Smetanovy Dvě vdovy na CD

Je velmi záslužné, že Společnost Beno Blachuta nám otevírá bohatý operní archiv Československého (dnes Českého) rozhlasu v Praze. Ve spolupráci s Radioservisem vydává na CD nahrávky české operní tvorby ve stylově vybroušené interpretaci velké pěvecké a dirigentské generace poválečných let.

Je zajímavé, kolik nahrávek operních kompletů vznikalo v poválečné éře. Posluchači znají lépe nahrávky firmy Supraphon, které se prodávaly na LP deskách a později na CD. Paralelně a takřka konkurenčně vznikala celá řada operních nahrávek ve studiu Československého rozhlasu, které jsou známy logicky méně.  A jsou mnohdy báječné pěveckým obsazením a výbornými dirigenty. Archiv rozhlasu skrývá vpravdě perly interpretace české, ale i světové opery. Mezi zvláště cenné nahrávky pro mne patří bezesporu snímek Smetanovy páté opery Dvě vdovy, pořízený roku 1948. Dílo hudebně kouzelné, byť již v době vzniku se jevil text Emanuela Züngela poněkud zastaralý (1874). Leč snahy o jeho úpravy, největší od Václava Judy Novotného roku 1892, tak jako tak vedly k obnově původní verze. Ona je sice trochu archaická, ale patří ke koloritu díla. Jemný, vzácně komorní charakter opery je v tvorbě Bedřicha Smetany zcela ojedinělý. Nikde v jeho osmi hraných operách nenalezneme tuto vzácně komorně laděnou atmosféru. Francouzská vaudevillová fraška je s velkým citem přesazena do polkového prostředí Čech. Proto se také nese v duchu Smetanových polkových stylizací. Dílo je neobyčejně plné životního optimismu a doslova nádherných ansámblů (tria, kvarteta), které nám připomenou krásu Mozartových ansámblů opery Così fan tutte.  Operu Dvě vdovy komponoval Smetana sobě pro radost v pauzách práce na slavnostní opeře Libuše. A je cítit, že si tuto kompoziční práci doslova užíval. Nebývalá noblesa, kouzlo lyriky, spousta melodií, pocit zvláštní, milé pohody ze salonního prostředí děje.

Rozhlasová nahrávka z roku 1948 byla rekonstruována roku 1997, CD vydáno v roce 2007. Její jedinečnost je dána osobností dirigenta nahrávky Karla Ančerla, který se ve čtvrtstoletí období poválečného vývoje stal špičkovým dirigentem České filharmonie. Vynikl v symfonické tvorbě, kde zanechal celou řadu obdivuhodných snímků.Dvě vdovy nám Karla Ančerla představují jako nadaného operního dirigenta v době počátků jeho hvězdné kariéry. V době, kdy Karel Ančerl natáčel operu Dvě vdovy, nikdo ještě nevěděl, že se z něho stane tak epochální dirigent České filharmonie v éře po Václavu Talichovi. Když byl tehdy do čela České filharmonie jmenován (proti její vůli, jak se jen ta historie u České filharmonie opakuje!), prováděli mu členové orchestru neuvěřitelné schválnosti, o nichž vím od jeho přítele, profesora Karla Bermana. Karel Ančerl prošel koncentračním táborem Buchenwald, hrozila mu Osvětim, přežil jen vzácnou shodou okolností. A byl tudíž proti podobným šikanám dobře vyzbrojen psychicky. Kdo hledí denně smrti do tváře, je poté velmi odolný k těmto vlastně víceméně malichernostem denního života.

V roce 1948 je však Karel Ančerl na počátku uměleckých snah, my zde můžeme usuzovat, podle stylu nahrávky, v čem bylo možno jeho sílu talentu již rozpoznat. Osobně bych se velmi přikláněl k myšlence, že je to síla ve zřetelné tektonice díla, neomylném citu pro dílčí a hlavní vrcholy, smyslu pro jednotící sílu tempa. To je již zde, v roce 1948, zřetelně znát. Znamenitě, ve svěžích tempech vystavěná ouvertura, je toho vstupním dokladem. Oproti známé nahrávce Supraphonu z roku 1956 (na jejíž známost usuzuji podle toho, že se recenzenti soudobé inscenace Dvou vdov v Národním divadle v Praze na tento snímek odkazují), nemá Ančerl onu vycizelovanost dikce frází pěvců v detailech. Ve smyslu přízvučnosti a nepřízvučnosti slabik, pohrávání si s jemnůstkami v dynamice, ale také v dílčích ritardandech, jak je docílil osm let poté exaktně Jaroslav Krombholc. Byl na vokální specifiku Smetanova díla ale víc zaměřený než v první řadě symfonický dirigent Karel Ančerl. Ale také je dobře možné, že Karel Ančerl záměrně ona ritardanda nechtěl, pro svůj instinkt k jinému typu tempické stavby (příklady za mnohé nechť jsou balada Ladislava nebo velká árie Anežky). Za velmi zajímavé pokládám ostré zdůrazňování sforzat na přízvučných slabikách sboru, až přehnaných z pohledu dneška („máme pivo, maso máme, k tomu kus hnětýnky“). Sbormistr Jiří Pinkas sbor připravil, ale určující pro výrazové prvky interpretace je dirigent nahrávky.

