Týden s tancem
Balet Národního divadla moravskoslezského naděluje 5 x radost z tance
ČISTÁ RADOSTance – to je název večera pěti choreografií, který divákům nadělí baletní soubor Národního divadla moravskoslezského v premiéře 17. října v Divadle Jiřího Myrona. Pět tanečních příběhů od choreografů světových jmen i mladé nastupující generace, pět tanečních stylů, hudba světových skladatelů od 17. do 21. století, „to je jedna velká radost z tance a jeho nekonečných možností!“:
„Inscenaci jsme sestavili ze samostatných kompozic světoznámých choreografů Jiřího Kyliána, Itzika Galiliho, Marca Goeckeho, Justina Pecka a začínající mladé choreografky Ley Bessoudo Greck; ta vytvořila kreaci přímo pro nás a u nás,“ přibližuje šéfka baletu NDM Lenka Dřímalová a pokračuje: „Kromě dechberoucích tanečních scén zaujmou choreografie svými tématy. Každá z nich představuje určitou emoci, lidský osud či archetyp: od vyjádření odvěké lidské touhy po svobodě přes ironický a humorný pohled na společenské normy až po niterné projevy ženské síly. Dohromady pak jednotlivé scény tvoří vyvážený a harmonický celek plný úchvatného pohybu a krásné hudby, což nikomu do poslední vteřiny nedovolí odtrhnout oči od jeviště!“ Diváci uvidí kreace vytvořené mj. na hudbu Johanna Sebastiana Bacha, Philipa Glasse, Johna Cage, Igora Stravinského, Toma Waitse, Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany.
Večer zahájí choreografie „na špičkách“ s názvem Heatscape od Američana Justina Pecka (nar.1987). Peck dnes patří k velkým hvězdám americké taneční scény, vytvořil už na 50 tanečních děl, je držitelem Ceny Tony a dalších ocenění, spolupracoval se Stevenem Spielbergem na poslední verzi filmové West Side Story. Své dílo Heatscape poprvé uvedl v Miami v roce 2015. Inspiroval se pulzujícím životem tamní umělecké čtvrti Wynwood a street artem světoznámého výtvarníka Sheparda Faireyho. Jeho umění může divák na jevišti obdivovat díky scénografii k tanečnímu opusu: tvoří ji totiž mandalové obrazce, což Pecka inspirovalo k určitým tanečním kreacím. Choreografie měla ostravskou premiéru na jaře v rámci inscenace Rapsodie Bohemia, kterou NDM nastudovalo k Roku české hudby 2024.
Německý choreograf Marco Goecke (nar. 1972) vybral pasáž ze Stravinského baletu Pták Ohnivák z roku 1910 a vytvořil originální osmiminutový Duet ptáka Ohniváka (Firebird Pas de Deux) pro zahajovací galavečer Nizozemských tanečních dnů v roce 2010. Stravinskij přetvořil do taneční podoby známou ruskou pohádku o boji careviče Ivana s kouzelníkem Kostějem Nesmrtelným za osvobození královny a jejích družek. „Marco Goecke ale ukazuje divákovi setkání dvou plachých bytostí. Jako hudbu používá ukolébavku, kterou bájný pták Ohnivák uspává čaroděje a jeho družinu, a přidává triumfální finále. Jeho duet je setkáním dvou bytostí rozdílných povah: ptáka, který tančí, a člověka, který létá. Na galavečeru v Dortmundu v roce 2015 Marco Goecke nechal duet poprvé zatančit dvěma muži, my jsme se rozhodli pro obě verze. V první části večera zatančí Ohniváka dívka, ve druhé části chlapec,“ říká Lenka Dřímalová.
Šárka je třetí symfonická báseň z cyklu Má vlast skladatele Bedřicha Smetany – každý Čech zná pověst o dívčí válce a příběh Ctirada a Šárky. Lea Bessoudo Greck (1994) je mladá francouzská choreografka žijící v Izraeli a svou kreaci s názvem Šárka vytvořenou přímo pro soubor NDM představuje jako „…estetické a čisté dílo, které kontrastuje se silnou syrovostí. Šárka, žena bojovnice, představuje odpor žen, které usilují o svobodu, proti tyranii mužů. Šárka je pro mne velmi zajímavé téma, protože jsem žena choreografka a věřím v ženskou sílu a hodnoty.“ Příběh o Ctiradovi a Šárce provázený Smetanovou symfonickou básní ovšem vnímá izraelská rodačka jako univerzální a odvěké téma boje za svobodu, které se týká bez rozdílu žen i mužů.
Dílo s názvem Křídla z vosku (Wings of Wax) ostravští diváci nadšeně přijali poprvé v roce 2018, nyní je balet NDM nabídne v novém obsazení. Slavný český choreograf světového jména Jiří Kylián (1947) v něm demonstruje touhu vymanit se z vězení, touhou po svobodě, které člověk dokáže obětovat i život. Inspiroval se Breughelovým obrazem Ikarův pád. „Ikaros je na obraze ale jen malá postavička, tak malá a bezvýznamná, a všechno kolem pokračuje navzdory té velké tragédii, která se mu stala. Lidé orají pole, lodě plují, obchodníci obchodují. I přes lidskou tragédii jde prostě život dál. To je ten pozitivní přístup,“ přibližuje asistent Jiřího Kyliána Stefan Żeromski, který choreografii s tanečníky NDM opět nazkoušel. Jiří Kylián řekl v roce 1997, kdy dílo vzniklo, že tanečníci tu vyprávějí i o vlastním údělu. „Tanečníci a jejich způsob života jsou také zvláštním druhem uvěznění. Ocitají se v samovazbě, jsou zajati ve svém vlastním těle, kterým se vyjadřují a které vystavují jako ‚umělecké dílo‘. Jejich umění bylo po celá staletí vymezeno jejich touhou vzepřít se gravitaci. Skáčou, točí se a jeden druhého zvedají a vyhazují do vzduchu. Všechny pohyby, které jsou v díle vidět, představují čas, prostor nebo prostředí, v němž spolu může existovat síla, slabiny, pochybnosti, agrese nebo neúspěchy. Jedná se vlastně o stylizovaný a zesílený obraz mnoha našich každodenních bojů a snah.“
Pětiminutová groteskní kreace Itzika Galiliho (1961) s názvem Sofa baví diváky po celém světě už 30 let. „Je to poprvé, co po těch 30 letech tuhle choreografii sám osobně předávám tanečníkům, celých 30 let jsem se jí ani ‚nedotkl‘. Je ale tak krásné se k ní znovu vrátit a ponořit se do ní,“ usmívá se izraelský choreograf. A o čem Sofa je? Na žlutém gauči si namlouvá chlapec dívku a pak… chlapec chlapce! „Být mužem je jedna věc, být homosexuál druhá. Být ženou je jedna věc, ale být lesba je něco jiného. Napadlo mě, že pohovka by mohla být cestou, jak ty světy přiblížit. Lidé se při choreografii Sofa často smějí a smějí se i tehdy, když je jim trapně nebo jim něco přijde hloupé, ale pro mne to byla vlastně smutná záležitost. Ve skutečnosti Sofa nastavuje zrcadlo společnosti. Možná proto tak skvěle celá ta léta funguje,“ zamýšlí se Itzik Galili a právě jeho dílko doprovázené písní Toma Waitse radostný taneční večer v podání baletu Národního divadla moravskoslezského uzavře.
Návrat Labutího jezera po 12 letech do Moravského divadla
Nejhranější a nejznámější klasický balet všech dob, Labutí jezero s hudbou Petra Iljiče Čajkovského, je první premiérou, kterou si v sezoně 2024/2025 připraví soubor baletu Moravského divadla. Režie a choreografie se ujal Paul Chalmer, který si ke spolupráci přizval výtvarníka Domenica Franchi a light designéra Tomáše Příkrého. Orchestr povede dirigent Tomáš Hanák. Premiéra se uskuteční v pátek 18. října v 19 hodin.
Příběh princezny Odetty, kterou zlý Rudovous promění v labuť a vysvobodit ji může jen věrná láska, nepřestává uchvacovat diváky po celém světě. Kvality tohoto romantického díla jsou ukryty ve snoubení geniální hudby Petra Iljiče Čajkovského, kterou psal přímo pro balet, a vynikajících choreografií Mariuse Petipy a Lva Ivanova s citlivým přístupem právě k hudební složce. To znamenalo významný skok ve vývoji baletního umění, neboť do té doby byla baletní hudba podřadnou složkou uměleckého celku. Čajkovskij ve svých třech baletech provedl syntézu dosavadních výsledků vývoje baletu s moderními psychologickými a dramatickými prostředky soudobé hudby. Přestože první provedení Labutího jezera v Moskvě v roce 1877 v choreografii Čecha Václava Reisingera nebylo úspěšné, ruský choreograf Marius Petipa dosáhl dokonalé souhry mezi hudbou a choreografií, která dala plně vyniknout kvalitám tohoto baletu.
