tercet Toníka a Lidky s Mumlalem bývá někdy vynecháván). Lidku zde představuje mladá Miloslava Fidlerová, lyrická sopranistka, později na scéně Národního divadla Mařenka, Terinka či Foersterova Jessika.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Dvě vdovy – SOČR, K.Ančerl 1948 (CD)

[yasr_visitor_votes postid="101990" size="small"]

Mohlo by vás zajímat