Ohlédnutí za Sněhovou královnou: Zimní pohádka pro celou rodinu

Sněhová královna pojatá podle předlohy H. Ch. Andersena jako dějový balet v tradici taneční moderny dává velký prostor dětským interpretům, nabízí srozumitelnou dějovou linku a u rodinného publika ji čeká jistě úspěch, ať už jednoznačností režie či hudbou střídající žánry a přístupy. Zapojení dětí z pěveckého sboru a malých tanečníků otevírá cestu nejmladším divákům, kteří se snadno zkraje díla identifikují s postavami. Inscenace je na mnoha místech dojemná, má svižný spád a akcentuje radost z tance. Ve výsledku je na ní temnější jen hudba, klíčem k výkladu Andersenova podobenství tu není horor, ale pochopení pro člověka a stinné stránky jeho vlastní duše.

Výpravný balet se podařilo realizovat v relativně malém počtu členů domovského souboru. Jak uvádí samo divadlo, v inscenaci účinkuje 15 tanečníků členů souboru, 35 hráčů orchestru Divadla F. X. Šaldy, 24 dětí, 4 elévky libereckých tanečních škol a jeden pes. Tím je do inscenace zapojeno téměř 80 umělců, ať už jakékoliv věkové kategorie. Co vytváří největší kouzlo, je právě angažmá těch nejmladších – nejen pěveckého sboru a dětí, které si hrají ve sněhu a tančí na návsi, ale především protože je celé první jednání v rukou hlavních dětských interpretů Gerdy a Kaje. Dostávají velkorysý prostor, jako kdyby byli dospělými performery, a je nutno podotknout, že své úlohy zvládají tanečně i herecky na profesionální úrovni – patrné je dobré pedagogické vedení a práce s pohybovým materiálem tak, aby byl pro děti přiměřený jejich věku, co do obsahu i náročnosti. To není samozřejmé, protože se může stát, že choreograf děti podcení a vystoupení by pak působilo poněkud infantilně, nebo je naopak stylizuje do předčasně dospělého projevu či požaduje příliš náročnou techniku. Tomu se vyhnout povedlo a výsledek je působivý.

Ve znamení dětských interpretů
V prologu s projekcí koruny Sněhové královny se malí i velcí diváci do atmosféry inscenace začínají vžívat skrze ponurou, temně laděnou hudbu, nemelodickými dialogy smyčců, které postupně přejdou až do filmové plochy. Královna je stylizována jako postava v kápi a střepy z rozbitého zrcadla jsou namapované na semitransparentní látku. Scénografie je od počátku stylizovaná do severské strohosti, na kostýmech náznak výšivek evokujících švédský folklór. Většina prvního dějství je věnována dětem a tanečním hrám, vkusně prováděným. Proměnlivou atmosféru zajišťuje hudba, která mísí hru živého orchestru s reprodukovanými zvuky a tvoří tak jednolitou plochu, tak kompaktní, že chvílemi není ani zcela jednoznačné, která z vrstev je živá. Nelze však například opomenout křídlovku, která nese motiv mládí a upřímné lásky, a další výrazné sekce, například flétny. Dětský sbor se zapojuje do pohybových akcí a dotváří bezstarostný obraz přátelství dvou dětí v sousedících domech (posunuté do současnosti některými prvky, jako je třeba „baterková morseovka“), které vrcholí symbolicky až sourozeneckým darem dřevěného srdce, které dostává malá Gerda jako důkaz věrnosti. Výrazně herecky je vprostřed her vyjádřeno zranění Káje, doprovozené temným zjevem královny. (V něčem připomíná zkraje inscenace královna tajemnou vílu z Jakubiskova Casanovy, v němž si ovšem nevybírala královna budoucí oběť, ale víla sudička muže, kterému dá horoucí srdce, avšak opravdu vyvstávají styčné body – asi proto, že i ten tehdejší výjev, filmový, byl nastylizován do prostředí zimy, dětské hry a stavby sněhuláka…) Přiznaná přestavba ukončuje optimistickou část inscenace.

Interpreti přes noc dospějí a další obrazy akcentují fáze nedorozumění a rozkmotření. V tanci se ke slovu dostává moderní tvarosloví: již dospělá Gerda (v první premiéře Johana Březinová) tančí s mládeží, Káj (Yuta Homma) má úlohu především hereckou, protože musí rozehrát různé nuance odtažitosti až po agresivitu. Ačkoliv je mi jasné, že choreografka a režisérka zde postupovala v intencích vyprávění Andersenova příběhu, z celého jednání i z inscenace samé vyvstává ještě jiná, obecná metafora. Káj je totiž postavou, která se ocitá v přechodové životní fázi dospívání, a tak projevuje všechny znaky nechuti, odcizení od lidí a činností, které mu dělaly radost, když byl chlapcem, vztekle odmítá náruč kamarádky i matky a prožívá jednoduše – období vzdoru. Ten střep ze zrcadla Sněhové královny jako by byl onou vnitřní změnou, tím objevivším se nevysvětlitelným poraněním, které člověk v tomto životním období uvnitř sebe cítí a neumí s ním naložit, protože je nové a neodbytné – skutečně jako střep cizorodé látky, kterou nelze vyjmout, ale hlodá a studí. Sněhová královna viděna tímto úhlem pak není ani tak příběhem o boji dobra a zla, jako spíše vyprávěním o překonání přirozené překážky a náročné cesty od bezstarostného dětství po sebe-vědomé mládí. Každý, kdo tuto dobu prožívá tak negativně jako Káj, potřebuje trpělivou Gerdu, která mu pomůže najít svoje nové já a zbavit se toho střepu, který v nitru bodá, co možná nejopatrněji. Konec konců i Gerdina dobrodružná cesta do ledového království (tedy pomyslně cesta do nitra člověka, který se jí uzavřel do vlastního chladu) je přechodovým rituálem a zkouškou odvahy, aktem dospělosti; manifestuje odhodlání a odvahu.

Sníh ztrácející bělost
Jeviště je stále zalidněno tančícími či zpívajícími dětmi, které skvěle drží rytmus v pohybu i ve zpěvu, ne vždy jednoduchém. Choreografie společných tanců se nepouští do experimentování s folklorními prvky, jde cestou tradiční moderny, lidovost může evokovat spíše jen kruhová formace jako nejpřirozenější a nejpůvodnější z forem, které si člověk k tanci zvolil. Jako dějová pohádka pak inscenace postupuje dál zmizením jednoho z mladíků, scénou s bylinkářkou (travesti postava ztvárněná Jaroslavem Kolářem), která poznává dílo zlé královny zimy. V hudbě je zřejmé, že Gerda opravdu má „své“ téma, na jehož tónech se nese snaha o kontaktní tanec s přítelem, ostentativně odmítaný. V záblescích se rozvine náznak duetu, cit podpořený několika lehkými zvedanými figurami, v plynulém pohybu, aby vzápětí zanikl v mladíkově netečnosti. V duetech se obecně interpreti cítí jistě, mají prostor hrát a jsou velmi autentickými charaktery, s nimiž jejich trápení divák může prožívat. Interpretační výkony jsou herecky i technicky na vysoké úrovni.

Družina ledových soch Sněhové královny je oděna nikoliv v čistě bílé, ale spíše zašedlé kostýmy naznačující, že čistota sněhu je ve skutečnosti pošpiněna, roztrhané lemy halen evokují tvar rampouchů, oděvy jsou vyzdobeny úlomky zrcadla a všichni z něj mají vyrobeny i masky. Je to trochu polopatické, protože motiv střepu byl dostatečně akcentovaný už v projekci i hereckou akcí hlavního hrdiny, takže za výraznými doplňky spíše cítím praktické pohnutky – postav v pohádce je jistě více, než kolik je dospělých tanečníků, kteří je mohou ztvárnit, a pokud jsou pro jiné úlohy nalíčeni neutrálně kvůli jejich střídání, je nutné vizáž výrazně měnit pod rukama modistek…

Jako každá záporná role je i postava ledové královny plné zášti k lidem vděčná a Nuria Cazorla García si tuto polohu užívá. Královnin sbor tančí v duchu spíše muzikálové choreografie, skutečně se zde hodí použít pojem moderna, protože jde o různé unisono vazby, výrazná gesta rukou vystřelujících do prostoru, kterými nešetří sama královna, byť by jí možná slušela spíše contemporary poloha zla koncentrovaného do vlastního temného nitra. (Svým způsobem, když Nuria Cazorla García ve své Sylf pracovala s archetypy vil, byla vlastně experimentálnější, ale pravda, ona netvořila pro dětské publikum.) Inscenace si však právě díky tvarosloví udrženému v estetice moderny drží po celou dobru velmi jednotný styl, a to je přepokládám hlavní tvůrčí záměr, zcela naplněný. Byť by bylo lákavé oživit svět nadpřirozeného zla jinou expresí a jejich pokřivené charaktery a nelidská podstata by se mohly promítnout do tvarování pohybů…

Publikum s napětím sleduje dobrodružnou pouť odhodlané Gerdy, její setkání s optimistickým, ale záludným havranem (František Šourek) a s bylinkářkou, která ji omamuje k spánku, s loupežníky vedenými výraznou a vyzývavou Anyou Clark, jež je i na malé ploše výraznou osobností, a divák může mimo jiné obdivovat pohotovost, s jakou se tanečníci, role a prostředí střídají. Vážnějším obrazem je snový duet Gerdy s Kájem, který dívka prožívá jako předzvěst usmíření a jenž jí možná i dává návod, kde uneseného mládence hledat, neboť jej v tomto snu spatřuje v zajetí. Odlehčení naopak přináší království rozmarné princezny, kde scénu dotváří opět dětský sbor zpívající o sladkostech a špercích, a k povyražení dětí i živý psík. Dramatický závěr v ledovém království představuje roztančený souboj ženských postav, pak už balet spěje k dojemnému i romantickému vyvrcholení, když Káj vnitřně procitne pod vlivem vroucího citu, a je logické, že závěr patří opět sborovému tanečnímu veselí a dětem.

Inscenace má potenciál oslovit opravdu široké spektrum diváků, dětem přináší hravost a srozumitelně odvyprávěný děj bez přecukrované vizuality, kterou by jako pohádka mohla trpět, ale netrpí; dospělým zas především druhé jednání nabízí řadu míst, kde se mohou odpoutat od prostého narativu, protože Sněhová královna přináší téma odcizení a sbližování, hranic porozumění, trpělivosti, odhodlání, aspektů dospělého života. Není jen moderním baletem na námět slavné pohádky. O tom, jakou hloubku jí můžeme přisoudit, rozhoduje právě a jedině samotný divák se svou individuální zkušeností. Někdy debatujeme o tom, jestli je možné oddělit umělce a jeho dílo. Ale stejná otázka i je, zda lze oddělit umělecké dílo od diváka a do jaké míry je jeho ucelenost a naplnění právě v rukou diváka; do jaké míry on sám spoluurčuje jeho hloubku nebo mělkost, jakou nese i spoluodpovědnost za to, aby se rozvinul jeho obsah a projevil účinek. Sněhová královna rozhodně prostor na dotvoření nabízí.

Sněhová královna
Režie, choreografie: Marika Mikanová
Hudba: Aleš Březina, Pavel Ridoško
Sound design a hudební režie: Pavel Ridoško
Hudební nastudování: Chuhei Iwasaki
Námět – předloha: Hans Christian Andersen
Libreto: Marika Mikanová, Vratislav Mikan, Aleš Valášek
Dirigent: Chuhei Iwasaki
Koncertní mistr: Petr Matěják, Yuriy Horbachuk
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Light design a koncepce: Pavel Hejret
Asistent choreografa: Michaela Wenzelová, Maria Gornalova, Alexey Yurakov
Asistent režie: Vlasta Vindušková
Inspice a korepetice: Elena Nagyová
Sbormistr: Silvie Langrová
Produkce: Barbora Svobodová
Účinkuje: Balet DFXŠ, Orchestr DFXŠ, pěvecký sbor Plamínek a DOS