Labutí jezero si tak zachovává svou trvalou hodnotu a životnost a neustále znovu inspiruje další tvůrce a inscenátory. V Moravském divadle se jedná již o šesté uvedení. Poprvé se Labutí jezero na repertoáru objevilo 24. ledna 1948. Choreografem byl brněnský rodák Bohumil Relský. Naposledy to bylo v roce 2012 pod vedením choreografky a bývalé sólistky Národního divadla Hany Vláčilové.
Také choreograf aktuální inscenace Kanaďan Paul Chalmer je tímto dílem fascinován již od útlého dětství. „Během své kariéry jsem tento balet viděl nesčetněkrát a tančil jsem roli prince Siegfrieda v mnoha různých inscenacích Labutího jezera. Jedinečná příležitost k intenzivnímu studiu struktury, detailů a významu baletu se mi naskytla v roce 1988, kdy jsem tančil po boku jedné z největších představitelek ikonické role Odetty/Odilie 20. století Natalií Makarovou,“ vysvětluje Chalmer, pro něhož se jedná o třetí setkání s tímto dílem z pozice choreografa.
Hlavní zdroje inspirace jsou pro něj Čajkovského hudba, původní choreografie Lva Ivanova a energie tanečního souboru. Tu olomouckou měl možnost poznat již při nastudování baletu Obraz Doriana Graye před třemi lety. „Myslím, že trvalý úspěch baletu je třeba připsat v první řadě Čajkovského géniu. Je to hudba, kterou jsem poslouchal tisíckrát a nikdy mě neunaví. K tomu se přidává nádherná a poetická původní choreografie scén na břehu jezera od Lva Ivanova. V této nové inscenaci se pokusím co nejvíce přiblížit originální Ivanovově tradiční choreografii pro tance Odetty a dívek-labutí ve druhém obraze,“ přiblížil svůj záměr choreograf.
Paul Chalmer přiznává, že se v procesu tvorby každé nové inscenace nechá do značné míry vést energií tanečního souboru, která může ovlivnit předem daný směr. „Mnohdy plánuji, že budu dělat věci určitým způsobem, ale díky vkladu nebo energii konkrétního umělce se moje původní cesta změní a celá produkce se může ubírat úplně jiným směrem, překvapit mě a někdy předčít mou původní vizi nebo záměr,“ prozradil dále choreograf.
Inscenaci doprovodí orchestr Moravského divadla pod vedením dirigenta Tomáše Hanáka. Autorem scény, kostýmů a projekcí je uznávaný italský výtvarník a scénograf Domenico Franchi. Významnou úlohu bude v inscenaci hrát light design Tomáše Příkrého.
V hlavních rolích Odetty/Odilie budou alternovat domácí primabalerína Sawa Shiratsuki, demisólistka Romane Trouillier a hostující bývalá první sólistka Státního baletu v Berlíně Ksenia Ovsyanick. V roli prince Siegfrieda se představí Sergio Méndez Romero, Aurélien Jeandot, Quentin Lelong a Iván Sánchez Fernández. Rothbarta budou alternovat Aurélien Jeandot, Quentin Lelong a Ondřej Králíček.
„Myslím, že se všichni shodneme na tom, že ikonická role Odetty/Odilie je něco, o čem každý sní, že si ji alespoň jednou v životě zahraje. A velmi dobře si uvědomuji, že se to často nestane. Proto cítím velkou vděčnost si tuto výjimečnou roli zažít znovu,“ říká Sawa Shiratsuki, která si Odettu/Odilii poprvé zatančila, když jí bylo dvacet let. „Na tak velkou roli jsem byla příliš mladá, ale snažila jsem se a myslím, že jsem ji zvládla dobře. Teď po šesti letech, kdy jsem se k této roli vrátila, jsem zjistila, že je toho mnohem víc, co mohu objevovat nejen jako tanečnice, ale i jako umělkyně. A že neexistují žádné hranice,“ dodává.
Sawa Shiratsuki i Sergio Méndez Romero se s Paulem Chalmerem setkali již v předešlém ostravském angažmá a u nastudování olomouckého Obrazu Doriana Graye. „Je to neuvěřitelný choreograf s velkým smyslem pro styl a s úžasným talentem vyprávět příběhy. Ve chvíli, kdy nám oznámili, že je choreografem našeho Labutího jezera, jsem věděl, že to bude něco velkého, u čeho každý bude chtít být,“ říká ke spolupráci Sergio Méndez Romero a doplňuje: „Každý významný baletní soubor na světě má své Labutí jezero. Nejlepší baletní tanečníci historie do něj vložili své otisky a zanechali nám neuvěřitelné dědictví, které nyní můžeme zažít i my tanečníci a s námi celá Olomouc.“
„V naší olomoucké inscenaci vidím šanci vydestilovat to nejlepší ze všech mých profesionálních a uměleckých zkušeností a vytvořit novou inscenaci s využitím jedinečných silných stránek a energie olomouckých tanečníků. Doufám, že se mi podaří navázat na tradiční schopnost tohoto baletu zaujmout a dojmout své publikum krásou svého nadčasového příběhu,“ dodává závěrem Chalmer.
„Labutí jezero je pro každý soubor velkou výzvou a já jsem velmi rád za to, s jakým nadšením se do celého procesu zkoušení náš soubor zapojil a s jakým elánem k této inscenaci všichni tanečníci přistupují. Je krásné vidět jejich „hlad po informacích a zkušenostech“, které jim celý tým předává. Jsem rád, že i tentokrát u toho mohou být také studentky Taneční konzervatoře Brno, které v této inscenaci rovněž vystupují, a pro které je to obrovská zkušenost a zdroj inspirace. Celá inscenace vzniká za finančního přispění manželů Smolakových, kterým patří můj velký dík, stejně jako celému baletnímu souboru, na který jsem právem pyšný,” komentuje šéf souboru Jan Fousek.
„Těší mě, že se Labutí jezero po 12 letech vrací na repertoár Moravského divadla. A věřím, že Paul Chalmer připraví s našimi tanečníky úžasnou podívanou, která nadlouho okouzlí diváky všech generací,“ dodává ředitel Moravského divadla David Gerneš.
FysioART připravil premiéru pro nejmenší diváky – Pampelišku
V pátek 18. října uvede soubor FysioART v divadle BRAVO! v premiéře novou inscenaci pro nejmenší diváky, které je tentokrát pozve do zahradnictví. Inscenace opět podpoří dětskou fantazii a laskavý pohled na svět kolem nás, v jejím středu je tentokrát něco tak křehkého a nedotknutelného, doslova jako chmýří pampelišky:
„Jen tak si kvést a jen tak si letět. Jen tak si kořenit a jen tak se nechat unášet větrem. To je přece pampeliška! A s ní přichází radostné a komické objevování tajů zahradničení. Jsme v krajině, kde pampeliškové slunce střídá rozcuchaný měsíček. Inscenace vytvořená pro nejmenšího dětského diváka se noří do kypré hlíny, tak jako padáček z pampelišky zapouští svůj kořínek. Rozehrává situace na principu vtipných záměn a pokusů, v nichž se vše známé a zjevné proměňuje v nové a často i překvapivé,“ přibližuje režisérka Hana Strejčková nový divadelní zážitek pro děti od jednoho roku.
Jak dlouho roste pampeliška? A kolik má dětí? A proč se jí někde říká lví zub a jinde smetánka? Představení rozehrává situace na principu vtipných záměn a pokusů, v nichž se vše známé a zjevné proměňuje v nové, a dokonce překvapivé.
Inscenace je uváděna v rámci programového cyklu Batoliště BRAVO! pro nejmenší diváky. V pátek se uskuteční hned třikrát: od 9:30, od 11:00 a od 15:00 hodin. Vstupenky na webu divadla BRAVO.
Kolektiv tYhle: pražská premiéra nové inscenace s maskami Na kraji krajina v Alfredu ve dvoře
Nová inscenace spolku tYhle dává nahlédnout do fantaskního světa, kde pospolu žije šest prazvláštních bytostí. Každá má svůj jedinečný způsob života, a přece dovedou vzájemně vycházet. Jak to dokážou? Opravdu může existovat svět plný rozmanitosti a jedinečnosti, kde zároveň panuje harmonie? Inscenace Na kraji krajina si takový svět snaží představit. Její pražská premiéra se uskuteční 18. října v 20.00 divadle Alfred ve dvoře a první repríza 19. října v 18.00.
Projekt inicioval performer a člen spolku tYhle Lukáš Karásek v roce 2022. Jeho přáním bylo spolu s dalšími tvůrci a tvůrkyněmi vytvořit svět obývaný různorodými bytostmi a jako výchozí metodu tvorby zvolil práci s tzv. larvální maskou (Larvální masky umožňují herci prozkoumat území hry a spontaneity, prostor mezi neutrální maskou a psychologicky komplikovanější charakterovou maskou. Jsou efektivním nástrojem pro trénink improvizace, umocňují gesta a povzbuzují herce k přesnější fyzické artikulaci a tím vytvoření přesvědčivé divadelní dynamiky.)
Kolem Karáska vznikl tvůrčí kolektiv složený z performujících AZA Entities, Margaryty Lebedzevy, Marie Svobodové, Orkuna Türkmena a Lucie Vrbíkové, choreografky Alice Minar, hudebnice Ursuly Sereghy, světelné designérky Judity Mejstříkové a výtvarnice Magdalény Vrábové. „Masky sme začali navrhovať spoločne a zoširoka. Šesť masiek, ktoré z toho vznikli, sa budú podľa môjho názoru vyvíjať ďalej a prispôsobovať sa podmienkam naokolo. Asi tak, ako aj my ľudia,“ podtrhuje Magdaléna Vrábová proces vytváření masek.
Z masek se během vytváření staly svébytné bytosti, které kromě vizuální stránky mají vlastní pohyb, životní rytmus i fiktivní životopis, který je mnohdy plný poetických paradoxů. Začaly si žít vlastním životem, ale také do sebe nasály mnoho vlastností ze světa lidí, zejména od svých představitelů. Nosí oblek, tančí, umí se rozdělit s druhými. Zároveň však žijí ve světě, který připomíná moře, povrch Venuše či podhoubí. Je to svět originální a nezařaditelný, každý si jej může vyložit po svém.
„Před diváky se pak naživo převrací, svíjejí, protahují, tančí a vůbec se všelijak pinoží. Každý vypadá jinak, každý prožívá svůj vlastní příběh či sleduje svůj vlastní cíl. Přesto fungují v jakési ladné koexistenci, snad aby nám ukázali, jak křehký ekosystém může být. Jakýkoli,“ píše o nich Tomáš Šťástka na serveru iDnes z regionální premiéry.
Tématem inscenace je možnost spolubytí v odlišnosti. Každá z masek představuje svébytnou bytost, neznámého tvora, který spolu s ostatními obývá ne-lidský a ne-zemský svět. Představení si přitom s touto mimo-lidskou identitou humorně pohrává a jemně tak vybízí k hravosti s vlastní představivostí i publikum. Inscenace je otevřena různým výkladům a nesnaží se primárně odkazovat k nějakým dosud známým společnostem či světům. Podle tvůrců spíše nabízí publiku, aby rozvíjelo vlastní představu toho, jak celý svět masek, a tedy i svět náš, funguje: „Od začátku tvorby masek nás provázela témata rozmanitosti, diverzity či odlišnosti. V projektu je ale nezpracováváme konkrétně, spíše přinášíme variace na to, co v nás vyvolávají. Každá a každý z tvůrčího týmu vnímá inscenaci trochu jinak. U publika tomu bude, myslím si, podobně,“ uzavírá performer Lukáš Karásek.
Premiéra Pražského komorního baletu v neděli
Pražský komorní balet uvede ve světové premiéře novou inscenaci choreografa Petra Zusky s názvem PRO MOU VLAST. Premiéra se koná 20. října 2024 v 19:00 hodin v Divadle na Vinohradech v Praze a divákům dle choreografa nabídne uměleckou reflexi některých aspektů současné společnosti a zároveň poctu českému kulturnímu dědictví. Inscenace se skládá ze dvou kontrastních částí, které dohromady vytvářejí komplexní celek.
První část, nazvaná Update 24, je dvacetiminutová choreografie pro dva sólisty Pražského komorního baletu. Choreograf v ní kombinuje etnickou hudbu z různých koutů světa, ale i protiválečnou píseň Boba Dylana Masters of War z roku 1963 a dokonce i svou vlastní – Zloději krás z roku 2022. Autorkou textu a Zuskovou spoluinterpretkou je investigativní novinářka Markéta Dobiášová. Druhá část premiérové inscenace, Fragment 24, je třicetiminutové dílo inspirované Smetanovým cyklem Má vlast. Tančí ji deset sólistů Pražského komorního baletu a souboru Balet Praha Junior. Zuska zde zpracovává vybrané části symfonického cyklu – Vyšehrad, Vltavu a části Tábora a Blaníku, a propojuje Smetanovu lásku k rodné zemi a národní symboly s aktuálním tématem zachování kulturní identity v době globalizace.
Petr Zuska k premiéře uvádí: „Touto inscenací se, krom jiného, stavím na obranu ‘mé’ vlasti, její kultury a kořenů a pochopitelně míru, jako naprosto nejzásadnější společenské hodnoty. Nejde mi však o jakoukoli přímočarou manifestaci nebo kázání. Jde o divadlo, a tudíž o vytvoření prostoru pro reflexi a zamyšlení. Chci se uměleckou formou, tedy metaforicky a symbolicky, dotknout několika vážných současných problémů a možná tím i pár srdcí probudit z letargie.“
Inscenační tým tvoří kromě choreografa Petra Zusky také kostýmní výtvarník a scénograf Pavel Knolle, světelný designér Tomáš Průcha a autor projekcí Viktor Svidró. Premiéra představení PRO MOU VLAST proběhne v rámci oslav Roku české hudby a zároveň při příležitosti 200. výročí narození Bedřicha Smetany. Inscenace vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky. Po premiéře bude během sezony 2024/2025 několikrát reprízována, první repríza se odehraje 17. listopadu 2024 v Divadle na Vinohradech.
AVÍZO: Studenti HAMU a JAMU spojují síly v Divadle na Orlí
V úterý 22. října 2024 v 19 hodin vystoupí katedra tance pražské HAMU v brněnském Divadle Na Orlí. V rámci večera z cyklu Nová generace uvedou studenti choreografie tři krátká taneční díla. Akce je součástí projektu Umělecká produkce nové éry, na jehož realizaci se podílejí studenti a pedagogové z oborů choreografie a taneční produkce HAMU společně s kolegy z Katedry hudební produkce HF JAMU. Projekt se soustředí na možnosti inovací v umělecké tvorbě a prevenci vyhoření u produkčních týmů. Spolupráce HEMU a JAMU „na dálku“ vyústí jednak hostováním v brněnském divadle Na Orlí, finále pak proběhne v rámci festivalu Nové generace 1.–3. listopadu 2024.
Nová generace je pravidelný cyklus tanečních představení, který poskytuje studentům HAMU prostor k reprízám jejich autorské tvorby a pomáhá jim představit svá díla širšímu publiku. Cyklus také slouží jako platforma pro experimenty a inovace v oblasti umělecké tvorby a produkce, čímž otevírá dveře nové generaci tvůrců k dalším uměleckým příležitostem. V Brně se představí tři díla studentů choreografie pod pedagogickou supervizí Mirky Eliášové a Jana Kodeta.
Večer uvede prvotina studenta druhého ročníku Vojtěcha Brože, v němž se zabývá filozofickým tématem lidské touhy po moci a svobodě. „Intermundia, prostor mezi světy, kde společně žijí bohové. Představa asociující harmonii, sounáležitost a svobodu. Nemůže se však ve skutečnosti jednat o prostor, kde se odhaluje lidská potřeba moci? A nebo snad všichni intermundii vytváříme?” uvádí autor ve své anotaci. Druhé dílo Tangible Efforts vzniklo na základě pozvání od japonské univerzity Ochanomizu v Tokiu. Duet pro tuto příležitost vytvořil doktorand choreografie Jan Razima, ve spolupráci s pedagožkou HAMU Markétou Vajdovou. Zaměřuje se na abstraktní fyzické zkoumání hranic mezi jednotlivcem a kolektivem, přičemž neustále posouvá a proměňuje dynamiku dominance a spolupráce a zkoumá fyzický prostor mezi těly tanečníků. Večer završí tanečně divadelní Zpověď Kateryny Lopakhtiny, studentky třetího ročníku HAMU. Toto dílo, volně inspirované legendou o Ctiradovi a Šárce, zpracovává témata zrady a osamělosti. Lopakhtina si k tvorbě přizvala rozsáhlý kreativní tým, ve kterém se zaměřila na mezioborovou uměleckou spolupráci.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
