Trápení pro klavíristu i publikum. To byl koncert Andreie Gavrilova

Včera byl slavnostně zahájen pátý ročník Firkušného klavírního festivalu a na prvním koncertě vystoupil klavírista světového jména Andrei Gavrilov. Je to obdivuhodná osobnost s dramatickým životním osudem: už v osmnácti letech vyhrál Čajkovského klavírní soutěž a stal se mezinárodně uznávanou hvězdou, neustále však měl v patách KGB a došlo i k pokusům o otravu. Později, když už mohl svobodně pokračovat v koncertování, ho unavil hudební byznys, vzal si osmileté studijní volno a zcela změnil svou hru. Napsal třídílnou autobiografii. Jeho přístup k interpretaci skladeb bývá označován jako „osobitý“ a „jedinečný“.

První takty napovídaly, že osobitost v případě Andreie Gavrilova snad není eufemismus pro neukázněnost, ale že má opravdu velmi specifický a promyšlený osobní interpretační styl. Sotva Andrei Gavrilov dosedl, ještě než se obecenstvo utišilo, začal hrát Schumannovy Papillons op. 2. Během několika málo okamžiků si zjednal mezi posluchači naprostý pořádek, všichni napjatě viseli na jeho pianissimech, neuvěřitelně jemných a tichých, ale dokonale slyšitelných do poslední řady. Formální pojetí díla bylo neortodoxní, posluchač obvykle slýchává Papillons v usedlejším a jednolitějším podání, ale Gavrilov dobře zachytil barevnou, kouzelnou a lehce groteskní náladu maškarního bálu z románu Klackovská léta německého spisovatele Jeana Paula, Schumannovy inspirace pro toto dílo.

I druhý bod programu, rovněž z pera Roberta Schumanna, začal docela slibně. Symfonické etudy op. 13 ve formě tématu s variacemi, dvou samostatných etud a bouřlivého finále, v jiných vydáních nazývané mimo jiné „patetické variace“, hrál Andrei Gavrilov opět zcela po svém. Zaujal druhou etudou – variací, označenou Marcato il canto, kde zvolil slabší dynamiku a rozvolněnější tempo, než bývá zvykem, a působilo to vcelku osvěžujícím dojmem.

Proč tedy ten strašný titulek? Protože tady všechno dobré, co se o koncertu dá říci, končí. Zhruba u třetí variace se začaly na pódiu dít divné věci. Andrei Gavrilov si několikrát upravil židli a nejdřív nebylo jasné proč, ale brzy se ukázalo, že mu ujíždí klavír pod rukama. Jednu z variací ani nedohrál, protože nezabržděné křídlo se příliš posunulo; vstal, přisunul si ho zpátky a zabrzdil mu jednu nohu. Netrvalo snad ani minutu a klavír se dal znovu do pohybu. Gavrilov znovu vstal a zopakoval totéž u druhé přední nohy.

Od té doby byl očividně úplně vyvedený z míry, ztratil nit a až do konce recitálu ji nenašel. Najednou začal velmi často chybovat, dělal větší a zuřivější pohyby, dupal na pedál z velké výšky, uklonil se mezi jednotlivými variacemi, jeho forte ztratilo hloubku. Andrei Gavrilov se snažil brát situaci s humorem a dělat ze svého hraní show, Finale dokonce zahrál celé dvakrát, ale to jeho výkon nezachránilo.

Nechci zde však bezhlavě ztrhat jeho interpretaci Symfonických etud. Opomenutí zabrzdit kolečka koncertního křídla je naprosto začátečnickou chybou a zcela mi znemožňuje hodnotit, co se na pódiu dělo, ať už jde o zkažené hraní, nebo zvláštní chování. Možná má Andrei Gavrilov nadměrné potíže s nervozitou a nehoda s klavírem u něj vyvolala silnou stresovou reakci; možná se lekl, možná se rozčílil. Nevím, a proto nedokážu výkon hodnotit. Co má klavírista dělat v podmínkách, ve kterých se nedá hrát? Jak se na takové situace dá připravit? Měl by slavný klavírista s desítkami let koncertní praxe znát odpověď?

Jisté je, že všichni čekali po přestávce obrat k lepšímu. Andrei Gavrilov sám po návratu na pódium vesele ujistil posluchače, že následující Sonáta h moll Franze Liszta obsahuje daleko konzervativnější techniku než Schumannovy Etudy, a že by ji tedy klavír měl zvládnout, hrál ale ještě drsněji než v první polovině. Tu a tam se zde objevilo pěkně tvarované piano, ale forte bylo brutální, někdy hrané v tak šibeničním tempu, že nebylo vůbec slyšet melodii, a chyb zde bylo nepočitatelně. Práce s tématy byla často ukrytá za přehnanými rubaty a příliš hutným pedálem. Nedokážu poznat, jestli byl klavírista ve stavu hlubokého šoku, nebo zda se toto konkrétní provedení dalo považovat za jeho skutečnou interpretaci, ale od zkušeného profesionála bych přece jen čekala lepší schopnost soustředění.

V programu festivalu se nachází zajímavá myšlenka samotného Gavrilova, že „pokud si lidé neodnesou celoživotní zážitek, byl to špatný koncert“. Jeho vystoupení na letošním Firkušného festivalu rozhodně zážitkem na celý život bylo, byl to ale i špatný koncert.

 

Klavírní festival Rudolfa Firkušného 2017
Andrei Gavrilov (klavír)
19. listopadu 2017 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
Robert Schumann:
– Papillons, op. 2
– Études Symphoniques, op. 13
Franz Liszt: Sonáta h moll
přídavky:
Fryderyk Chopin: Nocturno op. 15 č. 1
Sergej Prokofjev: Ďáblovo našeptávání, op. 4 č. 4

www.firkusny.cz