Tereza Ondrová: „Hlas může být rezonancí pohybu“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Tento rozhovor nabízí dlouhou řadu otázek. Ať už je to o tanci nebo o globálních problémech či o stereotypech naší společnosti, téměř na vše lze reagovat pohybem. Ale ani o pohyb tu tak úplně nepůjde. Odpověď můžeme hledat v hlase, ten nás může vést k pohybu. I sám hlas může být pohyb. Klidně zavřete oči. Hlas vás může roztančit. Ale teď je otevřte. Ať si můžete přečíst rozhovor o tom všem s Terezou Ondrovou.


Tereza Ondrová (foto Sara Lando)

Terezo, jak vznikají náměty k vaší tvorbě? 
Na začátku je touha něco tvořit s konkrétním člověkem. At už je to další tanečník nebo režisér nebo výtvarník, ale na začátku je vždy nějaké osobní setkání. S někým, kdo mě fascinuje, s taneční osobností, která mě zajímá, nebo rozhovor s někým, ze kterého teprve vznikne námět a téma. Je pravda, že poslední projekty, které vznikly v období dvou let, byly ovlivněny touto covidovou situací. Ale u mě vše vzniká z dialogu s ostatními. Mám potřebu se potkávat s lidmi a na základě toho přichází inspirace, otázka a další impulzy pro tvorbu. Dlouho jsem spolupracovala s Petrem Šavelem a Petrou Tejnorovou. Tímto způsobem se zrodily i projekty Insectum in Prague nebo Call Alice. Dialogem s ostatními. Setkáním s tím druhým.

Dá se tedy říci, že impulsem k posledním projektům byla právě pandemická situace?
Spolupráce započala už před tím, ale tematicky se tam jistě covidové události otiskly. Například projekt Call Alice z toho velice přirozeně vyplynul. Impuls přišel tenkrát z vnějšku, protože jsem byla před pár lety pozvána do Bassana del Grappa, díky ocenění v rámci Taneční platformy. Cena spočívala v tom, že jsem mohla odjet na týden na Choreographic Research Week. A to byl moment, kdy jsem se zamilovala do tohoto města, do italské tvorby, a proto jsem ji začala vyhledávat. A tam se mi právě stávalo, že za mnou chodili lidé z uměleckého prostředí a ptali se mě, jestli nejsem náhodou tanečnice Francesca Foscarini. Podobných dotazů však přibývalo, až jsme se nakonec musely potkat. A to byl ten impuls z vnějšku. Na popud naší velké podoby, že tu mám asi dvojče, jsem se musela osobně s Francescou potkat. Pak jsme se spolu dohodly, že budeme hledat spojitosti, že bychom je mohly hledat tvorbou, duetem, a to možná aniž bychom se více znaly. Hledaly jsme tedy to, co nás může spojovat. Ale ve chvíli, kdy jsme chtěly začít zkoušet a pendlovat mezi Českem a Itálií, přišla vlna pandemie. Tím pádem jsme se během zkoušení naživo nikdy nepotkaly. Proto jsme hledaly různé alternativní formy, jak projekt dokončit v distanční podobě. Posílaly jsme si hlasové zprávy a videa, až jsme vytvořily video-esej. Nakonec se celá premiéra posunula o rok, což se opět otisklo do definitivní podoby tohoto projektu.

As Long As Holding Hands – Tereza Ondrová a Peter Šavel – Tanec Praha 2015 (foto Vojtěch Brtnický)

Co vás přitahuje na italské nátuře? Narážím na to, že další váš projekt Insectum in Prague je opět ve spolupráci s italskou umělkyní, tentokrát se Silvií Gribaudi.
Na Silvii mě už upozornila před pár lety Petra Tejnorová, která ji viděla v Bratislavě na festivalu Nu Dance Fest. Zaujalo mě, jak pracuje s nadsázkou a ironií. Líbí se mi také její způsob odstupu a nadhledu. Společně jsme se pak zabývaly tématikou „humor v tanci“. Choreografický výzkum italských tanečníků přímo v Bassanu del Grappa mě fascinoval především tvorbou s místní komunitou, s místním prostorem muzea, ale také prací s vynikající technikou, emocionální působivostí, a přesto silnou jevištní přítomností. Spíše než „italská nátura“ mě přitahovali konkrétní tvůrci, jako je Alessandro Sciarroni, Daniele Ninarello, Silvia Gribaudi nebo Francesca Foscarini…

Jak se český humor sešel s tím italským?
Skvěle. Skrze humor se snažíme upozorňovat na důležitá témata ve společnosti. Humor nemá zlehčit celý apel, ale nemusíme to sdělení křičet, aby bylo slyšet… Neříkat pozor pozor, tohle je opravdu závažný. S projektem Insectum in Prague jsme se Silvií udělaly work-in-progres a za rok bude premiéra. Řešily jsme otázky týkající se člověka a hmyzu a pokoušely se vytvářet mezi nimi paralelu. Skrze to jsme narazily na manifest dvou umělkyň s názvem Insectum, které znala Silvie. V něm se mluví o tom, že hmyz vymírá, ale tím, jak je maličkatý, tak ho nikdo moc neřeší. A my, jako dvě postarší ženy ve zralém věku, jsme si hrály právě i s předsudky, kdy například tanečnice musí končit ve čtyřiceti. A jak je poptávka furt po mladém a novém, tak tomu stejně nikdo taky nevěnuje pozornost. A přitom jsou to jen zavedené představy, že v tomto věku jsme už pro jeviště staré. A tímto projektem jsme se snažily otevřít témata, která i když nejsou vidět, jsou potřeba řešit. Je nutné dávat jim pozornost a důležitost. Projekt má různé fáze a různé úrovně. Kromě téhle paralely se ale setkáváme i s entomology. Myslím, že kolem premiéry vznikne i malá série událostí, menších happeningů, které plánujeme realizovat v rámci naší platformy TEMPORARY COLLECTIVE. Doufám, že otevřou téma hmyzu a přehlížení z vícero stran – nejenom naší jednou inscenací. Všechna témata a oblasti z našeho hledání a zkoušení se tak nezpracují jen v jedné inscenaci, ale budou zpracovány i v jiné formáty, budou se dít i v sérii akcí na jiných místech.

Dancing Museums projekt, museum Mac Val (foto: Samuel Akinruli)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments