Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál operetu

Není to nic mimořádného, když světově proslulý orchestr zahraje koncert ze slavných operet. Christian Thielemann se Staatskapelle Dresden provedl koncertně Lehárovu „Veselou vdovu“ a Kálmánovu „Čardášovou princeznu“, Ulf Schirmer vzorově nastudoval a dirigoval několik operet, když stál v čele Mnichovského rozhlasového orchestru (Lehárovy operety „Carevič“, „Paganini“, „Giuditta“, „Země úsměvů“, „Friederika“ a jiné, ale i dramaturgický objev – Beerova „Polská svatba“). To vše v městech, kde mají operetní milovníci příležitost vidět řadu operet také v divadelních inscenacích. Pražané tuto možnost mají již léta jen velice omezenou, neboť Hudební divadlo v Karlíně, které před sametovou revolucí pravidelně uvádělo klasické operety vedle muzikálů (mělo také dirigenty, kteří je uměli dirigovat, například Miroslava Homolku nebo Milivoje Uzelace, a dobře vybudovaný soubor sólistů), se ke klasické operetě v současné době chová více než barbarsky. V tomto tisíciletí nastudovalo pouze čtyři operetní tituly, z nichž v současné době hraje dva a z nichž každý má zhruba jednu reprízu za půl roku. Přitom všude, kde se opereta hraje, plní hlediště divadel. Přestože se nijak dále nevyvíjí, není mrtva. Stačí se podívat na hrací plány německých divadel, ale i našich mimopražských divadel, a uvidíme, které operety se na jevištích objevují.

Není proto divu, že pražský divák, který má operetu rád a v Praze ji téměř nemůže vidět (jen se divím, že to nevadí zřizovateli Hudebního divadla v Karlíně), zcela zaplnil Smetanovu síň Obecního domu na koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze v pondělí 12. března, který uváděl program ze čtyř klasických operet – Kálmánovy Čardášové princezny, Straussova Netopýra, Lehárovy Země úsměvů a Nedbalovy Polské krve. Jsou to čtyři nejlépe napsané operety, které se bez problémů dají hrát i dnes a při jejichž inscenování si režisér nemusí lámat hlavu, jak překlenout naivnosti dobového libreta, jak je tomu u mnoha dalších operet (ale i oper). V této souvislosti je ovšem třeba podotknout, že životaschopných operet je mnohem více (Žebravý student, Orfeus v podsvětí, Pařížský život, Veselá vdova, Hraběnka Marica a tak bych mohl pokračovat).

Nicméně dramaturgie operetního koncertu vsadila na tyto čtyři skvělé tituly a trefila do černého. Prvním správným rozhodnutím bylo povolání dirigenta Roberta Jindry, který patří k těm několika našim dirigentům, kteří rozumí zpěvákům (sám má pěvecké školení) a který je dokáže doprovodit. Navíc má i vztah k operetě, bez něhož by nebylo možné takový koncert dirigovat. V programové brožuře, fundovaně a obsáhle připravené Danielem Jägerem, se vyznává, že při interpretaci operety se „jedná o opravdu těžkou disciplínu, která v sobě nese řadu nástrah“. Ano, partitury operet nejsou tak komplikované jako například Prokofjevovy 5. symfonie, Janáčkovy Glagolské mše nebo Pärtovy 3. symfonie (děl, která v letošní sezoně Symfonický orchestr Českého rozhlasu nastudoval), což rozhodně neznamená, že jejich interpretace je snadná. Dirigent musí mít cit pro tento žánr a technicky zvládnout všechny agogické změny. To vše Robert Jindra umí a Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod jeho vedením doslova dýchal a přesně reagoval na všechny nuance, které dirigent požadoval. Slyšet operetu v tak výsostné interpretaci, s jen opravdu drobnými rytmickými nesrovnalostmi, bylo opravdu potěšením!

Na úspěchu večera se podíleli i sólisté Pavla Vykopalová, Jana Šrejma Kačírková, Aleš Briscein a Roman Hoza a také Český filharmonický sbor Brno (nastudovaný sbormistrem Jiřím Najvarem). To byl opravdu dobrý nápad, pozvat na koncert i sbor, navíc sbor velice kvalitní, který se blýskl i v samostatných číslech v operetách. Dobře vystavěné a vygradované Udílení žluté kazajky z Lehárovy operety Země úsměvů bylo absolutním interpretačním vrcholem večera (jen nepochopím, proč sbor nezpíval při kupletu Adély ze Straussova Netopýra). Druhým vrcholem večera byla Jindrova interpretace předehry k Zemi úsměvů, plná jemných nuancí, tempových i dynamických kontrastů.

