Strhující Faustovo prokletí s Pavlem Černochem v Národním divadle

Jedním z programových záměrů hudebního ředitele Opery Národního divadla Jaroslava Kyzlinka je uvádění symfonických koncertů, které by kolektivní tělesa seznamovaly se zajímavými a také obtížnými skladbami, oživily jejich repertoár a postavily je na jeviště před publikum. Historicky první provedení Berliozovy dramatické legendy Faustovo prokletí v Národním divadle je ukázkovým příkladem této tendence, navíc také proto, že Národní divadlo mohlo ve chvíli, kdy je pro rekonstrukci zavřená Státní opera, využít její sbor a připojit jej ke sboru Opery Národního divadla.

Své síly spojil sbormistr Státní opery Adolf Melichar se sbormistrem Pavlem Vaňkem, který oba sbory koordinoval. V závěru se k nim přidal ještě Kühnův dětský sbor řízený sbormistrem Jiřím Chválou, který zněl andělsky z druhé galerie. Velikánské orchestrální a sborové obsazení zaplnilo jeviště do plna, sbor byl však svým umístěním za orchestrem značně akusticky znevýhodněn, zejména pak menší sbor ženský.

Dirigent Jaroslav Kyzlink má pro díla takového typu (velké obsazení jak sboru, tak orchestru, sólisté) zvláštní nadání, po pravdě řečeno, zatím mne téměř vždy více nadchla interpretace těchto skladeb než jeho nastudování oper. Nikdy nezapomenu na Janáčkovu Glagolskou mši pod Kyzlinkovou taktovkou, uvedenou na závěr festivalu Janáček Brno 2014. Možná i dirigentovi samotnému svědčí fyzická přítomnost na jevišti více než práce ve skrytém orchestřišti. Dokáže skladbu báječně vystavět, jeho gesta jsou jednoduchá a naprosto srozumitelná pro všechny, má pevnou, jistou ruku, na niž se mohou všichni spolehnout. Zjevně mu velmi pomáhá jeho velká praxe sbormistrovská. Faustovo prokletí zejména ve své třetí a čtvrté části znělo v Národním divadle tak, že posluchače doslova vtahovalo do svého lyrického a poetického jazyka, v závěru pak vyznělo výsostně dramaticky. Dirigentovi se podařilo napojit na své autoritativní vedení jak kolektivní tělesa, tak sólisty, jichž je v Berliozovu Faustovi jen několik: Faust-tenor, Marketa-mezzosoprán, Mefisto-bas a malá role Brandera-bas.

Hector Berlioz – mistr instrumentace, romantický guru, jehož skladby mají vždy své originální osobité kouzlo, nebyl z těch, kdo by provozovací aparát šetřil. Faustovo prokletí stojí a padá především s rozsáhlým a obtížným partem Fausta. Mimořádným představitelem této role je tenorista Pavel Černoch, jehož hvězda v zahraničí strmě stoupá. Berliozova Fausta mohli v jeho podání poznat v posledních letech dokonce i scénicky ve Stuttgartu, koncertně jej provedl s Ruským národním orchestrem pod taktovkou Vasilije Sinajského, s týmž dirigentem pak znovu s Filharmonií Riga a letos jej čeká inscenace v Římě.

Herecký vývoj Pavla Černocha od rolí v brněnském a pražském divadle, kdy ještě dominoval jeho výkonům asketický vzhled s výraznýma očima, se rozvinul až do proteovské sdělnosti vnitřních emocí i do schopnosti rozehrát hlasový dynamický rejstřík, k němuž mu ovšem Berliozův Faust příliš možností neposkytuje. Zato pěvce vyzkoušel v jeho značném hlasovém rozsahu a můžeme dosvědčit, že ve třetí části skladby své dvojí cis nezpíval falzetem, ale napojil je na hrudní rejstřík. Jeho koncertní Faust byl plný emocí, a to i ve chvílích, kdy nezpíval. Černochův kovový tenor zněl bezproblémově, kraloval auditoriu svou jednotnou barvou. Zpíval nejen pro posluchače v divadle, ale také pro svého mentora Paola de Napoli, který byl v hledišti přítomen. Černochův Faust byl v Národním divadle, jak pěvec také sám nejlépe ví, práv jak počátečnímu oboru lyrickému, tak závěrečnému lirico spinto. Jeho mentor, a nejen on, byl jistě spokojen.

Mezzosopranistka Stanislava Jirků jako Markétka okouzlila svou písní o králi z Thule, výborně se držela při milostném duetu s Faustem (jedno z kouzelných míst ve Faustově prokletí), méně se jí dařilo v tercetu ještě s Mefistem, kde její hlas poněkud zanikal. Mefisto Daniela Čapkoviče ze Slovenského národného divadla v Bratislavě naplnil svůj part nejen pěvecky, ale také herecky – podobně jako jeho kolegové. Byl přesvědčivý i ve svém specifickém berliozovském postavení, kde Mefisto nechává Fausta podepsat osudnou listinu až ve chvíli, kdy předstírá, že mu pomůže zachránit Markétku. Unáší Fausta do pekla na dvou divokých koních, jejichž bouřlivý cval je, jak už to u Berlioze bývá, fantasticky vykouzlen v orchestru. Berlioz si ostatně nenechá ujít žádnou z dramatických situací, které se projevují zejména prostřednictvím zpodobení přírodních úkazů v jeho orchestrální sazbě.

A tady musím zmínit slabinu večera – pokus o režii koncertního provedení, která naprosto bezmocně světelně kolorovala průběh dramatu. Vrcholem neumětelství bylo závěrečné spuštění reflektoru v pozadí jeviště, jehož primitivní svícení do hlediště bylo více než nadbytečné. Kdyby se režisér více věnoval příchodům a odchodům kolektivních těles, byl by – s prominutím – splnil svůj úkol lépe.

Co říci závěrem: vzdor všem předchozím obavám lze ohodnotit koncertní provedení Faustova prokletí veskrze kladně. Přineslo mimořádný zážitek posluchačům i všem účinkujícím – jen škoda, že bude uvedeno pouze dvakrát…

Hodnocení autorky recenze: 85%

 

Hector Berlioz:
Faustovo prokletí
(La damnation de Faust)
(koncertní provedení)
Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Sbormistři: Adolf Melichar, Pavel Vaněk, Jiří Chvála
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Sbor Státní opery
Kühnův dětský sbor
Premiéra 9. března 2017 Národní divadlo Praha

Faust – Pavel Černoch
Marketa – Stanislava Jirků
Mefisto – Daniel Čapkovič
Brander – Pavel Švingr

www.narodni-divadlo.cz