Pěvecké obsazení je zčásti podobné jako u nahrávky Krombholcovy o osm let starší, a to u Karoliny Marie Tauberové a Mumlala Eduarda Hakena. Podotknu jen, že se ani nedivím, oba tito pěvci byli ve svých rolích takřka nezastupitelní. Naopak v nejvyšší Smetanově obávané tenorové partii Ladislava Podhájského se nám prezentuje Beno Blachut (o osm let později Krombholc volí mladého Ivo Žídka). Do role Anežky si obsadil Karel Ančerl dramatickou sopranistku doby – Marii Podvalovou.Zatímco pro Supraphon 1956 volil Jaroslav Krombholc mnohem lyričtější Drahomíru Tikalovou. V menších partech opery, Toníka a Lidky, které lidovostí spíše rámují celkový kolorit díla, ale děj přímo neovlivňují, měl Karel Ančerl šťastnou ruku. Toník mladého Oldřicha Kováře je skvělý. Při poslechu jeho projevu jsem se podivil, jak jsem tyto postavy Dvou vdov v minulosti podceňoval a pokládal je za skoro zbytečné… A tak zrovna Oldřich Kovář mi ukazuje, jak se dá dobře zaujmout i ve zdánlivě bezvýznamné, jakoby spíše autorem přidané partii (hudebně svěží, půvabný tercet Toníka a Lidky s Mumlalem bývá někdy vynecháván). Lidku zde představuje mladá Miloslava Fidlerová, lyrická sopranistka, později na scéně Národního divadla Mařenka, Terinka či Foersterova Jessika.

Za hvězdu nahrávky musím označit Mariu Tauberovou jako Karolinu. Mám při její interpretaci pocit, že Smetana svoji Karolinu komponoval přímo pro ni… Přirozeně prezentovaná virtuozita, schopnost sebemenší dynamické nuance, perlivost koloratur, ale také naprostá srozumitelnost zpívaného textu.Druhou hvězdou nahrávky je mladý tenorista Beno Blachut, coby výškový Ladislav. Je zajímavé, že ve stejném roce 1948 se prezentoval jako Dalibor na scéně Národního divadla v Praze v obnovené Krombholcově premiéře. A již dva roky poté natáčí svůj životní snímek, právě onoho Dalibora pod taktovkou Jaroslava Krombholce. Akcentuji tento fakt proto, že Ladislav je role oborově ze zcela jiného světa. Typicky lyrický, ba výsostně lyrický obor. Výškovost role není dána jen písní Když zavítá máj, jak se někdy mylně soudí. Je dána posazením celé role do vysoké polohy, zejména v mnoha krásných ansámblech, z nichž ale tenor nesmí „vyčuhovat“, abych použil slovní výraz z díla Janáčkova. Beno Blachut je totiž typicky lyrický tenorista.Byl také Václavem Talichem v roce 1941 angažován do Národního divadla právě na lyrický obor! Jeho hlas, od Boha skvěle strukturálně posazený v ideální falzetové funkci, nemá u nás obdoby. Ze světových tenoristů je mu nejvíce podobný Němec Peter Schreier. Zároveň v barvě temný, sametový, kulatý. Psal jsem o této podobnosti i v recenzi CD Tři čeští tenoři (zde). Proto je Blachut doslova ideální Ladislav. Ideální, jak odvíjí vysoce kultivované smetanovsky jemné hudební fráze, jak nádherně souzní v harmonii ostatních hlasů v ansámblech, s jakou lehkostí zpívá všechna vysoká háčka tohoto obávaného partu. Řekl bych, že potřeba doby Blachuta zacílila na role dramatického charakteru. Určitou shodou okolností. Což nebývá v životě pěveckém vzácné, neboť pěvecké obory v praxi divadel vymezují dirigenti, ne pěvci sami sobě.

Beno Blachut je na nahrávce ideálním Ladislavem Podhájským. Neznamená to, že dirigenti snad neměli šťastnou ruku se zacílením Blachuta na Dalibora, Dimitrije, Ctirada, Kozinu či Lacu! Blachut ale mohl stejně tak udělat velkou světovou kariéru jako lyrický tenor, ba právě ve světovém kontextu (kdyby se narodil o dekádu později), spíše než v dramatickém.

Eduard Haken je doslova prototypem postavy Mumlala. Podobně jako u sopranistky Marii Tauberové musím říci, jako by roli psal Smetana pro Eduarda Hakena. Part to je obtížný, nejen rozsahem do hloubek i výšek. Ale ze všech Smetanových basových postav je Mumlal rolí neobyčejně obtížnou pro nalezení přesvědčivého výrazu. Text dosti archaický, oproti Kecalovi či Bonifácovi jeho komika obtížně postižitelná, ale i realizovatelná. Árie hudebně a pěvecky famózní, ale jak si poradit s nic neříkajícím textem o svém sklonu ku stálému brblání, že „hned hrozně zamumlám, až trne háj tu sám – ó, já vám mumlat znám…“  Jedná se o árii Nechť cokoliv mne zlobí v světě z druhého dějství opery.  Eduard Haken tyhle nástrahy nesnesitelné „těžkosti“ bytí, abych parafrázoval básníka, ovšem geniálně výrazově vyrovnává. A jeho trochu „lkavý“ projev, pro Hakena tak originální, se do Mumlala dokonale hodí. Řekl bych, že spolu s jeho Vodníkem z Rusalky je to hned poté Mumlal ze Dvou vdov, který je Hakenovou životní rolí.Marie Podvalová byla velkou ikonou doby jako dramatická Smetanova Libuše a Milada v Daliborovi. Anežka doplňuje obraz této operní heroiny o přece jen civilnější stránky palet jejího pěveckého výrazu. Oproti vyhraněně dramatickým rolím nám jako Anežka poodhalí schopnost tlumočit i lyričtější plochy této role. Přesto její podání velké árie Anežky – „Odcházejí spolu k radosti. – Ach jaký to krásný den.“ – nese ohromnou pečeť propojení lyriky a dramatismu do jednoho velikého rozměru, s mohutně koncipovaným vrcholem. Ano, zde cítím ruku dirigenta Karla Ančerla a jeho dynamickou cestu k vrcholu delší plochy árie. Musel zajisté pěvkyni obrovského fondu „držet na uzdě“ dynamicky, aby vrchol árie takto vyšel.Objevení skvělé nahrávky rozhlasu je báječným činem Společnosti Beno Blachuta. Nejen pro historickou ukázku silné poválečné generace dirigentů a pěvců, ale pro sám fakt, že tak dokonale stylovému provedení oper Bedřicha Smetany už budeme v globalizované době dneška těžko svědky. Možná to bylo dáno celkově nacionálně laděnou dobou vrcholu emancipace českého národa v poslední třetině devatenáctého století, před vznikem a po vzniku první Československé republiky. Tehdy gradující nacionální český fenomén vedl k prvořadosti české operní tvorby v epochách Karla Kovařovice, Otakara Ostrčila, Václava Talicha i kouzlem setrvačnosti času u Jaroslava Krombholce, kdy již, pravda, zavládl internacionalismus. A zde u Karla Ančerla, jehož interpretační rukopis je velmi patrný již v roce 1948! Pod jeho taktovkou zde účinkují Symfonický orchestr tehdejšího Československého rozhlasu a rovněž Pěvecký sbor Československého rozhlasu se sbormistrem Jiřím Pinkasem.

Prodejní úspěch Radioservisu, kdy se po prvním vydání právě této nahrávky doslova zaprášilo (!) a uvažuje se o reedici, jest toho hezkým dokladem. Kdo má rád Smetanovu geniální tvorbu, nejen operní, bude mít z této nahrávky oprávněnou radost.
Hodnocení autora recenze:  100 %

Bedřich Smetana:
Dvě vdovy
Dirigent: Karel Ančerl
Symfonický orchestr Československého rozhlasu
Pěvecký sbor Československého rozhlasu
Sbormistr: Jiří Pinkas
Vydala Společnost Beno Blachuta ve spolupráci s Radioservisem 2007
2 CD

Karolina – Maria Tauberová
Anežka – Marie Podvalová
Ladislav Podhajský – Beno Blachut
Mumlal – Eduard Haken
Lidka – Miloslava Fidlerová
Toník – Oldřich Kovář 

Foto archiv, archiv ND-Jaromír Svoboda