Pro takový operetní koncert je velice těžké najít odpovídající sólisty, když se operety na našich jevištích nyní tak málo hrají. Bezesporu špičkový výkon večera podal tenorista Aleš Briscein, který má zkušenosti s operetou i z našich divadel. Je dnes na vrcholu svých sil a kromě spolehlivé pěvecké techniky a nosného hlasu má i potřebné vyzařování, které činí ze zpěváka osobnost. Nejvíce se zaskvěl v přídavku, když zazpíval jeden z největších operetních hitů – Dein ist mein ganzes Herz z Lehárovy Země úsměvů, který byl pro něj, na rozdíl od intonačně choulostivé písně Sou-Chonga z prvního jednání, svou tessiturou nejblíž jeho tenorovému oboru. Ostatně ani Edwin z Čardášové princezny nebo Eisenstein z Netopýra nejsou typicky tenorové role a i zde patří hold dirigentu Jindrovi, že si správně uvědomil, že pěvec nezpívá ve své ideální poloze, a úspěšně se snažil tlumit orchestr. Aleš Briscein si v Čardášové princezně i v duetu s Romanem Hozou z Netopýra přidal vyšší tóny. Robert Jindra zdárně tlumil orchestr i při doprovodu některých hlubších partií Pavly Vykopalové (například v Čardášové princezně, ale i v dalších operetách), aby se její kulatý soprán dokázal bez problémů nést Smetanovou síní. Ostatně i jí nejlépe vyšel přídavek – píseň o Vilje z Lehárovy Veselé vdovy. Druhá sopranistka večera Jana Šrejma Kačírková zpívala spíš obor takzvané druhé subrety. Posluchače nejvíce nadchla její interpretace Adély ze Straussova Netopýra. Je velice těžké obsadit role takzvaného mladokomika – pro tenoristy bývají hluboké, pro barytonisty zase vysoké. Barytonista Roman Hoza svůj repertoár zvládl, byť jeho výkon působil po pěvecké stránce poněkud matně.

Zpívalo se v německém originále, jen Polská krev v českém překladu. Protože mnozí v publiku nerozuměli zpívanému textu, pěvci se snažili i částečně hrát, což někde bylo sympatické, jindy už za hranicí dobrého vkusu, například v duetu Moje láska ze Země úsměvů nebo z Polské krve o blondýnkách. Každopádně publikum koncert přijalo vřele a dramaturgie Symfonického orchestru Českého rozhlasu by mohla pro další sezonu připravit podobný koncert z děl, která již nejsou tak známá, tolik se nehrají, ale přesto obsahují mnoho krásné hudby. Takových programů by mohlo být bezpočet… Publikum by jistě podobný koncert opět přijalo s velkým zájmem.

Hodnocení autora recenze: 85%

 

Opereta gala
Dirigent: Robert Jindra
Sbormistr: Jiří Najvar
Pavla Vykopalová (soprán)
Jana Šrejma Kačírková (soprán)
Aleš Briscein (tenor)
Roman Hoza (baryton)
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Český filharmonický sbor Brno
12. března 2018 Obecní dům Praha

program:
Emmerich Kálmán: Čardášová princezna
– předehra
– vstupní píseň Sylvy „Heia! Heia!“
– taneční valčík z 2. dějství „Erstrahlen die Lichter“
– duet Edwina a Sylvy z 1. dějství „Sylva, ich will nur dich“
– duet Boniho a Stázi z 2. dějství „Das ist die Liebe“
– závěr operety „Tausend kleine Engel singen“
Johann Strauss ml.: Netopýr
– předehra
– duet Falkeho a Eisensteina „Komm mit mir“
– úvod ke 2. dějství „Ein Souper heut’ uns winkt“
– duet Eisensteina a Rosalindy z 2. dějství „Dieser Anstand, so manierlich“
– árie Adély z 2. dějství “Mein Herr Marquis“
– árie Rosalindy z 2. dějství „Klänge der Heimat“
Franz Lehár: Země úsměvů
– předehra
– vstupní árie Lízy se sborem „Hoch soll sie leben“
– árie Sou-Chonga z 1. dějství „Von Apfelblüten einen Kranz“
– duet Mi a Gustava z 2. dějství „Meine Liebe, deine Liebe“
– scéna Udílení žluté kazajky
Oskar NedbaL: Polská krev
– předehra
– duet Bola a Wandy z 1. dějství „Slyšte jen, jak to krásně zní“
– duet Popiela a Heleny z 2. dějství „Blondýnky sladké“
– tanec krakowiak
– duet Heleny a Bola z 2. dějství „Jednou muž přijde snad“

www.rozhlas.cz