Navždy spolu! A Chaplin v Plzni, (S)tvoření v Liberci a pocta Bernsteinovi v Londýně

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Týden s tancem (63) – od 12. do 18. března 2018. V dnešním vydání najdete: Ještě vzpomínka na Malou inventuru – Farma v jeskyni na cestě k abstrakci. Nejbližší premiéra – Chaplin v Plzni. Pod pokličkou: Šaldovo divadlo a (S)tvoření. Britové vzdávají taneční poctu Leonardu Bernsteinovi.
Viliam Dočolomanský: Navždy spolu! – Farma v jeskyni 2017 (zdroj malainventura.cz / foto Michal Hančovský)

Ještě vzpomínka na Malou inventuru: Farma v jeskyni na cestě k abstrakci
Festival Malá inventura dovolil ohlédnout se s ročním zpožděním za jedním velkým projektem, inscenací Navždy spolu!, kterou uzavřel soubor Farma v jeskyni tematickou trilogii Noc ve městě. Farma v jeskyni se pod vedením režiséra Viliama Dočolomanského postupně zastavila u několika celospolečenských témat, takových, která se dotýkají celé civilizace, byť třeba v různých částech s jinou intenzitou. Je zřejmé, že se postupně přístup k tvorbě změnil, od počátečního politického divadla s jasnými významy, vyřčenými a jednoznačně interpretovanými názory, které měly moc diváka burcovat skrz zobrazení zcela reálných situací a faktů, až k divadlu, které promlouvá jen skrz pocity a které neočekává žádnou bezprostřední reakci nebo implementování zažitého do vlastního života a společenského postoje a jednání. Tedy alespoň ne okamžitě a vědomě. Působivost se odsouvá od logiky k podvědomí.

Viliam Dočolomanský: Navždy spolu! (foto Michal Hančovský)

Prvním dílem trilogie byli v roce 2015 Informátoři, inscenace, které předcházel výzkum nekalých praktik jedné z největších nadnárodních společností ovládající valnou část především potravinářského průmyslu. Tvůrci přiblížili divákům s velkou realističností a syrovostí konkrétní kauzu, padala jména lidí, kteří za záhadných okolností zahynuli, když se snažili vzepřít nebo odhalit pozadí kauzy, jež propojila několik kontinentů. Děsivé svědectví o tom, jak je člověk nevědomky ovládán vnější silou (které nadto sám svým životním stylem vůbec dovolil vzniknout a rozrůst se do takových rozměrů) pak vystřídalo studium jevu spíše sociálně psychologického, ačkoli také alarmujícího.

V inscenaci Odtržení z roku 2016 se Farma v jeskyni věnovala výzkumu jevu hikikomori, pojmenovanému a pozorovanému poprvé v Japonsku. Divákům se pokusili přiblížit duševní stav lidí, kteří pod tlakem společnosti žádající perfektní výkon, uniformitu a poslušnost, ztratili schopnost komunikovat s ostatními lidmi a světem, dostali se do izolace a stavu jakéhosi socializačního vyhoření neschopni pracovat, studovat a komunikovat s kýmkoli, jen snad prostřednictvím nových médií. Tento problém se diváků dotkl především jako jakési memento. Z inscenace se vytratila linie konkrétního sledovaného příběhu či kauzy, ale zůstala jména, osobní svědectví lidí, z jejichž úst či rukou přijímáme očité svědectví o stavu vlastní duše jako varování před tím, co může jednou postihnout nás nebo naše blízké, když to dovolíme.

Třetí inscenace Navždy spolu! měla premiéru v březnu loňského roku v Centru současného umění DOX (informovali jsme v Týdnu s tancem zde). Spolu s režisérem na ní intenzivně spolupracovaly performerky Eliška Vavříková a Hana Varadzinová, které jsou hlavními interpretkami a které inscenaci tvořily společně s pražskými seniory bez předchozí zkušenosti s profesionální tvorbou souboru fyzického divadla.

Viliam Dočolomanský: Navždy spolu! – Farma v jeskyni 2017 (foto Viktor Kronbauer)

Zde byla pramenem přímá interakce a postupné vykrystalizování nového kolektivu, svým způsobem jako kdyby šlo o tvorbu nového divadelního tělesa. Inscenace tak získala zcela jinou formu a podobu, i její efekt je odlišný od předchozích, které byly de facto výsledky exaktního výzkumu. Inscenování nového kusu umožnilo vznik kolektivu, ve kterém se při tvorbě představení mohly smýt generační rozdíly a mnohé negativní jevy, kterým stárnoucí členové čelí, jež ale často nejsou ničím jiným než společenským konstruktem a zcela zbytečným pokrytectvím.

V inscenaci jsou nastolena dvě témata. Jedno je dané nastolením situace, která určuje jeho rámec, ačkoli zde skutečně již nejde o žádný příběh, ale jen a jen o výjevy působící na divákovy smysly – barvou, světlem, zvukem a hlukem, všemi dostupnými prostředky, ale odsunující do pozadí jakoukoli obsahovou kontinuitu. Tento rámec navozuje i text k inscenaci: „Magda a Zuzanka sdílí své malé životy přes telefonické rozhovory. První nemůže být bez druhé, ta druhá je pohlcena jen sama sebou. Proč spolu vůbec ještě komunikují a co je vlastně spojuje? Fragmenty jejich absurdního vztahu se objevují v kaleidoskopu situací z jiných životů, žitých bez rozpoznání svého smyslu a směřování, mezi zábavou a bezmocí, narcismem a strachem ze smrti. Přítomnost střídá minulost, odmítání touha po blízkosti. Čas plyne, výtah jede nahoru a party musí někdy skončit. Zestárli jsme. Překvapuje nás to?

Vztah dvou přítelkyň, které v mladé podobě představují Eliška Vavříková a Hana Varadzinová, ale mají také svá alter ega mezi seniorkami (jež poznáme bezpečně díky stejným kostýmům), je ve své podstatě spíš popisem vztahu, kde se střetá ve vzájemném konfliktu patologická závislost ženy toužící po stálém kontaktu a sdílení celého života s přítelkyní (Eliška) a extraktu sebestřednosti v osobnosti druhé ženy, která chce svůj čas především pro sebe a pro svou zábavu (Hana).

Viliam Dočolomanský: Navždy spolu! – Farma v jeskyni 2017 (foto Viktor Kronbauer)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář