Nové číslo Týdeníku Rozhlas

Týdeník Rozhlas 4/2018
s programy Českého rozhlasu a televize od 22. 1. 2018 do 28. 1. 2018
vychází 15. ledna 2018

 

Plachetka zpívá Strausse
Barytonista Adam Plachetka (1985) je dnes hvězdou první velikosti. Tento skromný umělec jde od úspěchu k úspěchu, ať jde o vystoupení ve Vídeňské státní opeře, či v Metropolitní opeře v New Yorku. Nemenší úspěchy sklízí jako interpret muzikálových melodií. Přesto neustrnul a rád vyhledává neběžné pěvecké úkoly. Jedním z nich je provedení u nás neznámého rozsáhlého písňového cyklu Richarda Strausse nazvaného prostě Dva velké zpěvy, který má v pondělí 22. ledna od 19.30 na programu Symfonický orchestr Českého rozhlasu.
Někteří Straussovi životopisci považují toto dílo za jedno z jeho nejlepších. Kompozice se opírá o texty Richarda Dehmela a Friedricha Rückerta. Náladou textů a ruku v ruce s tím i hudby připomenou písně Erbenovy Svatební košile. Oba texty exponují noční scenerie místy plné tajemna a děsu. Dvě části celku jsou prudce kontrastní.
První píseň je především náladotvorná. Zajímavé je, že k poměrně velkému obsazení dřevěných dechových nástrojů jsou tu z žesťů exponovány jen tři temné trombony. V návaznosti na text se výrazně uplatňují sólové housle. Zato v druhé, velmi dramatické písni slyšíme rozpoutání mohutného zvuku orchestru s šesti flétnami, šesti lesními rohy, čtyřmi trubkami a řadou bicích.
Skladatel si Dehmelovu báseň užitou v prvé písni upravil, a když po letech vyšla knižně tato zhudebněná báseň v redakci vdovy po básníkovi, byla vydána podle Straussových změn.
Straussův písňový cyklus předchází na koncertě rozhlasových symfoniků, který v přímém přenosu odvysílá stanice Vltava, Tragická předehra Johannesa Brahmse. Skladatel původně zamýšlel toto své dílo jako úvod k divadelnímu představení Goethova Fausta. Z inscenace nakonec sešlo, ale díky tomu, že Brahms ve své předehře nijak konkrétně neilustruje složité Goethovo drama, ale navozuje v abstraktní poloze tragickou, vážnou náladu, lze předehru hrát zcela samostatně bez návaznosti na její původně zamýšlené uplatnění. I v druhé polovině večera zazní dílo Johannesa Brahmse: jeho Druhá symfonie. Je to poetická skladba vrcholící energickou závěrečnou větou plnou radosti ze života.
Z článku Otomara Kvěcha k přenosu na ČRo Vltava v pondělí 22. ledna

 

Bezedný zdroj energie Lukáše Sommera
Fotografie českého skladatele Lukáše Sommera vedle jedné z nejvýznamnějších autorit současného hudebního světa Krzysztofa Pendereckého oblétla v listopadu internet i mnohá tištěná média. Co se stalo? Skladba třiatřicetiletého autora La fine del tempo vyhrála ve Florencii mezinárodní skladatelskou soutěž Concorso Novaro, v níž porotě Sommerův slavný polský kolega předsedal, a vyhrála ji takříkajíc „na celé čáře“ – vedle první ceny za ni autor získal i dvě zvláštní ceny, kritiky a publika.
Lukáš Sommer (1984), k němuž „na návštěvu“ zavítá Český rozhlas D-dur, je absolventem konzervatoří v Českých Budějovicích a Praze a hudební fakulty pražské AMU. Skladbu zde vystudoval ve třídě Ivana Kurze, svůj profesní život ale rozděluje stejnou měrou mezi komponování a hraní na kytaru.
Jeho kytarový svět je světem sui generis – Lukáš Sommer hraje jak skladby své, tak i jiných autorů, starších i současných, podstatné je však jeho pojetí této role. Každý svůj recitál – a že je jich hodně a po celém světě – koncipuje jako specifickou, neopakovatelnou událost, na jejíž podobu má vliv prostředí konané akce, spoluúčast dalších interpretů, často z jiných uměleckých oborů, divadelníků či literátů, časové a prostorové souvislosti a ovšemže i aktuální stav duše autora a interpreta v jedné osobě.
Sumarizací této osobité cesty je album Savana, na němž Sommer hraje vlastní kytarové skladby. Jeho koncerty mívají formu hudebně-poetických pásem, poezie ho oslovuje i jako skladatele – vytvořil například kantátu Ostny v závoji na texty Bohuslava Reynka, písňové cykly Souvrať na básně Víta Slívy nebo Plující ostrov na verše Pavla Petra, je autorem opery Ela, Hela a stop na libreto stejnojmenné hry Václava Havla.
Dosud Lukáš Sommer napsal přes čtyřicet opusů, jimiž obohatil žánr symfonický – symfonií Díkůvzdání a řadou koncertantních skladeb (pro harfu, dechový orchestr a bicí nástroje či varhany) i komorní – dvěma smyčcovými kvartety, klavírním triem Xcape, cembalovou sonátou Labyrint. Koncert pro flétnu a orchestr Dopisy otci napsal v roce 2011 na objednávku Pražského jara a stal se tak nejmladším osloveným autorem v historii festivalu. Jako zpravidla u každého skladatele, i u Lukáše Sommera, je to tak, že vlastní malé děti mu otvírají bránu do dětského světa – pro který zkomponoval dětskou operu Herkules a muzikál Sindibád a také pro ně sestavil instruktivní notovou publikaci Chci být kytarista.
Zřejmě Lukáš Sommer čerpá z nějakého bezedného zdroje energie, protože vedle hraní na kytaru a komponování stíhá ještě spolupracovat jako skladatel a aranžér s filmovými studii, učit na základní umělecké škole a podílet se na organizaci hudebního života v Lysé nad Labem, kam za ním zavedeme posluchače stanice D-dur na návštěvu.
Z článku Wandy Dobrovské k pořadům na ČRo D-dur v sobotu 27. a v neděli 28. ledna

 

 

www.radioteka.cz