SOČR s dirigentem Karabitsem a harfistou Ceyssonem dobyli Rudolfinum emočně nasyceným programem

Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou ukrajinského dirigenta Kirilla Karabitse předvedl 3. ledna 2022 v Rudolfinu nevšední program sestavený výhradně z děl skladatelů působících v Sovětském svazu.

Některé koncerty lze hodnotit s důrazem na mimořádný výkon sólistů či orchestru, jiné můžeme ocenit pro mimořádnou dramaturgii. Na pondělním koncertě Symfonického orchestru Českého rozhlasu s dirigentem Kirillem Karabitsem se ale vzácně spojily oba momenty – v programu z děl málo hraných sovětských autorů zazářil sólista světového formátu a orchestr pod taktovkou hostujícího dirigenta předvedl impozantní výkon.

Začátek koncertu patřil Zlobivým častuškám Rodiona Ščedrina (1932), autora známé baletní adaptace Carmen a v Praze nedávno uvedené opery Lolita. Koncert pro orchestr č. 1 „Zlobivé častušky“ z roku 1963 kombinuje stylové prvky ruského folkloru s tonálně pohyblivou hudební modernou a jazzem. Je tak dobrým příkladem pronikání postmoderních tendencí do ruského hudebního diskurzu v době postupujícího politického „tání“. Zlobivé častušky byly poprvé provedeny na osmém ročníku festivalu soudobé hudby Varšavský podzim a od té doby se těší velké posluchačské popularitě. Nad ostinátním „walkem“ kontrabasů a bicích se odvíjí jednotlivé častuškové motivy a osmiminutová skladba v motorickém běhu rychle uteče. Orchestr měl ze začátku mírné problémy se souhrou, ale v druhé polovině skladby se podařilo vytvořit plastický zvuk a efektní dynamiku.

Následoval asi hlavní „tahák“ večera: Koncert pro harfu Es dur, op. 74 ukrajinského skladatele Reinholda Glièra (1875–1956) v podání hvězdného harfisty Emmanuela Ceyssona, někdejšího prvního hráče orchestru Metropolitní opery. Glièrův koncert z roku 1938 je páteří koncertního repertoáru pro tento nástroj, podobně jako je hornový koncert téhož autora z roku 1951 pro horny (nedávno nahraný ve vynikající interpretaci Radka Baboráka). Glière byl jakýmsi posledním žijícím pokračovatelem předrevoluční ruské národní školy, který se po celý život držel romantického hudebního idiomu, což mu zajistilo stabilní a bezpečné postavení v rámci sovětské hudební kultury – vyhnuly se mu například obě kampaně proti formalismu v letech 1936 a 1948. Glière ovšem zároveň využíval své prestiže k ochraně stíhaných autorů. Spolu s Nikolajem Jakovlevičem Mjaskovským například roku 1938 plédoval u vysokého představitele strany Michaila Kalinina za propuštění avantgardního skladatele Alexandra Mosolova z gulagu.

Harfový koncert se drží tradičního třívětého schématu i forem jednotlivých vět. Glière byl zejména mimořádně talentovaný melodik, a tak i harfovému partu dominuje kantabilní styl, který je tu a tam vystřídán efektní virtuozitou. Pražské obecenstvo si pro provedení koncertu nemohlo přát lepšího interpreta. Emmanuel Ceysson hrál natolik přesvědčivě, že se zdálo, jako by do koncertu dal celou svou osobnost. Pro jeho interpretaci není ani tak vhodný přívlastek soustředěná, jako spíš skrz naskrz prožitá. V krajních větách předvedl mohutný zvuk i klenutou melodii a v prostředních variacích ukázal širokou škálu intimních nálad. Celé provedení podpořila výtečná souhra s orchestrem, z nějž je nutné obzvlášť zmínit klarinetové sólo v první větě v nádherné interpretaci Aleše Tvrdíka. Ceyssonův Glière vyvolal v publiku nadšenou reakci a takovou dávku sdílené jiskřivé radosti, jaká se na koncertě jen tak nevidí. Jako přídavek sólista vhodně zvolil atmosférickou skladbu Gabriela Faurého Une châtelaine en sa tour (Kastelánka ve věži), op. 110. 

Po přestávce čekal lehce prořídlé publikum vrchol večera. Zařadit na program jako stěžejní dílo skladbu českému publiku zcela neznámou je vždy trochu sázka do loterie a s odchodem těch pár návštěvníků, kteří nehodlají risk objevné dramaturgie podstupovat, se musí tak nějak počítat. Provedení Symfonie č. 3 h moll, op. 50 „Mír zvítězí nad válkou“ (1951) ukrajinského skladatele Boryse Ljatošynského (v programu bylo bohužel jeho jméno uvedeno v transkripci z ruské, nikoli ukrajinské azbuky jako „Ljatošinskij“) ale bylo zážitkem, který se posluchačům vryl pod kůži.

Výběr tohoto u nás neznámého díla byl dramaturgicky odvážným, ale o to více vítaným krokem. Dirigent Kirill Karabits symfonii nahrál se svým domovským Bournemouthským symfonickým orchestrem na CD a prosazuje její uvedení i na koncertních pódiích. Ostatně i dramaturgicky bylo zařazení Ljatošynského (1895–1968) příhodné, neboť byl na kyjevské konzervatoři žákem právě Reinholda Glièra, s nímž udržoval kontakt po celý život. Pohnutý osud Ljatošynského a jeho hudby v soukolí stalinského režimu je dobrým svědectvím o přezíravém postoji sovětského aparátu ke kultuře svazových republik na západ od Moskvy – dobrým pendantem Ljatošynského třetí symfonie je pátá symfonie (1945) lotyšského skladatele Jānise Ivanovse. Obě díla svým komplexním a disonantním hudebním jazykem problematizují jásavou a oslavnou atmosféru sovětské kultury let bezprostředně po druhé světové válce. Obě díla se také dočkala tvrdé kritiky ze strany oficiálních kulturněpolitických orgánů, při níž nejednou padala slova o zlořečeném „formalismu“. Ljatošynskyj musel svoji třetí symfonii po kritice přepracovat, aby lépe odpovídala představám shora. Tato revize se dotkla zejména čtvrté věty, která má v nové redakci jasněji optimistické vyznění. Druhá verze měla premiéru roku 1955 v provedení Leningradské filharmonie pod taktovkou slavného ruského dirigenta Jevgenije Mravinského. Na koncertě SOČRu zazněla verze původní.