Variace na Čajkovského téma. K 180. výročí narození ruského skladatele
„The Tchaikovsky Project“ Semjona Byčkova
V letech 2016–2019 realizoval světoznámý dirigent Semjon Byčkov pro label Decca kompletní nahrávku Čajkovského šesti symfonií, symfonie Manfred, symfonických básní Romeo a Julie a Francesca da Rimini, Serenády pro smyčce a tří klavírních koncertů se sólistou Kirillem Gersteinem. Jako orchestr si zvolil Českou filharmonii ještě v době, kdy by ho ani ve snu nenapadlo, že se po smrti Jiřího Bělohlávka stane jejím šéfdirigentem. V říjnu 2016 vyšlo nejprve samostatně CD s nahrávkou Symfonie č. 6 „Patetické“ a Romea a Julie, v srpnu 2017 vyšel samostatně Manfred a v srpnu 2019 pak v kompletu sedmi CD celý projekt.
Richard Fairman v recenzi pro Financial Times napsal o nahrávce „Patetické“: „Semjon Byčkov a prvotřídní Česká filharmonie dávají Čajkovskému prostor a hloubku, bohatství zvuku a atmosféry, aniž by v momentech velkého dramatu zmizelo vzrušení.“ Podle recenzenta tu není místo pro hysterii, nýbrž pro „srdečný lyrismus“. Nahrávku Manfreda přivítal David Mellor v Daily Mail taktéž slovy chvály: „…vynikající výkon a excelentní zvuk…“ Úspěšné a zdařilé nahrávky České filharmonie a Semjona Byčkova se tak v záplavě mnoha a mnoha nahrávek Čajkovského děl určitě neztratí…
Ze statistik
Podle serveru Operabase.com je Čajkovskij devátým nejhranějším operním skladatelem (podle údajů za období 2004–2019), a to za Verdim, Mozartem, Puccinim, Rossinim, Donizettim, Wagnerem, Bizetem a R. Straussem a před Händelem. Čajkovského Evžen Oněgin je za stejné období šestnáctou nejhranější operou na světě a Piková dáma čtyřicátou. Podle ankety časopisu Gramophone z roku 2014 je Čajkovského Symfonie č. 6 „Patetická“ čtvrtou z deseti největších symfonií všech dob. Podle serveru Classicalmpr.org a článku Eleanor Peterson z dubna 2014 byl Čajkovskij třetím nejhranějším skladatelem v USA v sezoně 2010/2011 (za Beethovenem a Mozartem) a Klavírní koncert č. 1 b moll byl třetí nejhranější skladbou, Houslový koncert pak devátou.
Dílo
Z Čajkovského děl patří k nejznámějším jeho šest symfonií (Symfonie č. 1 g moll „Zimní sny“, op. 13, Symfonie č. 2 c moll „Malá ruská“, op. 17, Symfonie č. 3 D dur „Polská“, op. 29, Symfonie č. 4 f moll, op. 36, Symfonie č. 5 e moll, op. 64, Symfonie č. 6 h moll „Patetická“, op. 74) a programní symfonie Manfred, op. 58, předehry, symfonické básně a orchestrální skladby Romeo a Julie, Francesca da Rimini, Italské capriccio, Hamlet a Slavnostní předehra „Rok 1812“ či Serenáda pro smyčce, dále Houslový koncert D dur, Klavírní koncert č. 1 b moll (Čajkovskij složil ještě další dva klavírní koncerty), Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr, opery Evžen Oněgin a Piková dáma (obě podle předloh A. S. Puškina) a balety Labutí jezero, Spící krasavice (Šípková Růženka) a Louskáček; dále tři orchestrální suity, komorní hudba, klavírní skladby, písně, duchovní hudba a jiné. Také u nás jsou Čajkovského díla běžně a často uváděna jak na koncertech, tak na divadelních jevištích.
Geniální melodik
Čajkovského tvorba vydává „výmluvné svědectví o bouřlivých zápasech, odehrávajících se ve skladatelově nitru. […] …v jeho zcela ojedinělém melodickém fondu se ozývají vedle elementárních lidových inspirací též ohlasy uhlazenějšího městského romansu a salónních dobových tanců, takže jeho převahou lyrický výraz platil za svou snadnou přístupnost tím, že nebyl ušetřen výtky jisté mělkosti a líbivosti. Mimořádná síla jeho melodické vynalézavosti, vynikající kompoziční technika a skvělá zvukovost zjednaly jeho tvorbě trvalou oblibu…“ (Mirko Očadlík: Svět orchestru – Světová hudba) „Geniálním melodikem“ nazval Čajkovského dirigent Leonard Bernstein – a rozhodně nebyl jediným.
Harold C. Schonberg o Čajkovském
Čajkovskij měl „nevyčerpatelný fond svěžích, smyslově bohatých melodií. Právě melodií se Čajkovskij proslavil, nejprve v Rusku a poté v mezinárodním měřítku. Byla to zvláštní odrůda ruské melodie, naříkavá, vemlouvavá, silná, introspektivní, často modálně znějící, trochu neurotická, emocionální jako výkřik deroucí se z duše uprostřed temné noci. Ta hudba odrážela člověka, Čajkovského. Byl to silně neurotický, hypochondrický, vždy sklíčený, nešťastný muž – byl nešťasten, když byl doma, nešťasten, když byl v cizině. Byl stresován v přítomnosti jiných lidí. Prožíval těžké deprese, dokud jeho homosexualita nevyšla najevo. Dařilo se mu velmi dobře skrývat své emoce, obavy a neurózy před lidmi, se kterými přicházel do kontaktu. […] Tento dusný, obtěžkaný emocionalismus, který cítíme v každé notě, kterou napsal, působí na publikum různými způsoby. Zpočátku mnozí posluchači vítali vstřícně tuto emocionální lázeň, do které je skladatel vždy hluboko ponořil. Jiní, chladnější či zdrženlivější, buď odmítali naprosto Čajkovského poselství, anebo se jim hnusilo dát najevo, že je oslovuje. […] Jeho instrumentace je vždy důvod k nadšenému komentáři – onen temný, ale brilantní zvuk, dokonalé, vybalancované partitury, Čajkovskij zní prostě skvěle.“ (Harold C. Schonberg: Životy velkých skladatelů)
Alfred Einstein o Čajkovském
Podle německého muzikologa se Čajkovskij „nechal unášet melodramatickými a sentimentálními programy“ a „málokdy zvládal své skladby z formální stránky. A protože byl neurotikem zcela podléhajícím svým lyrickým, melancholickým a patetickým vzruchům, byl nejtypičtějším představitelem poslední fáze romantismu, která se projevila citovým exhibicionismem. Zdržíme se zde kritiky, nebudeme dokazovat, že vedle množství laciných sekvencí dosáhnul i pravých vrcholů, že vedle nesnesitelných vulgárností vytvořil i skutečné melodické klenoty – a naopak. Všechno dovedl do extrému, což je typický rys romantismu.“ (Alfred Einstein: Hudba v období romantismu)
Mecenáška paní von Meck
V roce 1877 začala Čajkovského podporovat bohatá, hudbymilovná vdova Naděžda von Meck. Měla zvláštní podmínku, a to, že se spolu osobně nikdy nesetkají. Třináct let dostával skladatel štědrou rentu a s paní von Meck si pouze dopisoval; korespondence, která se nám zachovala, je obrovská a je důležitým pramenem k poznání Čajkovského osobnosti i tvorby. Nesetkali se, i když někdy navštívili stejný koncert a jen na sebe hleděli. Když pak k setkání nakonec došlo, bylo to rozpačité a oba utekli. V roce 1890 Čajkovskému přestala renta docházet a paní von Meck mu neodpovídala na dopisy. Čajkovskij zahořknul a mrzelo ho to. Dodnes není přesně vysvětleno, proč její podpora náhle skončila.
