Šostakovič bis. Rozhlasoví symfonikové ORF a filharmonici z Lucemburku ve Vídni

Hned ve dvou po sobě následujících večerech mělo vídeňské publikum ve čtvrtek a pátek 19. a 20. ledna 2017 příležitost slyšet ve Velkém sále Vídeňského koncertního domu dvě reprezentativní díla Dmitrije Šostakoviče, Čtvrtou symfonii c moll a Druhý houslový koncert. Dva mladí dirigenti stanuli před domácími rozhlasovými symfoniky ORF a hostujícími filharmoniky z Lucemburku. A vtírající se srovnání orchestrů a interpretů jen podpořilo hostování dvou umělců z evropsko-asijské hranice, zkušené klavírní hvězdy původem z Turecka a prudce stoupající hvězdy houslové hry s arménskými kořeny.

Večer v c moll
Dramaturgové čtvrtečního koncertu 19. ledna 2017 sice vsadili na jistotu, když vedle sebe postavili dvě významná díla devatenáctého a dvacátého století v dominantní tónině c moll, přesto se je interpretům podařilo dostatečně odstínit a předložit posluchačům v zajímavých souvislostech a interpretačně nových perspektivách. Fazil Say sice neplatí za predestinovaného beethovenovského interpreta, jeho Mozart nebo Prokofjev jsou přeci jen díky nahrávacím aktivitám mediálně známější, přesto mě onoho čtvrtečního večera mile překvapil, když vsadil na silně lyrickou a neobvykle intimní interpretaci Beethovenova Třetího klavírního koncertu c moll op. 37. Ve zvolené koncepci, prosté výbuchů hněvu v sólovém partu i orchestrálním doprovodu a permanentně se vracející k nejnižší dynamice, jej věrně podporovali členové Rozhlasového symfonického orchestru ORF Vídeň v čele s letos sedmatřicetiletým německým dirigentem Corneliem Meisterem.

Už i vídeňští rozhlasoví symfonikové přijali do svého interpretačního kánonu základní principy poučené interpretace hudby starších stylových období, takže se šetřilo vibratem, dominantní smyčcové skupiny uvolňovaly častým decrescendem zvukový prostor dřevěným dechovým nástrojům a ostré akcenty žesťových nástrojů nezatěžovaly obecně provzdušněný orchestrální doprovod. A to přesto, že bylo zvoleno plné obsazení smyčců. Meisterovým přičiněním se ke klavíru coby sólovému nástroji připojily až sólově klarinet, flétna a fagot. Zatímco v prostřední větě se orchestr dobrovolně dynamicky upozadil, v krajních větách stále komunikoval nebo komentoval hru sólového nástroje. A zatímco Say vstupní větu předestřel jako elegické vyprávění a druhou větu jako intimní monolog, finále uchopil – bohužel s určitými nepřesnostmi v pravé ruce – jako burleskní ballabile, rozpustilé rozuzlení posmutnělého příběhu. V tomto vídeňském provedení bylo na první poslech zřejmé, že Beethovenův koncert c moll byl více než prvotina Brahmsova vzorem Dvořákova Klavírního koncertu g moll. Klátivou chůzí se Fazil Say po provedení Beethovenova koncertu ještě jednou vrátil před publikum a stylově – opět v tichu nejnižší dynamiky – se s ním rozloučil pomalou větou Mozartovy Klavírní sonáty F dur KV 300k.

Po pauze následoval prubířský kámen Šostakovičova symfonického odkazu, více než hodinová Čtvrtá symfonie c moll op. 43 ve třech větách. Předesílám, že jsem Meisterovým fanouškem od okamžiku, kdy jsem jej náhodně slyšel ve Dvořákově Šesté symfonii v roce 2000 v době jeho prvního šéfovského působení v Heidelbergu. Za propagaci Dvořákovy méně známé tvorby (cyklus symfonických básní), Janáčka nebo Martinů by zasloužil metál. Bartóka má v malíčku a soudobou tvorbu uvádí více ze zájmu než z povinnosti šéfa vídeňských rozhlasových symfoniků. Přesto jsem se v krajních větách nemohl zbavit pocitu určitého neporozumění skladatelovu jazyku, což, prosím, nemá vůbec nic společného s hudebním nacionalismem. Už nesnesitelná vstupní dynamika napovídala, že Meister interpretuje Šostakoviče spíše jako sovětského modernistu přelomu dvacátých a třicátých let než jako východoevropského Mahlera. K ohlušující dynamice se dirigent několikrát vrátil a přinutil mě tak nahlédnout do partitury, zda je skutečně předepisována. Více než tradiční interpretační kánon mě tak dráždila Meisterova snaha dosahovat drtivého účinku nemilosrdné partitury skrze extrémní dynamiku. Dirigent si poradil s choulostivou tektonikou, což svědčí o jeho zkušenosti s rozlehlými kompozicemi včetně Mahlera (Devátá symfonie v sezoně 2014/2015). V rozhlehlých krajních větách se však občas vynořily retardující pasáže, v nichž pozornost publika uvadala. Posluchači ale onoho večera rozhodně stáli na straně svých rozhlasových symfoniků a jejich sympatického uměleckého šéfa. V provedení pak nakonec po motorické druhé větě zaujalo nejintenzivněji rozlehlé finále. Konec dobrý, všechno dobré, platilo nakonec i onoho večera, který se protáhl až k desáté hodině večerní. A ze živé diskuse publika ve foyer bylo nakonec zřejmé, že Meisterovo nastudování Šostakovičovy symfonie aspirovalo na událost lednového vídeňského hudebního kalendáře.

