Týden s tancem: Don Quijote v Ostravě a další aktuality nejbližších dnů

Týden s tancem (66) – od 2. do 8. dubna 2018. V dnešním vydání najdete: Tipy, kam za tancem a pohybovým divadlem v nejbližším týdnu, přípravy Dona Quijota v Ostravě, poetické nahlédnutí do libereckého (S)tvoření a étos organizace People Dancing jako inspirace pro každý den.

 

Národní divadlo moravskoslezské chystá Dona Quijota
V Ostravě se blíží premiéra jednoho z nejslavnějších klasických baletů z odkazu Mária Petipy, jehož tvorbu můžeme letos oslavovat bez váhání po celý rok, dvousté výročí jeho narození nás k tomu opravňuje. Národní divadlo moravskoslezské vybralo k nastudování balet Don Quijote a premiéra se bude konat 14. dubna v Divadle Antonína Dvořáka. Inscenace se ujal první sólista Baletu Národního divadla Michal Štípa.

Minkusův komicky laděný balet Don Quijote podle románu Miguela Cervantese je jedním z nejpopulárnějších titulů světového baletního odkazu. V Petipově choreografii měl premiéru v Moskvě roku 1869 a setkal se hned od počátku s velkým úspěchem. Hlavní dějová linie milostného příběhu o zakázané lásce Kitri a Basila se prolíná s líčením fantaskního světa Dona Quijota, který se vydal hledat společně se svým věrným Sanchem Panzou rytířská dobrodružství. Komediální příběh se stává záminkou pro taneční dílo, pro které hudba Ludwiga Minkuse evokuje španělský temperament.

Praha: současný tanec a pohybové divadlo v nejbližších dnech
* V pondělí 9. dubna se v divadle Ponec představí jako hosté mladí choreografové. Půjde o prezentaci stipendijního programu Summer LAB 2017 pro novou českou taneční kreativu pod hlavičkou Contemporary Theatre, který vznikl loni. Večer bude složený z práce vítězné choreografky Zuzany Dobešové, která byla podpořena v tvorbě jednoaktové choreografie, její projekt nese název The Blame Game. Program bude doplněný miniaturami mentorů tohoto programu Šimona Kubáně (choreografie Deadline) a Venduly Poznarové (choreografie Jeřáb č. 1000).

* Mladé talenty představí také jeden z dalších večerů Nové generace v Divadle Disk ve čtvrtek 5. dubna. Jde o práce studentů choreografie z pražské HAMU, kteří dostávají příležitost tvořit v profesionálním prostředí divadla a získat zpětnou vazbu od diváků už od prvních ročníků svého studia. Jan Razima představí choreografii Fast food pro duši, kvintet, ve kterém hraje hlavní roli oblečení; Eva Rezová choreografii Sectio aurea, dívčí duet vytvořený na téma zlatého řezu; Adam Orszulík představí mužské sólo Ctirada; Eva Urbanová choreografii Una Dua aneb vnitřní svět Evy Urbanové, sólový projekt zabývající se vnitřními rozpory lidské povahy a jejich vzájemnými vztahy.

* Dívčí novocirkusové trio Holektiv společně s performery dua Bratři v tricku chystá nový projekt, který představí poprvé 11. dubna v holešovické La Fabrice. Inscenaci s názvem Lov režíruje Veronika Poldauf Riedlbauchová. K osudovému setkání souboru Bratři v tricku a Holektivu došlo v květnu 2017 v prostoru La Fabrika v Holešovicích. Holektiv je ženské trio: Andrea Vykysalá, Karolína Křížková a Eva Stará; vytvářejí inscenace postavené hodně na akrobacii, kterou kombinují s fyzickým divadlem, tancem a klaunérií. Bratři v tricku jsou Adam Jarchovský a Václav Jelínek, v České republice ojedinělé žonglérské duo, které se specializuje na propojování techniky žonglování s divadelním výrazem, založeným především na gagu a principech grotesky. Oběma souborům je vlastní smysl pro humor, schopnost nadhledu a sebeironie. Společný projekt Lov by se měl pohybovat na hranici mezi novým cirkusem, tancem a divadlem. Veronika Poldauf Riedlbauchová spolupracovala s Bratry v tricku na jejich předchozích projektech Plovárna a Funus.

Trocha poezie se (S)tvořením
V pátek 6. dubna bude mít v Šaldově divadle premiéru taneční inscenace Aleny Peškové s hudbou Gabriely Vermelho (S)tvoření. Její genezi jsme už v týdeníku (zde a zde) přiblížili, máme ale k dispozici také další podklad – můžeme jej nazvat třeba libretem ve formě poezie a ukazuje, jakými cestami se může ubírat inspirace choreografky při tvorbě nového tanečního programu:

Poslední list kroniky Zmizelých
… Čas se opět zastavil. Na chvíli jsme si opět mohli uvědomit sami sebe. Každý, kdo tu byl, tu měl svůj význam, svou roli… A teď tu bylo znovu krátké vydechnutí, pauza… Sbírali jsme síly k dalšímu životu, šichtě, představení… Teď tu měl být každý sám za sebe, jen na chvíli, možná. Přesto jsme již odpočívali každý ve svém „živlu“ a sušili kostýmy na další „představení“.

Hněv
S jarem zavál z východu ostrý vítr. Křičet do něho nestačilo. A tak se začaly tesat dřevěné tyče. Záminky k šarvátkám a bojům se střídaly jako mračna na obloze. Ženy se nakonec postavily proti mužům. Ale zdravá játra nepoškodíš, protože obtěžkaní hněvem porodí jedině…

Radost:
Ve svém čase přišla z jihu horka, která za nocí stoupala i do hlav. Někdo vzpomínal na úžasný Kabaret, jiní věštili nádhernou budoucnost… Ale všichni věděli, že ještě nikdy nebylo a nikdy nebude lépe! A tak tu plály ohně a radostí a smíchem přetékala otevřená srdce… Dokud nebylo třeba je utišit a uzavřít…

Zádumčivost:
Pozdní léto přineslo mlhy a vlhkost. Řeky se vylily z břehů a moudří muži se uzavřeli do sladkých pochyb a botanických skleníků. Z bahna vyrůstaly důvody k zamyšlení. Něco se tu proměnilo. Nebo alespoň… Byla tu ta šance.

Žal:
Na podzim země vyschla… Až příliš vyschla. Některým sbalili kufr… Někteří zůstali. Do suché půdy se nesmyslně zasívala rýže… Ale krajina vydávala pouze kříže. Polykaly se slzy s kovovou příchutí.

Strach:
Zima udeřila s nebývalou silou, ale jezero nezamrzlo. Jen voda byla smrtelně ledová. Jediné, co zmrzlo, byly právě ty slzy. Zásoby došly. A bylo třeba najít viníka. Bylo třeba (ne)bát se a ukázat na někoho, dříve než… by někdo ukázal na tebe! Fanatický dav, soud a trest. A pak jsme ji našli…

Vzkříšení:
Chvilku bylo ticho. A taky tma, i když možná jen ta v duších. Věděli jsme, že se můžeme vrátit na začátek. Hrát to celé znovu. Po tisící. Zkoušet to trochu jinak. Anebo… ji nechat konečně promluvit. Byla tu s námi už celkem zřetelně. Chtěla se projevit, jen čekala na naše svolení. Tiše a pokorně. Mohla to celé zrušit, anebo to udělat ještě horší – když ji nepochopíte, tak právě kvůli ní a z ní se nejhůře hněváte, radujete… Bojíte… Ale najednou jsme nějak věděli, že se nám nabízí v její nejčistší podobě.

Když ji políbil, nakazil se jako první. A každým dalším polibkem se nákaza šířila s neuvěřitelnou silou. Nakonec už nezbyl nikdo, kdo by ji v sobě neměl. Naše těla se pak začala zvláštně rozplývat, vzájemně prostupovat a rozpadat… Smysly prozřely, Duše zrcadlila nebesa. A dál se už nestalo nic, co by se dalo slovy popsat… Odnesla nás…
Láska.

Tanec spojuje, pojďme se inspirovat!
S jarem přichází energie a nové nápady. Pojďme se začít rozhlížet za hranice a podívat se na to, jak může tanec, ať už jakéhokoli žánru a stylu, být nejen uměním nebo volnočasovou aktivitou, ale přímo zasahovat – v tom nejpozitivnějším smyslu – do lidských životů. Tanec jako prostředek integrace, tanec v komunitním životě, tanec jako skvělá a účinná léčba. Zkrátka nezastupitelná součást našeho života.

Jedním z příkladů, jak může tanec spojovat, je velká britská platforma, nadace s příznačným názvem People Dancing (Tančící lidé), která je současně nadací a profesní organizací. Sdružuje mnoho tanečníků, tanečních pedagogů a choreografů, kteří v rámci své profesionální tvorby pracují s veřejností, vytvářejí projekty pro místní komunity, zapojují do nich například hendikepované. Mnoho projektů, tedy především kurzů a workshopů, pořádá organizace právě pro choreografy a pedagogy, kteří potřebují získat praxi v práci se zájemci se speciálními potřebami, ať jsou to senioři, pacienti s neurodegenerativními poruchami, kterým tanec pomáhá v terapii a představuje mnohdy jediné plnohodnotné společenské vyžití, a podobně.

Tanec je i cesta osvěty a propagace, mnohem nenásilnější než přednášky, články nebo literatura, zvláště ve světě nových médií a sociálních sítí. Svým členům organizace People Dancing zajišťuje právní poradenství a funguje de facto i jako pojišťovna. Nabízí svým členům třeba zadarmo workshopy v oblasti fundraisingu, ale není to typická profesní organizace, která by sdružovala výkonné umělce určitého oboru, hlavní kritérium pro členství je vždy práce s veřejností a pro veřejnost, čímž je míněna interakce, kurzy, fyzická spolupráce s veřejností, i když se samozřejmě nevylučuje s tvorbou choreografií a představení, spíš jde ale o to zapojit do této činnosti místní občany.

Z workshopů People Dancing jsou momentálně velmi oblíbené kurzy pro taneční pedagogy pořádající lekce pro pacienty s Parkinsonovou chorobou. Autorem systému, který je přejímán doslova celosvětově, je ovšem tanečník amerického původu David Leventhal, za svoji pedagogickou a osvětovou práci už získal několik mezinárodních ocenění. Jako průkopník práce s tímto specifickým publikem se dotkl velkého problému a také jako první evidentně narazil na velikou mezeru v nabídce tanečních kurzů a vůbec oblasti, kde byla taneční terapie přehlížena. V létě bude vyučovat v Leicesteru, kde se koná letní škola People Dancing pro nové zájemce. V nabídce jsou i další kurzy, jako je příprava taneční výuky pro seniory, taneční výuka pro základní školy, práce s mládeží, choreografický repertoár jako zdroj taneční výuky, téma tanec a demence a další. Z aktuálních projektů nabízí People Dancing třeba online výukový program o bezpečnosti taneční praxe, který má vést taneční pedagogy, šéfy i tanečníky k prevenci úrazů a zdravotních obtíží v taneční profesi i v práci s amatéry. Tento kurz vznikl ve spolupráci s další partnerskou organizací, kterou je Safe in Dance International (SiDI) specializující se výslovně na bezpečnost v taneční pedagogice a praxi, má certifikovaný program pro tanečníky a pedagogy.

People Dancing také zastřešují elektronickou verzi projektu s názvem 11 Million Reasons to Dance (11 milionů důvodů k tanci), který zapojuje a ukazuje práci tanečníků s postižením. Hlavním médiem projektu je digitální fotografie, 11 Million Reasons to Dance ukazuje nadšení a odhodlání lidí věnovat se pohybu a svému milovanému koníčku bez ohledu na jakékoli překážky, snaží se ukázat veřejnosti na obou stranách, že to jde – podpořit znevýhodněné tanečníky, aby se nevzdávali, a divákům ukázat, že tanec není jen pro dokonalé a zdravé tělo. Základem projektu byla rozsáhlá výstava, pro kterou v roce 2016 fotograf Sean Goldthorpe aranžoval záběry připomínající slavná taneční čísla napříč klasickou i populární kulturou, výjevy ze známých baletů i muzikálů, ale nastylizované s hendikepovanými tanečníky. 11 milionů v názvu odkazuje k počtu úředně uznaného počtu hendikepovaných občanů ve Velké Británii. Z některých fotografií vznikla krátká poetická zamyšlení, která mají myšlenku šířit dál, ačkoli základem stále zůstává vždy jen jedna fotografie, což je samo o sobě pro tvorbu videoobsahu velmi neobvyklé. Další filmy z této série, které už vznikly přímo v režii People Dancing, jsou koncipované jako mini dokumenty o profesionálních umělcích i o tanečnících amatérech, kteří na cestě k tanci a umění jdou přes překážky (mimochodem v našem kontextu se také můžeme pochlubit skvělými projekty bořícími hranice, třeba úspěšnou inscenací Simulante Bande od VerTeDance, která byla uváděná v letech 2012–2016).

People Dancing fungují už dvaatřicet let, není tedy divu, že jejich organizace je propracovaná a že zájem tanečníků a pedagogů o členství a kurzy je velký. Kurzy a workshopy nebo letní školy, které pořádá, jsou otevřeny i nečlenům, jen za vyšší kurzovné. Tradice členství v klubech a organizacích je v Británii hluboká a trvá celá staletí, proto je nepochybně i pro britského tanečníka nebo tanečního pedagoga samozřejmostí být členem nějakého spolku či nadace, koneckonců prakticky všechny kulturní organizace od velkých i místních muzeí, galerií, botanických zahrad a jakýchkoli dalších, jaké vás napadnou, mají členské či klubové sekce, a členové také za své příspěvky získávají zcela jasné služby. Spolková činnost tedy funguje i v tanci a pochopitelně je rozšířenější než u nás, přijímána s důvěrou a samozřejmostí.

Naše profesní organizace se musejí vypořádávat s docela jinou historickou pamětí a zkušeností, a tak těžko očekávat, že takto specifické organizace a platformy vzniknou nějak živelně. Je to ale skvělý příklad a skutečně slouží lidem, jakkoli zprofanované tohle slovní spojení je. Samozřejmě víme o práci našich tanečních souborů na úrovni komunity, ať už v regionech nebo v Praze, kde zaujímají čelné místo nejrůznější doprovodné programy pro obyvatele Holešovic a Žižkova, které vznikají díky Studiu ALTA, divadlu Ponec a Alfredu ve dvoře. Britský způsob organizování má ale výhodu síly v jednotě, čím je zastřešující instituce aktivnější a ucelenější, tím lepší postavení má v komunální politice, ve fundraisingu, v možnostech získávání zahraničních partnerů, tvorbě vlastních nových certifikovaných programů, které jsou pak zdrojem dalších financí, a tak dále. Podívat se do zahraničí neznamená znevažovat nebo kritizovat úspěchy na domácí frontě, ale ukázat inspirující příběhy.