Manželství
V roce 1877 se Čajkovskij oženil. Na Moskevské konzervatoři poznal Antoninu Miljukovovou (narozena 1849), která skladatele začala pronásledovat zbožňováním a uctíváním, až k ní Čajkovskij pocítil soucit a nakonec si ji vzal, zřejmě také proto, aby ještě více skryl svoji homosexualitu a předešel případným řečem a drbům. Manželství však bylo katastrofou. Skladatel se dokonce pokusil o sebevraždu a ponořil se do ledové řeky – uhnal si ale jen rýmu. Uprchl s bratrem Modestem do Petrohradu a nervově se zhroutil. Manželství ztroskotalo po devíti týdnech. Čajkovskij však Antoninu nadále finančně podporoval. Ona měla řadu milenců. V roce 1896, tři roky po Čajkovského smrti, byla umístěna do sanatoria pro duševně choré. Zemřela v roce 1917.
Čajkovskij a Mahler
„…mám dvojnásobnou radost, že jsem se ještě v poslední chvíli vzdal Hoffmannových povídek – jež beztak jsou ponejvíce rýmovanou prózou – ve prospěch Pikové dámy, kterou pokládám za nejzralejší a umělecky nejzdařilejší hudební dílo Čajkovského,“ napsal Gustav Mahler v dopise Maxi Kalbeckovi z 22. června 1901. Mahler a Čajkovskij se seznámili v lednu 1892 v Hamburku, kde měl svou německou premiéru Evžen Oněgin. Původně ji měl dirigovat Čajkovskij. Recitativy v německém překladu mu ale na zkoušce zněly cize, a tak premiéru dirigoval ve skladatelově přítomnosti Mahler. Den předtím viděl Čajkovskij Wagnerova Tannhäusera řízeného Mahlerem a v dopise Bobykovi pak o Mahlerovi napsal: „Zdejší dirigent rozhodně není jen ,přijatelný‘, nýbrž prostě ,geniální‘ a hoří touhou, aby premiéru dirigoval.“ (podle knihy Gustav Mahler: Dopisy)
Čajkovskij a Janáček
Britský muzikolog John Tyrrell věnoval v prvním svazku své dvoudílné monografie o Leoši Janáčkovi kapitolu č. 34 s názvem „Čemu se Janáček přiučil z Pikové dámy“ vlivu této Čajkovského opery na Janáčkovu tvorbu. Janáček viděl její brněnskou premiéru v lednu 1896, v době, kdy pracoval na Její pastorkyni. Podle Tyrrella „Piková dáma vrhá dlouhé stíny na opery, které Janáček psal po celý zbytek života.“ Piková dáma měla vliv na to, „jaké typy hrdinů si Janáček vybíral, které operní konvence přijímal a jak nakládal s motivem a strukturou.“ (John Tyrrell: Janáček I. Osiřelý kos, 1854–1914)
Igor Stravinskij o Čajkovském
Vzpomínky: „Například v poslední době často vídám Mariinské divadlo s průčelním vchodem zastřeným černými drapériemi tehdy, když zemřel Čajkovskij. Vzpomínám si, jak se drapérie v zimním větru vzdouvaly a jak mě to dojímalo, když jsem se na ně díval, protože Čajkovskij byl hrdinou mého dětství.“ – Na otázku, zda si Stravinskij vážil Čajkovského, když byl žákem Rimského-Korsakova: „Tehdy i později mě u Čajkovského mrzela častá vulgárnost jeho hudby – stejně jako mě těšila skutečná svěžest jeho talentu (a jeho instrumentační vynalézavost), zvláště když jsem ji srovnával s otřelým naturalismem a amatérstvím ,Mocné hrstky‘ (Borodin, Rimskij-Korsakov, Kjuj, Balakirev a Musorgskij).“ – „Čajkovského smrt […] mě hluboce dojala. Slavný skladatel byl nesmírně uctívaný, a jakmile se vědělo, že se nakazil cholerou, vydávaly se úřední bulletiny o stavu jeho choroby. […] Pamatuji se na dva koncerty uspořádané na paměť Čajkovského: jeden v sále konzervatoře dirigovaný Rimským (pořád mám schovanou vstupenku na tenhle koncert) a jeden ve šlechtickém klubu, dirigovaný Nápravníkem, na němž byla mimo jiné provedena Patetická symfonie. Desky programu k tomuto koncertu zdobila skladatelova fotografie v černém rámečku.“ – Na otázku, proč Stravinskij propagoval Čajkovského hudbu: „Čajkovskij byl nejtalentovanější ruský skladatel, a s výjimkou Musorgského nejpravdivější. Za jeho hlavní přednosti jsem pokládal eleganci (v baletu; soudím, že Čajkovskij byl především skladatel baletní, i ve svých operách) a smysl pro humor (viz variace pro zvířátka v Šípkové Růžence; smysl pro humor v hudbě mohu definovat jen použitím nějakého příkladu, a jako takový dokonalý příklad bych si vybral Schumannovo Básník mluví). Tohohle Čajkovského jsem chtěl ukázat, ale i tenhle Čajkovskij vzbudil posměch jako nemožně sentimentální, a tentýž výsměch ovšem ho provází doposud.“ (Igor Stravinskij: Rozhovory s Robertem Craftem)
Opery
Z deseti, resp. jedenácti Čajkovského oper se do světového repertoáru trvale zapsaly jen Evžen Oněgin a Piková dáma. Čajkovskij je autorem těchto oper: Undina (libreto V. A. Sologub podle Šukovského, 1869, koncertní provedení částí Moskva, 1870, partitura zničena); Vojevoda (Čajkovskij podle A. N. Ostrovského, Moskva, 1869, později částečně zničeno); Opričnik (Čajkovskij podle I. I. Lašečnikova, Petrohrad, 1874); Kovář Vakula (J. P. Polonskij podle N. V. Gogola, Petrohrad, 1876) – přepracováno na Střevíčky (Moskva, 1887); Evžen Oněgin (K. S. Šilovskij podle A. S. Puškina, Moskva, 1879); Panna orleánská (Čajkovskij podle Friedricha Schillera, Petrohrad, 1881, nové znění 1882); Mazepa (V. P. Burenin a Čajkovskij podle A. S. Puškina, Moskva, 1884); Čarodějka (I. V. Špašinskij, Petrohrad, 1887); Piková dáma (Modest Čajkovskij podle A. S. Puškina, Petrohrad, 1890); Jolanta (Modest Čajkovskij podle H. Hertze, Petrohrad, 1892).
„Lyrickými scénami“ Evžena Oněgina „proniká Čajkovského vřelá melodika, zvýrazněná bohatstvím harmonie a instrumentace“. Piková dáma je „výsostně dramatická záležitost. […] Romanticky vyhrocený příběh s tajemnou postavou hraběnky vyjádřil libretista sledem kontrastně odlišných obrazů. Čajkovskij vystihl charaktery jednotlivých postav na dobovém pozadí.“ K Jolantě: „Nevšední motiv nevidomé dívky, královské dcery, jež neví, že je na světě něco jiného než její představy, vyvolal u skladatele jímavé tóny lyrické něhy. Zpěvní party i orchestr hýří novými barvami.“ (všechny citáty z knihy Jana Trojana: Dějiny opery)
Balety
Labutí jezero (Moskva, 1876), Spící krasavice (u nás též jako Šípková Růženka, Petrohrad, 1890), Louskáček (Petrohrad, 1892). „Čajkovskij náleží k největším mistrům světové baletní tvorby. Třemi slavnými balety vytvořil nejúspěšnější díla svého druhu, která stále žijí na jevišti i v podobě orchestrálních suit. Čajkovského celovečerní balety […] vynikají nevyčerpatelnou invencí a poezií, jednotlivá čísla jsou populární i v nesčetných úpravách.“ (Jan Trojan: Dějiny opery)
Klavírní koncert b moll
Málokterý začátek nějaké skladby je tak známý a populární jako právě úvod Čajkovského Klavírního koncertu č. 1 b moll, op. 23. „Čajkovskij ho napsal pro Nikolaje Rubinštejna, bratra klavíristy a skladatele Antona Rubinštejna. Nikolaj, sám skvělý klavírista, stál v 60. a 70. letech 19. století v čele Moskevské konzervatoře a rozpoznal talent Čajkovského, kterého na konci 60. let povolal na svůj ústav jako profesora a vyzval ho, aby složil skutečně „ruský“ klavírní koncert; slíbil, že ho pak provede. Když mu ale Čajkovskij později přinesl hotové dílo, Rubinštejnovi se nelíbilo. Pětatřicetiletý skladatel odešel rozezlen; byl si dobře vědom hodnot své kompozice a udělal v ní jen malé změny. S novou dedikací koncert poslal slavnému německému klavíristovi a dirigentovi Hansi von Bülow, který později (25. října 1875) uvedl dílo v premiéře na svém americkém turné v Bostonu, a to s triumfálním úspěchem u publika i u kritiky. Rubinštejn později svůj omyl uznal a dílo pak mnohokrát sám úspěšně provedl.“ (Milan Valden: Sto slavných děl klasické hudby) „Výjimečné zvukovosti dosáhl Čajkovskij v tomto díle tím, že ve stylizaci sólového partu využil všech jeho dynamických možností, takže mohl postavit klavír do soutěže s barvitým a hutným orchestrem, aniž by si sólista nebo orchestr musil klást sebemenší omezení. Naopak, obě složky vystupují jako rovnocenní činitelé a výsledkem je dílo opravdu symfonického ražení.“ (Mirko Očadlík: Svět orchestru – Světová hudba)
Houslový koncert
Jediný Čajkovského Houslový koncert D dur, op. 35 je jedním z hlavních sloupů světového houslového repertoáru a svou oblibou se řadí vedle houslových koncertů Beethovena, Brahmse, Mendelssohna, Dvořáka, Brucha či Sibelia. Koncert byl dokončen v roce 1878 a skladatel ho chtěl původně věnovat ruskému houslistovi Leopoldu Auerovi, ale ten ho odmítl uvést v Petrohradu s tím, že je příliš těžký a dva roky jeho provedení oddaloval doufaje, že v partituře dojde „k několika zásahům, aby lépe odpovídala charakteru houslí“. Koncert tak byl poprvé proveden až 22. listopadu 1881 ve Vídni a sólistou byl ruský virtuos Adolf Brodskij. „Za svou zaslouženou popularitu vděčí Čajkovského houslový koncert skutečnosti, že se v něm pojí mimořádný melodický půvab s virtuózní nástrojovou technikou a že v něm znamenitě instrumentovaný orchestrální part tvoří důstojný protějšek sólovému nástroji.“ (Mirko Očadlík: Svět orchestru – Světová hudba)
Patetická symfonie
„Nikdy jsem nenapsal a nenapíšu nic lepšího, než je tato symfonie… Vložil jsem do ní celou svou duši,“ řekl Čajkovskij o své Šesté symfonii, kterou v premiéře uvedl v Petrohradě 28. října 1893; devět dní poté zemřel. Přídomek „Patetická“ není původní, sám Čajkovskij chtěl dílo nazvat „Programní symfonie“; název „Patetická“ dal symfonii jeho bratr Modest.
Adagio lamentoso
Proti běžným zvyklostem své doby končí Šestá symfonie pomalou větou Adagio lamentoso – Andante. Je to „nářek nad zmařeným životem hrdiny, bezbřehý žal, který po první vlně úvodní části vyústí do tklivého zpěvu smyčců […]. Ale jako by boj nebyl ještě rozhodnut, stupňuje se tento zpěv až k zoufalému výkřiku a po něm následují pauzami přerývané vzlyky. Z nich vyrůstá poslední mohutná gradace a temný úder tamtamu ohlašuje naplnění neúprosného osudu. Tiché akordy pozounů připravují svým slavnostně tragickým zvukem krátký dovětek, jímž se skladatel, jako by tušil svou blízkou smrt, rozloučil s pozemským životem.“ (Mirko Očadlík: Svět orchestru – Světová hudba)
Homosexualita a smrt
O Čajkovského smrti se napsalo už tolik a je to tak problematické téma – stejně jako jeho homosexualita a vztahy s muži –, že se mu raději vyhneme a čtenáře odkážeme k jiné literatuře či na internet, kde lze dohledat řadu informací…
Čajkovskij v Praze / Čajkovskij a Dvořák
V únoru 1888 navštívil Čajkovskij Prahu. Na pozvání Umělecké besedy zde pobyl deset dní a řídil zde dva své koncerty. V Rudolfinu byly na programu předehra-fantazie Romeo a Julie, Klavírní koncert č. 1 b moll se sólistou Alexandrem Silotim, Elegie ze Suity č. 3, Houslový koncert D dur se sólistou Karlem Halířem a předehra Rok 1812. V Národním divadle se hrála Serenáda pro smyčce, Téma s variacemi ze Suity č. 3, několik klavírních skladeb (v podání A. Silotiho), znovu Rok 1812 a závěr druhého jednání baletu Labutí jezero (poprvé mimo Rusko). Čajkovskij si po představení zapsal do deníku: „Mimořádný úspěch. Minuta absolutního štěstí.“ Své mecenášce Naděždě von Meck napsal z Prahy 10. února: „Přijali mě tu, jako kdybych nebyl zástupce ruské hudby, nýbrž Ruska. Mé postavení bylo poněkud choulostivé, protože pocty, které mi prokazovali, neplatily ve skutečnosti mně, ale Rusku. Nikdy bych byl netušil, jak Češi milují Rusko a nenávidí Němce.“ Obou koncertů se zúčastnil také Antonín Dvořák a oba skladatelé navázali blízký osobní vztah. Dvořák pozval Čajkovského k sobě domů na oběd a v Národním divadle spolu viděli Verdiho Otella. Při rozloučení na nádraží se oba skladatelé vzájemné obdarovali tištěnými partiturami svých skladeb. Na přelomu listopadu a prosince 1888 přijel Čajkovskij do Prahy znovu. Za Dvořákovy přítomnosti zde dirigoval Symfonii č. 5, Klavírní koncert č. 2 a 6. prosince, poprvé mimo Rusko, operu Evžen Oněgin. Výsledkem kontaktů obou skladatelů bylo Dvořákovo koncertní turné do Moskvy a Petrohradu, které se uskutečnilo v únoru a březnu 1890. Při poslední Čajkovského návštěvě Prahy, v říjnu 1892, během provedení jeho opery Piková dáma, se oba skladatelé nesetkali. Dvořák byl tou dobou už v New Yorku.
Čajkovskij a film
O životě Čajkovského byly natočeny mimo jiné tyto hrané filmy: Song of My Heart (Píseň mého srdce, USA 1948, režie Benjamin Glazer, v roli Čajkovského Frank Sundström), Čajkovskij (Sovětský svaz 1969, režie Igor Talankin, v titulní roli Innokentij Smoktunovskij), The Music Lovers (Milovníci hudby, Velká Británie 1970, režie Ken Russell, v roli Čajkovského Richard Chamberlain a v roli Antoniny Glenda Jackson).
Čajkovského skladby se objevily v mnoha filmech. Například úryvky z Patetické symfonie zní ve filmech Milovníci hudby (The Music Lovers, 1970), Maurice (1987), Anna Karenina (1997), Minority Report (2002) či Letec (The Aviator, 2004). Klavírní koncert b moll ve filmech Milovníci hudby (The Music Lovers, 1970) a Misery nechce zemřít (Misery, 1990). Houslový koncert ve filmech Anna Karenina (1997) a Koncert (Le concert, 2009). Evžen Oněgin ve filmech Milovníci hudby (The Music Lovers, 1970), Anna Karenina (1997), Talentovaný pan Ripley (The Talented Mr. Ripley, 1999) či Trosečník (Cast Away, 2000). Labutí jezero ve filmech Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977), Vyhlídka na vraždu (A View to a Kill, 1985), Ed Wood (1994), Záskok (The Hudsucker Proxy, 1994), Anna Karenina (1997), V kůži Johna Malkoviche (Being John Malkovich, 1999), Billy Elliot (2000), Sólokapr (Scoop, 2006) a Černá labuť (Black Swan, 2010). Louskáček ve filmu Fantazie (Fantasia, 1940).
Zfilmovány byly také Čajkovského opery, například: Evžen Oněgin (1959, režie Roman Tichomirov), Piková dáma (1960, režie Roman Tichomirov), Evžen Oněgin (1988, režie Petr Weigl) – s Magdou Vášáryovou jako Taťánou a Michalem Dočolomanským jako Oněginem, použita nahrávka sira Georga Soltiho s Teresou Kubiak a Berndem Weiklem.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
