Stále se snažíme najít rovnováhu. S Lukášem Timulákem nejen o premiéře v Baletu NdB

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Je to velký soubor, ale musím říct, že na to, že dělají i klasický balet a musí se dost rychle přizpůsobit a jdou z jedné zkoušky do druhé, se s nimi pracuje velmi dobře, jsou otevření a chtějí. Je to příjemná spolupráce. Jejich těla mluví sama za sebe, tělo vůbec mluví mnohem víc, než si člověk myslí. Když jsem tu byl před dvěma lety s jinou svou už hotovou choreografií, již jsem měl možnost je poznat. Tehdy to ale byla víc individuální práce pro jednotlivce, tady pracuji s tanečníky jako s celkem, takže také hledám způsob, jak je vést k tomu, aby vnímali víc své okolí. Samozřejmě aby mysleli na sebe, ale i na prostor a s kým jsou v něm a tak dále. Snažím se, aby byla příjemná pracovní atmosféra, to je základ. Člověk občas potřebuje i vypnout a uvolnit se z disciplíny, která je v baletním tělese silná, tanečník ji v sobě pořád má. Když vidím, že soustředěnost už trochu odbíhá, nechám tanečníky odpočinout a uvolnit se, a vím, kdy je správný moment je zase vrátit. A stále se od nich učím, stejně jako oni ode mě.

Máte předem jasnou představu o podobě choreografie, nebo tvoříte spíš impulzivně přímo na sále?

Většinou mám nějaký nápad, který chci rozvinout, tak si řeknu dva dny předem, že budu pracovat s tímhle tanečníkem, udělám takový a takový duet nebo trio, rámcově vím. Jenže potom přijdu třeba ten den do práce a vidím: tohohle tanečníka dneska bolí hlava, dneska to nepůjde, ten má něco s kotníkem, najednou změna a musíte najít způsob, co s tou změnou udělat. Plán, který jsem měl v hlavě, je pryč, takže se musím srovnat. Necháme to tak a počkáme, najdeme si způsob, jak si pohrát v téhle chvíli s tím, co je dané. Můžeme se pak dostat do situace, ve které jsme nechtěli být dobrovolně, ale je důležité ji využít, často vznikne něco neopakovatelného. Někdy takové situace i hledám, protože člověk potřebuje trochu narušit plán a rutinu, využít moment a být v něm kreativní.

Jak dlouho se choreografie vyvíjí?

Až do premiéry. Snažím se to nechat otevřené až do poslední chvíle, a i tanečníkům dávám najevo, že ještě nic není úplně fixované. Je daná struktura, o které si všichni myslíme, že to je to ono, základ, se kterým se nehýbe, ale choreografie stále ještě dýchá, je tam prostor na změny. Ale v určitém momentu musí být stopka. I když pak člověk zpětně přemýšlí, co ještě mohl udělat jinak…

Lukáš Timulák (zdroj archiv autorky)

Tanec a věda

Jsou nějaká další velká témata, která máte v plánu zpracovávat?

Začínáme takovou sérii volných projektů, které chceme rozpracovat, ať už budeme spolupracovat s nějakým architektem nebo v oblasti „art and science“. V Akademii v Haagu je přímo oddělení umění a vědy. Technologie nám dnes nabízí neuvěřitelné možnosti, vyhledávat nové možnosti komunikace, promlouvat přes pohyb, instalaci, představení, film. Teď jsme v počáteční fázi nové tvorby. Ještě mám další projekty pro různé soubory. Koncem dubna budu v Praze dělat novou choreografii pro Pražský komorní balet, v listopadu bude premiéra v Royal Swedish Ballet, a tam se to téma také rozvine, i když jiným způsobem.

Předpokládám, že se rozvíjejí i vaše aktivity ve filmu.

V Nizozemí je živná půda pro taneční filmy, filmová akademie, festival Cinedans. Před několika lety jsme dělali film s režisérem Rubenem van Leerem. Jmenoval se Symmetry a spojili jsme v něm vědu, tanec, operu, byl to velmi ambiciózní kousek. Půlhodinový film spojený s půlhodinovým dokumentem, kde jsme se snažili propojovat vědu a umění. Zkoumání toho, co spolu mají, nebo nemají věda a umění společné, je teď v Nizozemí velké téma. Náš film se objevil v televizi, na festivalech a měl dobrý ohlas. Zájem byl právě nejen ze světa tance, ale i z toho vědeckého. Točili jsme v Ženevě v CERNu, v tunelu sto metrů pod zemí. Je to jako jiný svět, vědci vidí CERN jako takovou katedrálu vědy. My se snažili vzít téma vědy, ale neukazovat ho na faktech, naopak najít způsob vyjádření pohybem, obrazem. Byli jsme potom zvaní na různé debaty, i v Královské akademii věd a umění v Amsterdamu.

Zájem vědy o umění je pro nás spíše novinka…

Je doba, kdy se dá propojovat a hledat, co mají věda a umění společného, čím si mohou vzájemně pomáhat. Rozvíjejí se diskuse a jsme překvapení některými věcmi, které jsou společné. Vědci si třeba kladou obdobné otázky jako my umělci, všichni hledáme něco, co nevidíme. A máme stejný problém vysvětlit ostatním lidem, čím se to vlastně zabýváme. Sedíte vedle někoho v letadle a zeptá se vás, co děláte. Tanec. A jaký tanec, to jako v televizi nebo jak? A vám se těžko odpovídá a vysvětluje, co je to za tanec, proč to děláme, a je to stejné, jako když je někdo vědec a zeptají se ho, co přesně zkoumá.

Věda se ovšem může opřít o fakta.

To ano, ale stále něco objevují a narážejí na poznatky, které nemají ještě jak podložit. Vývoj je rychlý. Stejně tak i vývoj taneční profese. Technika dnešních tanečníků je na úplně jiné úrovni než před lety, ať v klasickém nebo současném tanci. A také stále hledáme nové způsoby práce a možnosti svého těla. Člověka samotného to stále táhne k objevování. Když jsem byl mladší, nechodil jsem třeba do muzeí tak často jako teď. Když někde jsem, musím navštívit muzeum a ztotožnit se trochu s kulturou dané země, daného města. Tohle mě teď obohacuje a inspiruje, člověk si vytváří svůj názor a vidí přitom, jak je všechno propojené. Vnímám ho čím dál víc, čím víc člověk hledá, tím víc souvislostí a spojení nachází.

Děkujeme tedy za vhled do choreografické tvorby a hodně štěstí v dalších projektech!



VIZITKA
Lukáš Timulák (narozen 9. května 1979) – po studiu na Taneční konzervatoři v Bratislavě a na Académie de Danse Classique Princesse Grace v Monaku nastoupil v roce 1997 do baletního souboru v Monte Carlu, kde tančil tři roky. V roce 2000 odešel do Nederlands Dans Theater 2 a po dvou letech postoupil do Nederlands Dans Theater 1, kde působil až do roku 2010. V Nederlands Dans Theater měl možnost spolupracovat s takovými osobnostmi, jako jsou Jiří Kylián, Wiliam Forsythe, Mats Ek, Paul Lightfoot, Sol León, Hans van Manen, Ohad Naharin, Crystal Pite, Johan Inger, Wayne McGregor a další. Během svého působení v Nederlands Dans Theater se začal věnovat i choreografii. Od roku 2001 připravoval pro choreografické workshopy v Nederlands Dans Theater krátké choreografie. Pro C-Scope v Regentes Theater v Haagu vytvořil Dear Reader (2004), Due a Due (2005), Bodily Writing (2007). Pro Nederlands Dans Theater 1 vznikly pod jeho vedením choreografie Twenty (2005) a I SAW I WAS I (2006) jako součást projektu UPComing Choreographers. Pro Nederlands Dans Theater 2 Oneness (2007), Off spring (2009) a Masculine/Feminine (2011). Tuto choreografii uvedl také v Národním divadle Brno ve večeru Petite Mort (2016).

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na