Soňa Černocká: Pracovat s Lobkowiczkou sbírkou je velká radost a zároveň velká zodpovědnost

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Nejen knihy, ale i celé knihovny mají své osudy. A osud Lobkowiczké roudnické knihovny patří k těm nejpohnutějším. Její unikátní obsah vydává svědectví o naší i evropské historii. A její příběh je sám o sobě svědectvím o toku dějin. Roudnická knihovna má příběh velmi silný.

Zámek Roudnice, sídlo Lobkowiczké knihovny (zdroj wikipedia.org)

Budovaly ji generace šlechtického rodu Lobkowiczů, čítá na 65 tisíc svazků od středověku až po 20. století. Zabavili ji nejdříve nacisté a pak komunisté. Knihovna přežila, i když se části jejích fondů roztrousily po republice a rodový archiv se načas stal součástí zemědělských, resp. zemědělsko-lesnických archivů. V roce 1992 byla knihovna i archiv rodu Lobkowiczů navrácena a jejich fondy v následujících letech postupně převezeny zpět na rodová sídla.

Když si povídáte s ředitelkou knihovny Soňou Černockou a pronikáte do tajů všech rukopisů, iluminací, hudebnin, not a libret, ale třeba i negativů, musíte obdivovat, jak lehce se mezi informacemi o pokladech knihovny pohybuje. Dostáváte chuť nořit se do knihovních fondů hlouběji a hlouběji. Systematičnost, s níž Soňa Černocká vypráví o spletitém bohatství knihovny i rodového archivu, je obdivuhodná. Slyšíte zvonky pražské Lorety, zdá se vám, jako byste sami listovali starými tisky, dotýkáte se historie a zjistíte, že jsou okamžiky, kdy se lidé a jejich pohnutky zase tak příliš nemění… A jako bonus získáte s návratem do minulosti i výhled na plány do budoucnosti. A že jsou velkorysé! Lobkowiczká knihovna je zkrátka jedno velké vzrušující dobrodružství. Tedy viděno zvenku. Pro jiné je to krásná, ale náročná práce. Možná i na celý život.

Roudnická lobkowiczká knihovna je největší šlechtickou knihovnou v republice a patří k nejstarším šlechtickým knihovnám v Evropě. Lze takto rozsáhlé sbírky vůbec stručně charakterizovat?
Slovo, které knihovnu a její sbírky vystihuje, je mimořádnost. Je největší zámeckou knihovnou v Čechách a patrně i jednou z největších ve střední Evropě. Obsahově je nesmírně cenná už jenom proto, že její historie sahá až do 15. století a od této doby lze vysledovat historii takřka kontinuálně, velmi systematicky pak od 17. století. A to není standardní. Obvykle totiž počátky budování šlechtických knihoven, byť jsou z hlediska obsahu cenné, sahají až do pozdější doby. Tato je jiná. Každý z majitelů či správců roudnické větve lobkowiczkého rodu sbírku obohacoval, rozšiřoval, byla jí věnována velká péče. Nejstarší rukopis pochází z konce 9. století a můžeme jít ještě dál, protože v knihovně je dokonce rukopisný zlomek z 8. století.

Soňa Černocká při stěhování archivu na zámek v Nelahozevsi (zdroj lobkowicz.cz)

V knihovně je také uložena nejstarší tištěná kniha na území České republiky, osmačtyřicetiřádková Bible z roku 1462. Tato Bible je v České republice dochována ve třech exemplářích, ale ten „náš“ je jediný na pergamenu, navíc dochovaný ve velmi krásném stavu. Lze jej proto považovat z těch tří za nejcennější. Sbírka rukopisů čítá zhruba 700 svazků, z nich více než sto jsou středověké rukopisy. A to je samo o sobě poměrně vysoké číslo. Odborníky velmi ceněná je sbírka prvotisků, tedy tisků vydaných do roku 1500, jež čítá více než 700 svazků. Podstatnou část této knihovny představuje knižní sbírka Bohuslava Hasištejnského z Lobkowicz, která se navíc z velké části dochovala i v původních vazbách. To je další prvek, který přitahuje pozornost vědecké veřejnosti.

Při takto cenných fondech je s podivem, že knihovna přežila druhou světovou válku, kdy ji zabavili nacisté, a dobu komunistického režimu, když ji po roce 1948 zabavili znovu komunisté. V jakém stavu se vůbec rodu Lobkowiczů v roce 1992 vrátila?
Na to, jak byly dějiny knihovny ve 20. století pohnuté, je téměř zázrak, že se dochovala s relativně malými ztrátami. Nějaké ztráty zde jsou, ale vzhledem ke všem událostem můžeme opravdu mluvit o štěstí, a to hned v souvislosti s první konfiskací knihovny za druhé světové války. Roudnický zámek, v němž byla knihovna uložena, byl obsazen nacisty a měl být využit jako výukové centrum nacistické mládeže. To jsou ony školy NAPOLA (Nationalpolitische Lehranstalt) známé například z válečných filmů. A celá knihovna měla být vystěhována. Dalo se ovšem hovořit o štěstí v neštěstí. Tehdejší pověřenec ze strany nacistické vlády Carl Wehmer byl významný vědec v oblasti rukopisů a prvotisků a hodnotu knihovny velmi dobře chápal. Přestože měl zastupovat stranu, která odvoz knihovny ze zámku nařídila, prosadil ve spolupráci s lobkowiczkým archivářem a s pracovníky tehdejší Zemské a univerzitní (dnes Národní) knihovny, že bude převezena do jejích prostor jako celek. Dokonce velmi statečně čelil vedení nacistického vzdělávacího ústavu, které si z pochopitelných důvodů chtělo některé knihy nechat pod záminkou výukových účelů.

Z tohoto období nejsou tedy dokumentovány žádné významnější ztráty. Zemská a univerzitní knihovna byla samozřejmě také pod správou německé okupační vlády, ale stále se jednalo o instituci s garancí odbornosti. Problém byl spíš ten, že knihovna nemohla být umístěna do Klementina celá, takže zde byly uloženy jen její vybrané části – fond rukopisů a prvotisků a některé další svazky, především bohemika, mnohem později zde byla dodatečně uložena také italika a vzácná sbírka španělských rukopisů a tisků. Ostatní knihy byly uloženy v mimopražských depozitářích. A tam k nějakým ztrátám došlo, ale to už bylo po roce 1948. Kdybychom to shrnuli – z fondu rukopisů a prvotisků se neztratilo nic. Zámek v Roudnici byl od 50. let opět určen k vojenským účelům, takže knihovna zůstala jako deponát v Národní knihovně v Praze. Samozřejmě je možno želet ztrát z mimopražských depozitářů, ale to už je otázka historie.

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments