Státní opera Praha: Don Quijote přichází aneb O necitlivém přístupu ke klasice

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Právě dnes večer se po patnácti letech od své zatím poslední reprízy vrací na jeviště pražské Státní opery jeden z nejpopulárnějších titulů klasického baletního odkazu, Minkusův Don Quijote, když se to předchozí nastudování – vůbec první v tehdejším Československu – tady hrálo celých dvanáct sezon a dosáhlo osmi desítek často zcela vyprodaných představení. Dnešní premiéra Dona Quijota je přitom posledním novým titulem současného baletního souboru Státní opery Praha, který na konci této sezony čeká zrušení a převedení některých inscenací pod hlavičku baletu Národního divadla, kam přejdou i vybraní tanečníci. Taneční ztvárnění slavného Cervantesova románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha s hudbou vídeňského skladatele, dirigenta a houslisty bylo poprvé uvedeno v moskevském Velkém divadle  v prosinci 1869 v choreografii francouzského tanečního mistra Maria Petipy. Ten se již po dvou letech ke vděčnému titulu vrátil, aby dál propracoval především technickou virtuozitu hlavních rolí a také rozšířil úspěšnou scénu snu. Na prahu nového tisíciletí pak Petipovu choreografii významně dotvořil jeho odchovanec Alexander Gorskij, který především zvýraznil funkci sboru, přidal některé sólové role a poprvé tak realizoval své pojetí klasického baletu jako tanečního dramatu. Objevovat v zahraničí se Don Quijote začal teprve až během druhé poloviny dvacátého století, především zásluhou představitelů ruské baletní školy.

U zrodu nynější nové inscenace Dona Quijota v pražské Státní opeře stojí vedle šéfky jejího baletního souboru Hany Vláčilové i další někdejší dlouholetá členka baletu Národního divadla Kateřina Elšlégrová – Slavická a především pak jejich bývalý kolega Jaroslav Slavický, nyní náš přední taneční pedagog, ředitel Taneční konzervatoře hl.m. Prahy.Ve svém nastudování vycházíte – společně se svojí ženou a Hanou Vláčilovou – z verze Maria Petipy a Alexandra Gorského. Nakolik věrně?

Samozřejmě v choreografii vycházíme z Petipy a Gorského – zatím to nikdo lépe neudělal a právě jejich koncepce i slavné taneční scény jsou důvodem více jak stopadesátiletého uvádění baletu na všech světových jevištích. Ptáte se jak věrně? Tam, kde je používáme, tak co nejvěrněji. Druhá věc je režijní koncepce představení. Samozřejmě, některé části jsem upravoval, něco jsem zkracoval nebo zcela vynechal, tak aby inscenace měla spád – správný temporytmus. Snažil jsem se o srozumitelnost a logiku děje, o hereckou přesvědčivost a prokreslení všech postav – nejenom těch hlavních, o propojení tanečních a pantomimických scén, zapojení baletního sboru do celkového průběhu děje a o celkové oživení inscenace. Vedle ústředního páru Kitri a Basila jsem spojením role „pouliční tanečnice“, „dryády“ a Mercedes vytvořil společně s toreadorem Espadou ještě jeden ústřední pár, který prochází celým baletem, „roztančil“ jsem komickou postavu Camacha tak, aby mohl uplatnit nejen hereckou, ale také taneční charakteristiku role. Přikomponováním Adagia Kitri a Dona Quijota ve „snu“ jsem se snažil o zvýraznění Kitri jako vize Quijotovy Dulcinei.

V novodobé historii Dona Quijota na světových jevištích jej proslavil Rudolf Nurejev. Najdeme v nové pražské inscenaci něco z jeho pojetí?

Nevycházím ani z verze Nurejevovy, ani z velmi úspěšné a myslím ještě známější verze Baryšnikovy, i když tam budou určitě nějaké společné momenty. Všechny verze Dona Quijota více či méně vycházejí z petipovské verze a řekl bych, že čím více, tím jsou lepší. Souvisí to stále s tím, co už jsem zmínil před chvílí: s hodnotami, které Petipa a později Gorský do představení vložili a které mu zajistily nesmrtelnost.Nemálo diváků si určitě ještě pamatuje předchozí pražské nastudování Dona Quijota, tak jak je na jevišti tehdejšího Smetanova divadla připravil Boris Bregvadze, a to také podle verze Petipy a Gorského. Jak vy – ještě jako tanečník – na tuhle inscenaci vzpomínáte?

Na onu inscenaci uvedenou na scéně Smetanova divadla, tedy dnešní Státní opery vzpomínám velmi rád. Byla to především krásná práce s Borisem Bregvadze, vynikajícím pedagogem, tanečníkem a umělcem! Na premiéře jsem tančil „parádní“ roli Espady, později Dona Quijota a Camacha. Představení jsem měl na starosti také jako baletní mistr a repetitor. Vzpomínám si také, jak jsem na první vystoupení v roli Kitri a Basila připravoval Dariu Klimentovou a Stanislava Feča.Scénu i kostýmy tenkrát stejně jako dnes navrhnul Josef Jelínek Bude se zmíněný předchozí pražský Don Quijote od toho vašeho nového hodně lišit? A ještě prosím o jedno srovnání: Dona Quijota jste před časem nastudoval i v Brně…

Don Quijote ve Státní opeře se od toho z roku 1986 ve Smetanově divadle lišit bude lišit. Inscenace vycházela z koncepce Baryšnikova, především druhé a třetí jednání, nebyl tam prolog, který „rámuje“ celé představení a také jiné věci. Bude se spíše podobat právě verzi, kterou jsem v roce 1996 připravil pro Národní divadlo v Brně a ještě více té, kterou jsem realizoval v roce 2003 v Bádenském státním divadle v Karlsruhe, ale také není zcela identická. Podobné je to i s výtvarným řešením. Přesto, že se na každé verzi Dona Quijota podílel Josef Jelínek – v Brně kostýmy a v Karlsruhe a ve Státní opeře scénou a kostýmy, je výtvarné řešení pokaždé jiné, i když stylově stejné.Jak náročné jsou podle vás sólové i sborové party v Quijotovi a jak jim je soubor Státní opery schopen dostát?

Taneční party v Donu Quijotovi – především ty sólové – jsou velmi náročné. Petipa skvělým způsobem „přetavil“ techniku klasického tance do španělského charakteru, který se objevuje především v práci paží, ve volbě póz, „epaulement“ i v jednotlivých prvcích. Interpreti se proto musejí vypořádat nejen s virtuózní technikou, ale také se stylem a charakterem provedení.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Minkus: Don Quijote (Státní opera Praha/ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="13627" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments