Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (52)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

2. listopadu
David Oistrach, národní umělec? film Bruna Monsaigneona
Tenhle Monsaigneonův film se mi líbil ještě víc než ten o Fischeru-Dieskauovi. Není tak přecpaný a je z toho cítit režisérova láska k tématu. Od začátku nás polapí zlatý hlas houslí v rukou velkého umělce. Ani ve snu by si člověk nedokázal představit takhle krásný tón. Na světě neexistuje nic srovnatelného.
Ve filmu je hodně hudby: úryvky z Čajkovského Houslového koncertu, výtečně interpretovaného (každý tón, i ty v těch nejrychlejších pasážích, je dokonale artikulován a je všechno slyšet, všechno je absolutně poctivé, žádné vychloubání); ta šíleně těžká kadence ze Šostakovičova Druhého koncertu; malé skladby pro housle. Celek je hudebně velmi rozmanitý, ale v Oistrachových rukou je to jednotné a uvedené v bezvadnou souvislost.
Vidíme zcela mladého Oistracha jako žáka Stoljarského v Oděse (také operu a přístav), před a po soutěži v Bruselu; také vidíme jeho ženu Tamaru Rotarjovou (byla, mimochodem, žačkou mého otce), syna Igora, který se s věkem velmi změnil a hovoří jako otec.
Oistrachův žák Gidon Kremer, na sebe příliš upozorňuje; jeho vyprávění se mi nelíbilo.
Svědectví Gennadije Rožděstvenského je velmi vyvážené a zevrubné. Škoda, že je tak ošklivý…
Ale Yehudi Menuhin svým vyprávěním opravdu strhne, tak opravdové a vřelé je jeho přátelství k velkému hudebníkovi.
Také Rostropovič přichází se svou troškou do mlýna. Jako obvykle, ať mluví, nebo hraje, tryská z něj temperament.
Také se ve filmu objeví fotografie z premiéry Šostakovičovy Houslové sonáty, na které je skladatel s Oistrachem a se mnou. Vzpomínám si, že když jsme skončili, táhli jsme Dmitrije Šostakoviče na pódium, aby se poděkoval, a on nám pošeptal: „Bojím se, že to bude skandál, bude to skandál.“ Měl strach, že propadne. Všechny ty dokumenty – jejich hledání a řazení muselo si pro jejich jedinečnost vyžádat hodně přemýšlení – jsou v celé vynikající přísné struktuře filmu sestaveny s fantazií. Ale hlavní věc je zázrak David Oistrach a jeho hudba. Zůstane největším světovým houslistou. Nesrovnatelným. Jsem tak šťasten, že jsem s ním mohl hrát!
P. S. Samozřejmě že jsou ve filmu narážky na obtíže, s jakými se setkávali umělci v sovětském režimu, na nebezpečí, která hrozila, na nátlak, kterému byli vystavováni (stranická příslušnost atd.). Pravda zůstane pravdou, ale to je podle mého názoru koneckonců tváří v tvář takovému hudebnímu obru vedlejší. Poděkujme režisérovi, že vytvořil takový skvělý film.

11. 11. 1995, nahrávka koncertu z roku 1978 ve Velkém sále Moskevské konzervatoře
Hindemith: Sonáty pro housle a klavír č. 1 E dur, č. 2 d moll, č. 3 e moll, č. 4 C dur; Oleg Kagan a S. R.
Překvapení, tahle kazeta, a radost! Od prvního tónu jsem tou hudbou zaujat, úplně jsem na ni zapomněl. A taková svěžest a virtuozita interpretace! Jaký byl Oleg vynikající houslista! Myslím, že vydání můžu autorizovat…
Hráli jsme tenkrát ty sonáty teprve počtvrté. Potom už nikdy. Proč? Prostě proto, že byly jiné koncerty, s jinými programy; a pak Oleg opustil tento svět.

Svjatoslav Richter (foto archiv)
Svjatoslav Richter (foto archiv)

* * *

Na závěr našeho seriálu
Soustavné deníkové zápisky zde končí. 1. srpna 1997 opustil tento svět i Svjatoslav Richter. Kromě postřehů na základě vlastních hudebních zážitků, poznámek o vlastní práci, sebekritických i kritických úvah v těchto denících, vedených v letech 1970–1995, si mezi roky 1940 a 1995 vedl záznamy o všech svých vystoupeních a jejich programech. Během padesáti pěti let aktivní kariéry Svjatoslava Richtera činí celkový součet jednotlivě provedených skladeb (to jest včetně repríz) závratnou sumu 27 000 na téměř 3 600 koncertech na tisíci různých místech. Znamenalo to někdy až sto vystoupení za rok a dokonce i víc, a každoročně přibylo kolem dvaceti nově nastudovaných děl. Z toho 833 skladeb (drobných i velkých děl) hrál za život alespoň jednou (s výjimkou posledních let života) zpaměti. Je třeba také připočíst asi 600 písní, při nichž Richter doprovázel různé pěvce.

Richterova aktivita byla značná už v letech 1930–1937, i když tehdy vystupoval převážně při soukromých příležitostech, jako doprovazeč zpěváků, v klubech, rekreačních střediscích a dělnických kulturních zařízeních, převážně v Oděse a okolí. Působil také jako korepetitor a v této funkci hrál například cca 37krát klavírní sólo v Glazunovově baletu Raymonda. V letech 1934–1937 uskutečnil množství vystoupení v kolchozech a vojenských kasárnách.

„Můj první opravdový koncert se konal v Ústředním paláci inženýrů v Oděse 19. března 1934, s čistě chopinovským programem,“ zaznamenal si Svjatoslav Richter.

Během války absolvoval roku 1943 koncerty v lazaretech a u armádních posádek (Archangelsk, Molotovsk [dnes Severodvinsk], Murmansk).

První koncert Richterův v zahraničí se – podle jeho vlastních záznamů – uskutečnil 5. května 1950 v Teplicích v Čechách, téhož roku však především vystoupil na festivalu Pražské jaro – 23. května s Českou filharmonií za řízení Kyrila Kondrašina (Mozart: Klavírní koncert d moll, Schumann: Koncertní skladba op. 92, Brahms: Klavírní koncert B dur), a 29. května v recitálu s díly Čajkovského, Musorgského a Rachmaninova. „Svjatoslav Richter nejenže zvládl technicky obtížné úkoly skladeb, ale ukázal na nich, do jaké bohatosti výrazu, hloubky a citu dovede rozvinouti svou hru. Jeho umění strhlo přeplněnou Smetanovu síň k bouřlivým ovacím sovětskému umělci,“ napsalo Rudé právo.

V Richterových programech se nejčastěji objevovali skladatelé: Chopin, Rachmaninov, Debussy, Beethoven, následovali Prokofjev a Schumann a těsně za nimi Bach a Brahms. Nejčastěji hranou skladbou bylo Rachmaninovovo Preludium gis moll op. 32 č. 12, které hrál 319krát.

Poslední recitál uskutečnil Svjatoslav Richter 30. března 1995 v Lübecku s programem tří Haydnových sonát a Variacemi a fugou na Beethovenovo téma Maxe Regera.

Svjatoslav Richter (foto archiv)
Svjatoslav Richter (foto archiv)

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3