Nové číslo Týdeníku Rozhlas

  1. 1
  2. 2

Týdeník Rozhlas 31/2017
s programy Českého rozhlasu a televize od 31. 7. 2017 do 6. 8. 2017
vychází 24. července


Teď to teprve rozbalíme!

Tomáš Netopil patří mezi nejúspěšnější české dirigenty na mezinárodní hudební scéně. V letech 2009–2012 byl šéfdirigentem Opery Národního divadla a od roku 2013 zastává post hudebního ředitele opery a filharmonie v německém Essenu. Spolupracuje s mnoha renomovanými orchestry, jako je například Staatskapelle Dresden či London Philharmonic Orchestra, hostuje v proslulé Semperově opeře v Drážďanech, Vídeňské státní opeře a opakovaně vystoupil na Salcburském festivalu. Na festivalu Dvořákova Praha se s ním setkáme třikrát: v neděli 3. září uvede v Kroměříži v rámci festivalové ouvertury Dvořákovu Stabat mater v původní verzi s klavírem, 12. září představí v pražském Rudolfinu „své“ Essenské filharmoniky a na závěrečném koncertu doprovodí s Vídeňskými symfoniky Adama Plachetku a Simonu Šaturovou v Dvořákově Te Deum. Vyvrcholením večera bude Dvořákova Šestá symfonie.

Před lety jste v jednom rozhovoru řekl, že jste české zázemí obešel a rovnou jste skočil k zahraničnímu působení. Stalo se tak po vítězství v Soltiho dirigentské soutěži, díky níž jste navázal spolupráci s agenturou Austroconcert. Nevím o jiném dirigentovi vaší generace, který by se ve svých začátcích tak úspěšně etabloval v zahraničí. Přesto – nepošilháváte po návratu domů?

Nu, jednak si nemyslím, že bych byl ojedinělý – i Jakub Hrůša se úspěšně uchytil v zahraničí –, a pak – pět let jsem venku dostával příležitosti, rozkoukával jsem se a až teprve potom jsem dostal nabídku z Národního divadla v Praze, kde jsem působil od roku 2009 do roku 2012. Velice mě tahle práce bavila, bohužel po třech letech jsem rezignoval, protože jsem nevěřil – a nevěřím dodnes – ve fúzi souborů Národního divadla a Státní opery. Poté jsem se vydal do zahraničí – dostal jsem nabídku z Essenu stát se hudebním ředitelem tamějšího operního domu a současně filharmonie.

Tedy podobný model jako v jiných německých městech či ve Vídni, kdy jeden orchestr slouží opeře i koncertnímu životu zároveň?

Ano. Hraje jak v opeře, tak má vlastní symfonickou řadu. Letos je to již čtvrtá sezona vzájemné spolupráce a po nedávném podpisu nové smlouvy mě jich čeká ještě šest – do roku 2023. Orchestr má velice schopného intendanta, s kterým si v uměleckých záměrech velmi rozumíme, a nebyl tu žádný otazník, jestli budeme společně dále pokračovat, nebo ne.

Jako jednoho z žáků Jiřího Bělohlávka a zkušeného dirigenta se vás zeptám, co podle vás ztratila Česká filharmonie odchodem svého šéfdirigenta.

Především ztratila duchovního otce svého znovuzrození. Dynamický start filharmonie se odehrál právě s druhým příchodem Jiřího Bělohlávka. Byla znát ta obrovská chuť orchestru dostat se dál, využít svoji muzikalitu a prohloubit hudební profesionalitu, která pak přináší nové obzory a především radost. Jak muzikantům, tak posluchačům. Hlavním úkolem vedení teď bude najít někoho, kdo by na Jiřího Bělohlávka navázal.

Kdykoli se mluví o České filharmonii, zmiňuje se její zvuková jedinečnost. Vy jste ovšem hrdým šéfem Essenských filharmoniků. Jak byste charakterizoval jejich zvuk?

Především je charakterizuje nesmírná kultivovanost, zvuková čistota a technická flexibilita. Velice rychle dokážou přejít z romantického zvuku na zvuk mozartovský a použít jiný styl hraní, jiné barvy, jiné odstíny ve wagnerovských či straussovských partiturách a naproti tomu třeba ve Dvořákovi nebo v Mozartovi Tato variabilita mě těší a jsem rád, že ji můžeme stále zdokonalovat.

Recenzent vašeho essenského nastudování Lohengrina se rozplýval nad zvukem orchestru, nad tím, jaké výrazové vřelosti jste docílil. To je přece vždycky úkol dirigenta, vymámit z orchestru maximum. Jak ovšem? Gestem?

Gestem jistě. Ale především pečlivým zkouškovým procesem. Zvláště v takové partituře, jako je Lohengrin, si musí vytvořit obrovský dynamický oblouk, který jednou gradací nekončí, musí si je rozvrstvit, aby věděl, kam směřuje a kam se bude vracet. A orchestr se musí neustále zušlechťovat v těch momentech, které jsou nejdůležitější – a to jsou právě ony návraty z gradací. Po každém vzedmutí musí následovat propad, aby mohlo přijít něco dalšího, aby ta hudba dýchala… A tím vším se musí člověk na zkouškách zabývat.

Máte dostatek času na zkoušení?

V Essenu máme hodně zkoušek a to nám dává možnost se na všechny premiéry, repertoárová představení i symfonické koncerty velice dobře připravit.

Kdykoli mluvíte o své spolupráci s essenským orchestrem, vnímá člověk z vašich slov maximální spokojenost…

Však to taky je maximální spokojenost. Zažívám dirigentskou práci, která není jen z týdne na týden – v případě hostování u symfonického orchestru – nebo z měsíce na měsíc – připravuje-li jedno operní představení, ale mám skutečnou možnost dlouhodobého formování orchestru. A to je něco, co by měl každý dirigent zažít a měl by si tuto schopnost pěstovat. Protože od toho jsme tady.

Pochvalujete si, že v Essenu máte poměrně volnou ruku při přípravě dramaturgie. To se projevuje i v tom, že tam uvádíte hodně české hudby, a to i ta méně známá díla – Karla Husu, Arianu Bohuslava Martinů…

To máte pravdu. Až donedávna jsem uváděl ta méně známá díla, když pominu Rusalku a Její pastorkyňu, teprve letos v červnu jsme poprvé uvedli Osmou symfonii Antonína Dvořáka.

Skutečně jste poprvé nastudoval Dvořákovu symfonii až po čtyřech letech působení v Essenu?

Opravdu je tomu tak. Hráli jsme Dvořákův Mazurek s Josefem Špačkem, Violoncellový koncert h moll, Vodníka, Zlatý kolovrat, ale Dvořákovy symfonie jsou dosud před námi. Teď to teprve rozbalíme!

Už jsme zmínili, že Essenští filharmonici jsou zároveň symfonickým i operním orchestrem. Je pro dirigenta příjemné vést takový orchestr?

  1. 1
  2. 2