Joseph Haydn

Franz Joseph Haydn (31. března 1732 – 31. května 1809) byl významný rakouský skladatel období klasicismu, hlavní představitel tzv. Vídeňské školy.

Život

Haydn strávil většinu své kariéry jako dvorní hudebník bohaté rodiny Esterházyů v jejich rodinném sídle. V pozdějším tvůrčím období pociťoval izolovanost od ostatních skladatelů a hudebních trendů, takže, jak sám řekl, „byl nucen stát se originálním“. Jeho hudba cirkulovala po celé Evropě a za života se stal velmi uznávaným autorem.

Byl přítelem a mentorem Mozarta, dokonce učitelem Beethovena. Jeho starší bratr Michael Haydn byl také skladatel.

Mládí

Joseph Haydn se narodil v rakouském Rohrau, ve vesnici, která v té době byla na hranici s Maďarskem. Jeho otcem byl Mathias Haydn, povoláním kolář, který zároveň sloužil jako starosta vesnice „Marktrichter“. Haydnova matka Maria, rozená Kollerová, dříve pracovala jako kuchařka v paláci hraběte Harracha, váženého aristokrata z Rohrau. Ani jeden z rodičů neuměl číst noty, ale otec byl nadšený hudební amatér, který hrál na harfu. Podle pozdějších vzpomínek Haydna byla jeho rodina mimořádně hudebně založena a často zpívala společně se svými sousedy.

Haydnův hudební talent byl objeven velmi brzy a už v 6 letech rodina přijala návrh příbuzného Johanna Matthiase Frankha, ředitele školy a sbormistra v Hainburgu, aby Haydna učil hudbě v jeho domě. Haydn tedy v osmi letech odešel s Frankhem do Hainburgu a poté už nikdy nežil se svými rodiči. Život ve Frankhově domácnosti nebyl snadný, žil velmi nuzně, byl hladový a ponižovaný stavem svého oblečení. Začal zde ale s hudebním vzděláním a záhy hrál na cembalo i housle. V kostelním sboru zpíval sopránové party. V roce 1739 zaujal svým hlasem hudebního ředitele katedrály sv. Štěpána ve Vídni Georga von Reuttera a byl pozván na konkurz. Konkurzem prošel a následujících 9 let žil a pracoval ve Vídni jako choralista.

Haydn bydlel v Kapellhausu vedle katedrály spolu s Reutterovou rodinou a dalšími choralisty. Učili se všechny předměty (latinu, housle, klávesové nástroje, zpěv a další základní předměty) Za celých 9 let poskytl Reutter Haydnovi pouze dvě lekce skladby. St. Stephen’s byl jedním z předních hudebních center v Evropě, a tak se Haydn mohl seznámit se skladbou autorů alespoň jako profesionální hudebník. I pod vedením Reuttera žil velmi nuzně, jak později řekl svému životopisci Albertovi Christophovi Diesovi, byl motivován dobře zpívat v naději, že získá více pozvánek na vystoupení před aristokratickým publikem – kde se zpěvákům obvykle podávalo občerstvení.

V roce 1749 Haydn fyzicky dospěl do té míry, že už nebyl schopen zpívat sopránový part. Po incidentu s jiným choralistou byl ze sboru propuštěn. Měl štěstí, že se ho ujal přítel, Johann Michael Spangler, který s ním a jeho rodinou několik měsíců sdílel přeplněnou podkrovní místnost.

Kariéra

Haydn se okamžitě začal věnovat kariéře hudebníka na volné noze. Zpočátku přepisoval party, pak pracoval jako učitel hudby a jako houslista. Nakonec v roce 1752 nastoupil jako komorník italského skladatele Nicoly Porpory, od kterého se naučil „skutečné základy skladby”. Krátce působil také jako varhaník u hraběte Friedricha Wilhelma von Haugwitze, kde hrál na varhany v kapli Českého kancléřství na Judenplatz.

Aby se ve skladbě zdokonalil, studoval kontrapunktická cvičení Gradus ad Parnassum od Johanna Josepha Fuxe a pečlivě studoval práci Carla Philippa Emanuela Bacha, který měl na Haydna velký vliv. Když se jeho dovednosti zvyšovaly, Haydn si začal získávat veřejnou reputaci, nejprve jako skladatel opery Der Krumme Teufel, napsanou pro komického herce Johanna Josepha Felixa Kurze, jehož umělecké jméno bylo „Bernardon“. V roce 1753 měla premiéra velký úspěch, ale byla brzy zakázána cenzory kvůli urážlivým poznámkám. Haydn zjistil, že díla, která rozdal, byla publikována a prodávána v místních hudebních obchodech.

S nárůstem jeho reputace získal Haydn nakonec aristokratický patronát, který byl pro jeho skladatelskou kariéru zásadní. Hraběnka Thunová jej angažovala jako svého učitele zpěvu a klavíru. V roce 1756 ho zaměstnal baron Carl Josef Fürnberg na svém venkovském statku Weinzierl, kde skladatel napsal své první smyčcové kvartety. Fürnberg později doporučil Haydna hraběti Morzinovi, který se v roce 1757 stal jeho první skutečným zaměstnavatelem.

Haydn pracoval u hraběte Morzina jako kapelník. Vedl hraběcí kapelu v Unterlukawitzu a napsal pro ni své první symfonie. V roce 1760 se Haydn oženil s Marií Annou Theresií Kellerovou. Haydn a jeho manželka nežili ve šťastném manželství a neměli žádné děti.

Ve službách Esterházyů

Po jistých finančních ztrátách byl hrabě Morzin nucen rozpustit orchestr a propustit zaměstnance, ale jako perspektivní odborník dostal okamžitě (1761) Haydn nabídku od Paula Antona, pocházejícího z movitého rodu Esterházyů. Haydnovou pracovní pozicí byl zpočátku pouze Vice-Kapellmeister, ale byl okamžitě pověřen vedením většiny hudebních podniků Esterházyů, přičemž starý kapelník Gregor Werner si ponechal aktivity týkající se pouze církevní hudby. Když Werner zemřel v roce 1766, Haydn byl povýšen na hlavního kapelníka.

Jako zaměstnanec rodiny Esterházyů nosil Haydn livrej a následoval rodinu, když cestovali mezi různými paláci, nejdůležitější bylo rodové sídlo rodiny Schloss Esterházy v Kismartonu (dnes Eisenstadt, Rakousko) a později v Esterháze, velkém novém paláci postaveném na venkově v Maďarsku v 60. letech 20. století.

Haydn měl obrovskou škálu odpovědností, včetně kompozice, řízení orchestru, hraní komorní hudby pro své zaměstnavatele a také se svými patrony, a nakonec i pořádání operních produkcí. I přes toto maximální pracovní vytížení byla práce z uměleckého hlediska pro Haydna vynikající příležitostí. Knížata (Paul Anton a Nikolaus I.) byli hudební znalci, kteří oceňovali jeho práci a umožňovali mu každodenní přístup k vlastnímu malému orchestru. Během téměř třiceti let, kdy Haydn pracoval na dvoře, vytvořil velké množství skladeb a jeho hudební styl se stále rozvíjel. Asi v roce 1765 se začal učit princ hrát na baryton, neobvyklý hudební nástroj podobný basové viole.

Joseph Haydn během deseti let zkomponoval pro tento nástroj asi 200 děl v různém obsazení, z nichž nejpozoruhodnější je 126 barytonových trií. Kolem roku 1775 princ opustil hru na baryton a začal se věnovat hudební operní produkci a opernímu divadlu, které princ dal postavit v Esterháze. Haydn působil jako ředitel společnosti. Napsal několik oper a árií, které vložil do oper jiných skladatelů.

V roce 1779 byla s Haydnem byla sepsána nová pracovní smlouva, zatímco dříve byly všechny jeho skladby majetkem rodiny Esterházyů, nyní měl povolení psát a prodávat své dílo vydavatelům. Haydn brzy přesunul svůj důraz na kompozici, psal více kvartet (op. 33, 50, 54/55 a 64) a symfonií a vyjednával s vydavateli, rakouskými i zahraničními. Haydn také složil v reakci na zakázky ze zahraničí: Pařížskou symfonii (1785–1786) a původní orchestrální verzi Sedm posledních slov Krista (1786).

Haydn se cítil na panství Esterházyů izolovaný, toužil navštívit Vídeň hlavně kvůli své platonické lásce Marie Anně von Genzinger (1754–1793). Její předčasná smrt v roce 1793 byla ranou pro Haydna a jako reakci na její smrt napsal drobné variace pro klavír, Hob. XVII: 6. Dalším přítelem ve Vídni byl Wolfgang Amadeus Mozart, s nímž se Haydn setkal někdy kolem roku 1784. Oba skladatelé spolu příležitostně hráli v smyčcovém kvartetu. Na Haydna Mozartovo dílo velmi zapůsobilo a velmi si ho vážil. Mozart si přátelství s Haydnem také vážil a věnoval mu soubor šesti kvartet, v současnosti nazývaných Haydnovy. V roce 1785 byl Haydn přijat do vídeňské zednářské lóže, tak jako Mozart.

Po smrti prince Nikolause v roce 1790 jeho syn Anton propustil většinu dvorních hudebníků. Také Haydnovi rapidně snížil plat i následnou penzi. Už Haydnovy služby nevyužíval a nechal ho cestovat. Skladatel přijal lukrativní nabídku dirigovat symfonie s velkým orchestrem v Anglii od Johanna Petera Salomona, německého houslisty a impresária. V Anglii byl Haydn velmi oblíbeným skladatelem a od smrti Johanna Christiana Bacha v roce 1782 dominovala Haydnova hudba na koncertní londýnské scéně. Haydnovu práci distribuovali londýnští nakladatelé. Snahy přivést Haydna do Londýna byly vyvíjeny od roku 1782, ale Haydnova loajalita k princi Nikolausovi byla nezměrná.

Haydn v Londýně

Dne 15. prosince 1790 se rozloučil s Mozartem a se Salomonem přijel do Calais, aby na Nový rok 1791 překročil La Manche. Bylo to poprvé, co 58letý starý skladatel viděl oceán. Po příjezdu do Londýna zůstal Haydn u Salomona, který bydlel v Great Pulteney Street (Londýn poblíž Piccadilly Circus), kde pracoval v pronajatém studiu nedaleko klavírní firmy Broadwood.

Pro Haydna to byl začátek velmi příznivého období; obě cesty 1791–1792 a v 1794–1795 byly velmi úspěšné. Diváci se hrnuli na Haydnovy koncerty. Dosáhl velkých zisků a konečně byl finančně zabezpečený. Haydn získal mnoho nových přátel a také se romanticky zamiloval do Rebeccy Schroeterové.

Haydnovy návštěvy v Anglii byly inspirací pro některé z jeho nejznámějších děl, včetně symfonií S úderem kotlů známou jako Překvapení (Surprise), Armádní, S vířením kotlů a Oxfordská. Dále to byly Rider kvartet a klavírní trio „Gypsy Rondo“.

Haydn konečně zažil vzácné období relativního volného času. Mohl v Anglii cestovat, zejména do Oxfordu, kde mu byl univerzitou udělen čestný doktorát. Pro tuto příležitost byla provedena Symfonie, č. 92. Od té doby se nazývá toto dílo Oxfordská symfonie.

V roce 1790 se Haydn setkal při cestě do Londýna s mladým Ludwigem van Beethovenem v jeho rodném městě Bonnu. Posléze se Beethoven stal Haydnovým žákem, až do druhé londýnské cesty. Haydn ve Vídni na předměstí koupil dům pro sebe a svoji manželku a začal jej přestavovat. Zařídil také provedení některých svých londýnských symfonií na místních koncertech.

V době, kdy dorazil na svou druhou cestu do Anglie (1794–1795), se Haydn stal známou osobností londýnské koncertní scény. Sezóně 1794 dominoval Salomonův soubor. Koncerty zahrnovaly premiéry 99., 100. a 101. symfonie. V roce 1795 se Salomonovi nedařilo sehnat kvalitní hudebníky, a tak Haydn spojil své síly s operními tělesy v čele s houslistou Giovannim Battistou Viottim. Byly hrány poslední tři symfonie, 102, 103 a 104. Závěrečný benefiční koncert („noc Dr. Haydna“) na konci sezóny 1795 byl na vrcholu jeho anglické kariéry. Haydův životopisec Griesinger napsal, že Haydn „považoval dny strávené v Anglii za nejšťastnější v životě. Byl tam všude oceňován; otevřelo mu to nový svět“.

Návrat k Esterházyům

V roce 1795 po příjezdu do Vídně zemřel princ Anton a jeho nástupce Nikolaus II. obnovil Esterházyovskou hudební tradici a Haydn tedy pokračoval ve službě kapelníka alespoň na částečný úvazek. Léta strávil s Esterházyovými v Eisenstadtu a v průběhu několika let pro ně napsal šest mší.

Ve Vídni Již byl veřejně známou osobností. Většinu času trávil ve svém domě komponováním, na předměstí Windmühle. Ve spolupráci se svým libretistou a mentorem Gottfriedem van Swietenem a s finančními prostředky z van Swietenova Gesellschaft der Associierten složil svá dvě velká oratoria Stvoření (1798) a Roční období (1801). Obě díla byla nadšeně přijata.

Joseph Haydn se často objevoval před svým publikem, často vedl představení Stvoření a Roční období pro charitativní účely, včetně programů slavné Tonkünstler-Societät.

Zkomponoval také instrumentální hudbu: populární Koncert pro trubku a posledních devět ze své dlouhé řady smyčcových kvartetů.

V roce 1797 se Haydn inspiroval zpěvem publika, které zpívalo God Save the King v Londýně a napsal vlasteneckou císařskou hymnu Gott erhalte Franz den Kaiser. Tento hymnus dosáhl tak velkého úspěchu, že byl přijat jako „trvalý znak rakouské identity až do první světové války“ (současné Rakousko používá hymnu s hudbou Mozarta).

V následujících letech čelil Haydn kolísavému zdraví a stáří. Chtěl dokončit svá rozpracované kompozice. Jeho posledním významným dílem z roku 1802 byla šestá mše Harmoniemesse pro rod Esterházyů.

Poslední léta

Na konci roku 1803 se Haydnův stav zhoršil natolik, že nebyl schopen skládat. Trpěl slabostí, závratěmi, neschopností soustředit se a bolestivě oteklými nohami. V Haydnově době bylo určování diagnózy nejisté, nevíme tedy jakou přesně trpěl chorobou. Dnešní odborníci navrhují arteriosklerózu. Nemoc byla pro Haydna obzvláště těžká, protože tok hudebních motivů pokračoval v nezmenšené míře, ale již je nedokázal zpracovat do skladby.

Rodina Esterházyů Haydna zaměstnávala jako Kapellmeistera až do samého konce života (podobně jako u jeho předchůdce Wernera). V roce 1802 nastoupil na místo více-Kapellmeistera Johann Michael Fuchs a v roce 1804 Johann Nepomuk Hummel jako Konzertmeister.

Haydnovým posledním dirigentským vystoupením bylo 26. prosince 1803 charitativní představení Sedm posledních slov.

Dne 27. března 1808, bylo na jeho počest provedeno Stvoření. Srdečně ho zde přivítali jeho přátelé, také Beethoven a Salieri (který vedl představení) a další hudebníci a členové aristokracie. Haydn byl dojat, ale také slabý a zcela vyčerpán. Opustil představení o přestávce.

Haydn žil ještě dalších 14 měsíců ve kterých v roce 1809 zahájila francouzská armáda pod vedením Napoleona útok na Vídeň a 10. května bombardovala jeho sousedství.

Dne 26. května Haydn třikrát zahrál svou císařskou hymnu s novou chutí do života. Téhož večera se zhroutil a ulehl na smrtelnou postel. Zemřel mírumilovně ve svém domě ve 12:40 hodin dne 31. května 1809 ve věku 77 let. Později, 15. června se konala vzpomínková bohoslužba v Schottenkirche, kde bylo provedeno Mozartovo Requiem. Haydnovy ostatky byly pohřbeny na místním hřbitově v Hundsturmu až do roku 1820, kdy je princ Nikolaus přesunul do Eisenstadtu. Jeho hlavu ukradli krátce po pohřbu frenologové a lebka byla znovu spojena s ostatními pozůstatky až v roce 1954, nyní pohřbenými v hrobce pod severní věží Bergkirche.

Tvorba

Haydnova práce byla ústředním bodem vývoje sonátové formy. Jeho praxe se však v některých ohledech lišila od praxe Mozarta a Beethovena, jeho mladších současníků, kteří v této formě kompozice rovněž vynikali. Haydn měl obzvláště rád takzvanou monotematickou expozici.

Haydnova formální vynalézavost ho také vedla k integraci fugy do klasického stylu a k obohacení formy rondo o soudržnější tonální logiku (viz forma sonáta rondo). Haydn byl také hlavním představitelem formy dvojité variace – variace na dvě alternující témata, která jsou často navzájem verzemi v hlavním a vedlejším tématu.

Možná víc, než kterýkoli jiný skladatel je Haydnova hudba známá svým humorem. Nejslavnějším příkladem je náhlý hlasitý akord v pomalém pohybu jeho symfonie S úderem kotlů („Překvapivé“) č 94 G dur. Mnoho dalších Haydnových hudebních vtipů zahrnuje řadu falešných ukončení (např. V kvartetech op. 33 č. 2 a op. 50 č. 3) a pozoruhodnou rytmickou iluzi umístěnou v triu části třetí věty op. 50 č. 1.

Skladatel a Česko

Joseph Haydn v mládí sloužil u Ferdinanda Maxmiliána z Morzinu v Dolní Lukavici, kde započal svou kariéru.

Haydn později spolupracoval s českými sólisty, členy esterházyovského orchestru, které považoval za znamenité hudebníky. Jedním z nich byl mimo jiné i český violoncellista Antonín Kraft.