Tristan und Isolde

Tristan und Isolde (Tristan a Isolda) je hudební drama (Handlung) o třech dějstvích. Autorem hudby na vlastní libreto je německý skladatel Richard Wagner. Dílo vznikalo mezi lety 1857–1859 a premiéru mělo 10. 6. 1865 v mnichovském Königliches Hof- und Nationaltheater.

Dílo a jeho vznik

Když musel Richard Wagner v roce 1849 po revolučních událostech uprchnout z Drážďan, našel exil ve Švýcarsku. Tam pracoval na rozsáhlé operní tetralogii Prsten Nibelungův a na několika spisech a prožil milostný románek s manželkou svého mecenáše Mathildou Wesendonckovou. Vztah k Mathildě stojí v pozadí vzniku Wagnerovy vrcholné opery Tristan a Isolda a také kouzelných Pěti písní na slova Mathildy Wesendonckové, z nichž dvě jsou označeny jako „Studie k Tristanovi“.

Protože náročná práce na Prstenu Wagnera vyčerpávala a naděje na uvedení rozsáhlého díla byla pramalá, přerušil Wagner v roce 1857 práci na tetralogii zhruba uprostřed třetího dílu Siegfried a rozhodl se vytvořit jinou operu, která by mohla být rychle nastudována a uvedena. Nakonec ale vytvořil v Tristanovi a Isoldě převratné a náročné dílo, kolem jehož uvedení nastaly značné peripetie.

Předlohy

Pověst o Tristanovi a Isoldě z okruhu artušovských legend patří k nejslavnějším a nejkrásnějším milostným příběhům všech dob. Existují různá literární zpracování této látky, z nichž Wagner při psaní libreta vycházel: Tristan und Isolt Gottfrieda von Strassburg (kolem roku 1210), Roman de Tristan Thomase von Britanje (kolem roku 1150) či Tristrant und Isalde Eilharta von Oberge (kolem roku 1170); Román o Tristanovi a Isoldě je známý také z pozdějšího zpracování Josepha Bédiera.

Wagnerovo zpracování libreta

Wagner však příběh geniálně zjednodušil (vlastně ho zredukoval do tří důležitých momentů ve třech dějstvích: „nápoj“, „noční spočinutí“ a „konečné spojení ve smrti“), odstranil všechny vedlejší linie a soustředil se výhradně na vztah Tristana a Isoldy a několik osob kolem této legendární milenecké dvojice. Na druhém dějství pracoval při pobytu v Benátkách.

Wagnerova práce na kompozici

Ve Wagnerově dopise z 8. prosince 1858 čteme působivou charakteristiku jeho Tristana a Isoldy: „Od včerejška se znovu zabývám Tristanem. Stále jsem ještě ve druhém dějství. Ale – jaká to bude hudba! Mohl bych na ní pracovat celý život. A bude hluboká a krásná a nejvznešenějšími divy prostupuje mou mysl. Přece jen jsem dosud nic takového nevytvořil: v té hudbě se celý rozplývám a nechci slyšet, kdy bude hotova. Žiji v ní věčně. A ona se mnou –“ A v dopise z 10. března 1859: „Včera jsem se konečně vypořádal s druhým dějstvím, tím velkým (hudebním) problémem, pro kdekoho povážlivým, a vyřešil jsem jej nesrovnatelným způsobem. Je to vrchol mého dosavadního umění.“

Wagner si byl dobře vědom toho, co v Tristanovi vytvořil, i že je to vrchol jeho tvorby. V dubnu 1859 píše Mathildě: „Ten Tristan je něco hrozného! Jeho poslední jednání!!! – Mám strach, že operu zakážou – jestli ji nezparoduje špatné provedení –: jen průměrná provedení mě zachrání! Z výtečného podání se lidé zblázní, – jinak si to neumím představit. Tak daleko to se mnou došlo!!“

Přípravy na uvedení díla

Po dokončení opery doufal Wagner v její uvedení ve Vídni, ale tam nebyli schopni Tristana nastudovat. V roce 1864 se Wagnerova tristní situace – žil na pokraji bídy a jako vyhnanec, do Německa se vrátit nemohl, měl dluhy a byl pronásledován věřiteli, manželka Minna ho opustila – vyřešila, když v Bavorsku nastoupil na trůn mladý král Ludvík II., Wagnerův obdivovatel, a povolal jej k sobě na dvůr do Mnichova, kde se stal skladatelovým přítelem a mecenášem. Tam se také nakonec uskutečnila v červnu 1865 premiéra Tristana a Isoldy, která znamenala i převrat v hudbě jako takové díky svým novátorským harmonickým postupům.

Synopse opery

První dějství

Tristanova loď se vrací z Irska do Cornwallu a přiváží Isoldu, která se má stát ženou krále Marka. Isolda vypráví, jak byla zasnoubena s irským knížetem Moroldem, který byl zavražděn v Anglii. Jednou k ní přijel zraněný neznámý rytíř. Isolda, pověstná svým léčitelským uměním, ho vyléčila a až později zjistila, že to byl Moroldův vrah. Byl to Tristan, kterého Isolda miluje, ale odmítá si to přiznat. A nyní ji právě Tristan, doprovázený svým pobočníkem Kurwenalem, veze králi Markovi jako nevěstu.

Isolda poroučí své komorné Brangäně přichystat nápoj smrti. Tristan ji navštíví a Isolda mu nabízí nápoj smíření. Tristan tuší, že jde o nápoj smrti, přesto jej chce vypít. Ani jeden z nich však netuší, že Brangäna nápoj smrti zaměnila za kouzelný elixír lásky. Mezi Tristanem a Isoldou vzplane láska právě ve chvíli, kdy loď přistála u břehů Cornwallu.

Druhé dějství

Isoldin manžel, král Marke, odjel na lov s intrikánem Melotem. Isolda se v zahradě královského hradu setká s Tristanem. Milenci si v dlouhém duetu vyznávají své city, žehrají na den, kdy se vidět nemohou, a velebí noc, která je jejich spojencem. Nedbají varování Brangäny: okolní svět pro ně přestává existovat. Vtom ale na scénu vpadne král Marke, jehož přivedl Melot, který tušil Tristanovu zradu. Melot zraní Tristana mečem. Marke dalšímu násilí zabrání, je však hluboce sklíčen zradou přítele i manželky. Isolda Tristanovi slibuje, že jej bude následovat kamkoliv.

Třetí dějství

V zahradě před svým hradem Kareol v Bretani zraněný Tristan blouzní a touží po Isoldě. Kurwenal se jej marně snaží utěšit. Pastýřova šalmaj zní stále smutně, což znamená, že Isoldina loď zatím není v dohledu. Tristan si v dlouhých bolestných mukách představuje její příjezd, když se konečně ozve pastýřova veselá melodie a Isolda skutečně přichází. Avšak pozdě: Tristan jí umírá v náručí.

Objeví se druhá loď s Markem a Melotem. Kurwenal brání vstup, zabije Melota, ale sám je smrtelně zraněn. Marke však dorazil proto, aby milencům odpustil, neboť se dozvěděl o nápoji lásky. Isoldu však odpuštění už nezajímá. Myslí jen na mrtvého Tristana. Jejich láska může být nyní naplněna jen ve společné smrti. A tak Isolda umírá smrtí z lásky.

Hudba

V hudbě této opery či spíše hudebního dramatu postoupil Wagner mnohem dál než v předchozích dílech. Orchestr představuje vnitřní svět milenců, jejichž tragický osud předznamenává střet vnějšího světa „dne“ a tajného, vnitřního světa „noci“. V tom se Wagner inspiroval myšlenkami filozofa Arthura Schopenhauera (spis Svět jako vůle a představa) a také dílem básníka Novalise Hymny noci. Zdokonalil svoji barvitou harmonii, takže v hudbě přímo cítíme erotické napětí, smyslnost, fascinaci smrtí, pesimistické odmítání světa, před kterým chtějí milenci utéct jakoby do své lásky (a nic na tom nemění fakt, že jejich city podnítil kouzelný nápoj lásky, který vypili omylem, když původně měli vypít nápoj smrti).

Chromatika a slavný „tristanovský akord“, který slyšíme hned na začátku předehry, trvale pozměnily vývoj evropské hudby. Tristan a Isolda je však především krásný milostný příběh. Wagner sám požadoval, aby návštěvník v divadle při Tristanovi hlavně poslouchal a méně se díval.

Tonalita a instrumentace

O Tristanovi a Isoldě se často mluví jako o mezníku ve vývoji západní hudby, a to díky originálním a na svou dobu nečekaným harmonickým spojům a instrumentaci. Během celé opery Wagner pozoruhodně využívá barevného rozsahu orchestru, harmonie i polyfonie, a to s volností, kterou u jeho předchozích děl lze nalézt jen vzácně. První akord, tzv. tristanovský (F-H-Dis-Gis; leitmotiv Tristana), je významný svým odklonem od klasické harmonie, když je rozveden dále do dalšího disonantního akordu. V průběhu celé opery takto Wagner používá harmonických průtahů. Ty nejsou až do konce třetího dějství rozvedeny.

Tonalita opery měla obrovský dopad na západní klasickou hudbu (stejně tak v opeře Prsten Nibelungův) a ovlivnila spoustu dalších skladatelů, například Gustava Mahlera, Richarda Strausse nebo Karla Szymanowského. Využití barev orchestru také později ovlivnilo i filmovou hudbu.

„… Wagnerova milostná báseň v tónech zůstává i po jeden a půl století, které se naplnilo od jejího vzniku, vyvrcholením třistaleté historie klasické opery. Je nejvlivnějším hudebnědramatickým dílem 19. století i ,kulminací a koncem všech nočních fantazií německého romantismu‘ (Friedrich Dieskmann). A také zůstává ,nejsmyslnější, nejdrásavější a nejvzrušenější milostnou hudbou, jaká dosud – nebo možná vůbec – byla napsána‘ (Kurt Pahlen).“ (Antonín Pešek)

Recepce opery

Premiéra

Opera, dokončená v roce 1859, měla být původně uvedena ve Vídni, ale tam ji ani po mnoha zkouškách (bylo jich mezi lety 1862 až 1864 sedmdesát!) nedokázali uvést a dílo bylo považováno za neproveditelné.

Teprve na příkaz bavorského krále Ludvíka II., který se stal Wagnerovým mecenášem a ochráncem, se uskutečnila premiéra v Mnichově dne 10. června 1865. Dirigentem byl Hans von Bülow, tehdy ještě manžel Wagnerovy milenky Cosimy, nemanželské dcery skladatele Franze Liszta, Wagnerovy pozdější druhé manželky. Milostný trojúhelník z opery se tak zopakoval i v realitě, jako předtím při vzniku díla, kdy byla Wagnerovou milenkou manželka jeho švýcarského mecenáše Wesendoncka.

Náročnost tenorového partu

Prvním představitelem Tristana byl německý hrdinný tenor (Heldentenor) Ludwig Schnorr von Carolsfeld, který zemřel po čtyřech provedeních této role a šest týdnů po premiéře ve věku pouhých 29 let. To zavdalo podnět k legendě, že za smrt tenoristy může právě nesmírně obtížná role Tristana. Pravda však byla samozřejmě jiná: Schnorr podlehl dlouhodobé nemoci. Jeho manželka Malvina Schnorr von Carolsfeld, první představitelka Isoldy, byla manželovou náhlou smrtí tak zdrcená, že ukončila svoji kariéru pěvkyně a na scénu už se nikdy nevrátila.

Part Tristana je vskutku velice náročný a dlouhý, přičemž nejtěžší je až ve 3. dějství, kdy již zpěvák může být značně unaven; musí si proto dobře rozložit své síly. Na Tristana si ovšem troufnou jen ti nejlepší tenoři. A podobné je to i s rolí Isoldy, které musí vystačit síly až do konce, kde ji čeká překrásný závěrečný monolog (Isoldina smrt z lásky – Isoldes Liebestod); když se pěvkyni nepovede, může tím pokazit dojem z celého díla.

Další provedení díla

Následně byl Tristan proveden až v roce 1874 ve Výmaru, v roce 1876 v Berlíně (za Wagnerova osobního dohledu), mimo Německo poprvé v roce 1882 v Londýně (Theatre Royal, Drury Lane). Ve Vídni poprvé v roce 1883 a v Metropolitní opeře v New Yorku v roce 1886. Téhož roku byl Tristan, již po Wagnerově smrti, poprvé uveden na festivalu Wagnerových oper v Bayreuthu.

K převratným inscenacím pak patřilo bayreuthské provedení v režii skladatelova vnuka Wielanda Wagnera v roce 1962.

Česká premiéra

V pražském Národním divadle byla opera poprvé uvedena 10. února 1913 v režii Roberta Poláka a v nastudování Karla Kovařovice; Tristana zpíval Theodor Schütz a Isoldu Anna Slavíková. Dále zde byla opera nastudována v roce 1924 a pak až v roce 2000.

Galerie

Postavy a obsazení světové premiéry

Tristan (tenor) – Ludwig Schnorr von Carolsfeld

Isolda (soprán) – Malvina Schnorr von Carolsfeld

Brangäna (soprán nebo mezzosoprán) – Anna Deinet

Král Marke (bas) – Ludwig Zottmayr

Kurwenal (baryton) – Anton Mitterwurzer

Melot (tenor nebo baryton) – Karl Samuel Heinrich

Pastýř (tenor) – Karl Simons

Kormidelník (baryton) – Peter Hartmann

Mladý námořník (tenor)

Lodníci, rytíři a panoši.

Noty a libreto

Libreto na webu RichardWagner.org.

Materiály na webu Internet Archive.

Notový materiál na IMSLP.

Durata

Dílo trvá cca 240 minut.

Slavní interpreti

Tristan

Tristan je jednou z nejnáročnějších rolí tenorového repertoáru (hrdinný tenor, Heldentenor), stejně tak to platí i o Isoldě v oblasti sopránové (dramatický soprán). Tristana zpívali například Lauritz Melchior, Max Lorenz, Set Svanholm, Ramón Vinay, Ludwig Suthaus, Wolfgang Windgassen, Fritz Uhl, Jon Vickers, Spas Wenkoff, John Mitchinson, Peter Hofmann, René Kollo, Siegfried Jerusalem, Thomas Moser, Ben Heppner, Plácido Domingo, Robert Dean Smith, Stephen Gould, Robert Gambill, Andreas Schager či Jonas Kaufmann, u nás Theodor Schütz, Pavel Jeral, Karel Bím, Jakub Pustina.

Isolda

Isoldu zpívaly Kirsten Flagstad, Helen Traubel, Helena Braun, Martha Mödl, Astrid Varnay, Birgit Nilsson, Anja Silja, Helga Dernesch, Catarina Ligendza, Linda Esther Gray, Hildegard Behrens, Johanna Meier, Gwyneth Jones, Margaret Price, Waltraud Meier, Deborah Voigt, Jane Eaglen, Violeta Urmana, Nina Stemme, Iréne Theorin či Anja Kampe, u nás Anna Slavíková, Marie Veselá, Jarmila Krásová, Eliška Weissová.

Nejvýznamnější nahrávky

1950-1959

Orfeo, 1950, dirigent: Hans Knappertsbusch, Bavarian State Opera Orchestra, hlavní role: Gunther Treptow, Helena Braun, Margarete Klose, Ferdinand Frantz, Paul Schöffler.

Archipel, 1951, dirigent: Victor de Sabata, Orchestra of La Scala Milan, hlavní role: Max Lorenz, Gertrude Grob-Prandl, Elsa Cavelti, Sven Nilsson, Sigurd Björling.

Arkadia, 1952, dirigent: Herbert von Karajan, Bayreuth Festival Orchestra, Bayreuth Festival Chorus, hlavní role: Ramón Vinay, Martha Mödl, Ira Malaniuk, Ludwig Weber, Hans Hotter.

EMI, 1952, dirigent: Wilhelm Furtwängler, Philharmonia Orchestra, Chorus of Royal Opera House, Covent Garden, hlavní role: Ludwig Suthaus, Kirsten Flagstad, Blanche Thebom, Josef Greindl, Dietrich Fischer-Dieskau.

Walhall, 1955, dirigent: Rudolf Kempe, Metropolitan Opera Orchestra and Chorus, hlavní role: Set Svanholm, Astrid Varnay, Blanche Thebom, Jerome Hines, Josef Metternich.

Orfeo, 1958, dirigent: Wolfgang Sawallisch, Bayreuth Festival Orchestra, Bayreuth Festival Chorus, hlavní role: Wolfgang Windgassen, Birgit Nilsson, Grace Hoffman, Josef Greindl, Erik Saedén.

Golden Melodram, 1959, dirigent: Herbert von Karajan, Orchestra and Chorus of the Teatro alla Scala Milan, hlavní role: Wolfgang Windgassen, Birgit Nilsson, Hilde Rössel-Majdan, Hans Hotter, Gustav Neidlinger.

1960-1969

Decca, 1961, dirigent: Sir Georg Solti, Vienna Philharmonic Orchestra, Vienna Singverein, hlavní role: Fritz Uhl, Birgit Nilsson, Regina Resnik, Arnold van Mill, Tom Krause.

Deutsche Grammophon, 1966, dirigent: Karl Böhm, Bayreuth Festival Orchestra, Bayreuth Festival Chorus, hlavní role: Wolfgang Windgassen, Birgit Nilsson, Christa Ludwig, Martti Talvela, Eberhard Wächter.

1970-1979

VAI, 1971, dirigent: Horst Stein, Buenos Aires Teatro Colón Orchestra, hlavní role: Jon Vickers, Birgit Nilsson, Grace Hoffman, Franz Crass, Norman Mittelman.

EMI, 1971–72, dirigent: Herbert von Karajan, Berlin Philharmonic Orchestra, Berlin Deutsche Oper Chorus, hlavní role: Jon Vickers, Helga Dernesch, Christa Ludwig, Karl Ridderbusch, Walter Berry.

Opera Depot, 1976, dirigent: Carlos Kleiber, Bayreuth Festival Orchestra, Bayreuth Festival Chorus, hlavní role: Spas Wenkoff, Caterina Ligendza, Yvonne Minton, Karl Ridderbusch, Donald McIntyre.

1980-1989

Decca, 1980–81, dirigent: Reginald Goodall, Chorus and Orchestra of Welsh National Opera, hlavní role: John Mitchinson, Linda Esther Gray, Anne Wilkens, Gwynne Howell, Phillip Joll.

Oriel Music Society, 1981, dirigent: Reginald Goodall, Chorus and Orchestra of English National Opera, hlavní role: Alberto Remedios, Linda Esther Gray, Felicity Palmer, John Tomlinson, Norman Bailey (v angličtině).

Philips, 1981, dirigent: Leonard Bernstein, Bavarian Radio Symphony Orchestra and Chorus, hlavní role: Peter Hofmann, Hildegard Behrens, Yvonne Minton, Hans Sotin, Bernd Weikl.

Deutsche Grammophon, 1980/82, dirigent: Carlos Kleiber, Staatskapelle Dresden, Rundfunkchor Leipzig, hlavní role: René Kollo, Margaret Price, Brigitte Fassbaender, Kurt Moll, Dietrich Fischer-Dieskau.

1990-2010

Teldec, 1995, dirigent: Daniel Barenboim, Berlin Philharmonic Orchestra, Berlin State Opera Chorus, hlavní role: Siegfried Jerusalem, Waltraud Meier, Marjana Lipovšek, Matti Salminen, Falk Struckmann.

Deutsche Grammophon, 2003, dirigent: Christian Thielemann, Vienna State Opera Orchestra and Chorus, hlavní role: Thomas Moser, Deborah Voigt, Petra Lang, Robert Holl, Peter Weber.

EMI, 2004, dirigent: Antonio Pappano, Royal Opera House, Covent Garden Orchestra and Chorus, hlavní role: Plácido Domingo, Nina Stemme, Mihoko Fujimura, René Pape, Olaf Bär.

Odkazy

Předehra k opeře na YouTube. (Wilhelm Furtwängler & Philharmonia Orchestra, 1952.)

 

(Autorem textu je MILAN VALDEN.)