Hodnocení autora recenze: 80%
***

Svěcení jara uprostřed mrazivé zimy
Orchestr Filharmonie Lucemburk jsem naposledy živě slyšel před téměř šesti lety v jeho futuristické filharmonické domovině uprostřed Lucemburku. Řídil jej Jiří Bělohlávek a na programu byly vedle Schumannova Violoncellového koncertu a moll Martinů a Dvořákova Šestá symfonie. Flexibilní orchestr, říkal jsem si tehdy, když jsem se podivoval Bělohlávkovu motorickému Martinů i robustnímu Dvořákovi v lucemburském vydání. Když bylo ve Vídni ohlášeno hostování tohoto předního evropského orchestru, který vzešel z rozhlasového studia Lucemburského rozhlasu jako nahrávací těleso a dnes má povinnosti i v Lucemburské opeře, rozhodl jsem se nenechat si je za žádnou cenu ujít. Zvláště, když v čele orchestru již druhou sezonu stojí původem španělský dirigent Gustavo Gimeno, kterého bylo možno ještě nedávno vídat mezi členy sekce bicích nástrojů Královského orchestru Concertgebouw. Gimenovi mentoři Abbado a Jansons, jemuž asistoval, dopomohli Gimenovi na dirigentský stupínek a lze jim jen děkovat, protože je požehnaným reprezentantem střední umělecké generace evropských dirigentů. Rytmicky (jak jinak) precizní, v levé ruce až překvapivě výrazově změkčující, v gestech úsporný a čitelný.

Úvodem koncertu v téměř vyprodaném Velkém sále Vídeňského koncertního domu zazněla Pavana za mrtvou infantku Maurice Ravela, dílo, od něhož se autor sám po letech poněkud otčímsky (nemohu přece kvůli genderové rovnosti psát macešsky) odvrátil. Jednoduchá kantabilní kompozice přinutila publikum ztišit se a orchestr prezentovala jako těleso příjemně transparentního zvukového projevu s mírně upozaděnými smyčci, hlavně takřka nevibrujícími violoncelly a kontrabasy, a to ve prospěch dřevěných dechových nástrojů. Že by to byly plody práce předchozího uměleckého šéfa Emmanuela Krivina s jeho afinitou k poučené interpretaci staré hudby?

Arménského houslistu Sergeje Khachatryana jsem slyšel náhodně před dvěma měsíci v italském Turínu s tamějším rozhlasovým orchestrem. Hrál Sibelia a netušil jsem, že jej v krátké době uslyším již podruhé, tentokrát s ještě lepším výsledným dojmem než v Itálii. Dvaatřicetiletý Khachatryan je mladý muž subtilní postavy a útlého tónu. Na podiu se v podstatě stydí, pokud se neošívá s potutelným úsměvem. Být posluchačkou, třesou se mi kolena. Takto se mi třásla brada, protože tak vyzrálou interpretaci Šostakovičova Druhého houslového koncertu a moll jsem od něj nečekal, přestože se dalo předpokládat, že bude kompozicí geneticky blízkou Khachatryanovu naturelu, od roku 1992 rozvíjenému v německém uměleckém prostředí.

Naprosto nespektakulární přístup, introvertní interpretace, křehký tón s opatrným vibratem a totální emocionální odevzdání, které bylo po skončení koncertu fyzicky nepřehlédnutelné a hrozilo slzami v mladíkových očích – to byly zbraně, které odzbrojily publikum i hráče na podiu. Původně měl být koncert interpretačně a posluchačsky nenáročnější variantou toho prvního, psát však sólový koncert Oistrachovi na míru a nepustit ze zřetele všechny ohledy na posluchače i sólistu nakonec neprošlo ani Šostakovičovi. Khachatryan hrál krajní věty s umanutostí nevinně obviněného, který si trvá na svém. Ve střední větě pak zbytečně neakcentoval její cudnou a opatrnickou kantabilitu. Odměnou byly respektem naplněné pohledy orchestrálních hráčů a vděčný potlesk publika. Přídavek si nevynucovalo, ani Khachatryan mu jej nevnucoval. Závěrečný Bach byl jen dovětkem, který musel být sólistou vyřčen, když už se konečně s povzbudivým aplausem publika zbavil ostychu. Khachatryan mě naplnil hlubokým obdivem a respektem – ve dvaatřiceti letech disponuje takovou cudnou silou (anti)sólisty jako nemnoho jeho slavnějších vrstevníků, mediálně omniprezentních, múzami méně políbených.

Vrchol koncertu se však měl přece jen dostavit až po pauze, kdy si Orchestr Filharmonie Lucemburk, zvukově blízký spíše francouzskému orchestrálnímu stylu s preferencí zvukové transparence bez onoho zatěžkaného backgroundu hlubokých smyčců mnoha německých a středoevropských orchestrů, dopřál s nadšeným publikem Stravinského Svěcení jara, povinnou literaturu i prubířský kámen v jednom. Být dirigentem se zkušeností hráče na bicí nástroje v jednom z nejlepších světových orchestrů ještě neznamená mít patent na rytmicky extrémně náročné partitury. V Gimenově případě to byl totiž samozřejmý základ interpretace, která jen gradovala aktuální umělecké dispozice lucemburského tělesa. Dosud jsem toho v nahrávkách, natož živě, ze Stravinského legendární partitury zdaleka neslyšel tolik jako onoho lednového pátečního večera. Precizní dokončování frází a zřetelně odlišené nástupy nástrojů i celých skupin si vynutily i specifická tempa, kontrastnější, než bývá obvykle slýcháno, nikdy však přehnaná. Gimeno zametal stezičky Stravinského partitury dřevěným dechovým nástrojům, žestě bičoval ke štěkavě ostrému projevu a jako zvukový mág míchal barvy bicích nástrojů, a to způsobem naprosto neslýchaným a na hony vzdáleným onomu ušlechtilému hluku, který tak často ve Stravinského partituře vyluzují orchestry z nejpřednějších. Dosud jsem tak vynalézavě interpretované party bicích nástrojů ve Stravinského Svěcení jara neslyšel. Jen kvůli nim stálo za to koncert vyslechnout. Jako by však dirigent a orchestr chtěli publiku ukázat i jinou interpretační tvář a vrátit se k úvodní Ravelově pavaně, když se s publikem rozloučili Andante ze scénické hudby Rosamunda, královna kyperská letošního jubilanta Schuberta. Byl to ovšem Schubert lednově salonní, nikoliv šťavnatě dýchající májovou přírodou vídeňského předměstí a rakouského venkova. Ale to se jen recenzent nechal zmást Stravinského jarem, které vtrhlo do mrazivé Vídně.

Hodnocení autora recenze: 100%

 

ORF Radio-Symphonieorchester Wien / Say / Meister
Dirigent: Cornelius Meister
Fazil Say (klavír)
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
19. ledna 2017 Grosser Saal Wiener Konzerthaus Vídeň

program:
Ludwig van Beethoven: Konzert für Klavier und Orchester Nr. 3 c moll op. 37
přídavek:
Wolfgang Amadeus Mozart: Sonate F dur K 300k (2. věta: Adagio)
= přestávka =
Dmitri Schostakowitsch: Symphonie Nr. 4 c moll op. 43
***

Orchestre Philharmonique du Luxembourg / Khachatryan / Gimeno
Dirigent: Gustavo Gimeno
Sergej Khachatryan (housle)
Orchestre Philharmonique du Luxembourg
20. ledna 2017 Grosser Saal Wiener Konzerthaus Vídeň

program:
Maurice Ravel: Pavane pour une infante défunte (Fassung für Orchester)
Dmitri Schostakowitsch: Konzert für Violine und Orchester Nr. 2 op. 129
= přestávka =
Igor Strawinski: Le sacre du printemps. Bilder aus dem heidnischen Russland

www.konzerthaus.at