Velkolepá jednoduchost Verdiho Dona Carlose

  1. 1
  2. 2

Tklivou scénu Filipova doznání vladařské samoty, nedostatku lásky, nejznámější a klíčovou árii celé opery „Ella giamma m´amo! – Nikdy mne nemilovala!“ nezasadili inscenátoři podle původního libreta do královské komnaty. Ten mužný nářek prožívá Král v efektním bloudění na hradbách a černé měsíčné nebe je mu kulisou. Inscenační nápad silný, emocí prosycené chvíli se však nedostalo maxima náležitého pěveckého vyjádření. Federico Sacchi zpívá kvalitně čistě, role však vyžaduje plně znělé basso cantabile. Také jeho herectví je spíše umírněné. Postavě, v níž se mísí samota, tyranství, odcizenost i strach, to neodporuje, pokud ovšem slabošství charakteru mělo mít navrch. Inscenace navzdory gradující délce představení, má další vzestupný schůdek napětí v setkání Krále s Inkvizitorem a Ondrej Mráz (basso profondo) byl razantně přesvědčivý.

Točna opět signalizovala, jak snáze a čitelně pochopit dění: po skončení dramatického rozhovoru je králův psací stůl v protipólu, stejně jako jeho názorová otočka o sto osmdesát stupňů – vydal přítele na smrt. Teatrálně nejpůsobivější je setkání Rodriga s Carlosem. Přišel mu do cely sdělit, že je volný, neboť všechna obvinění vzal na sebe. Carlos je schoulený na zemi, věznice je vystavěna z holých, za sebe řazených industriálních panelů, sálající tíhou a nedobytností. Jiří Brückler zde skvěle zpívanou a plným hereckým prožitkem prosycenou postavu Rodriga dovršil efektní scénou umírání. Svým krásně dimenzovaným barytonem dokonale rozezníval Verdiho nuance v každé scéně a v každé árii, ostatně s rolí je již dávno sžitý a tato suverenita byla dobře znát. Jeho výkon byl v celém představení nejkvalitnější. Setkáním Dona Carlose s dívkou, princeznou Alžbětou, opera začíná a scéna jejich loučení sumarizuje veškerý děj: „nebude zítřek – sbohem“. U zdi hrobky provází árii loučení postupné sjíždění panelů, stejně jako opadávající léta vzpomínek. Takřka strnulou nehybnost postavy rozehrává jen stín. Finální árií potvrdila slovenská sopranistka Linda Ballová své kvality, dříve během představení spíše zastřené, upozaděné možná jemnou indispozicí. Tenorista Luciano Mastro byl Don Carlos, infant vržený do mocenských spárů a lásky, natolik přesvědčivý, že drobná tónová zakolísání rádi zapomeneme.

Verdi: Don Carlos, Národní divadlo Brno 2019 (zdroj NDB)

Elegantní scénický minimalismus dal vyznít i závěru: v temnotě kláštera u hrobky Karla V. odvádí Dona Carlose tajemný mnich, Karlovo zjevení, do svobody. Teatrální, ale působivé.

Orchestr pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka prokázal své kvality nejzřetelněji v sólových cellových výstupech, tu nejvyšší bravuru neměla hornová halali otevírající napětí mnohé scény a takový drobný detail napovídá, že celkové vyznění mohlo být suverénnější, živější v detailech rytmu i výrazové dynamiky. Díky však za profesionalitu, s níž orchestr nepřekrýval pěvce.

Úspěch této náročné, elegantní inscenace staví na holém užití základních scénografických postupů, na možnosti využívat pohyblivou, velkou scénu Janáčkova divadla. Režijní minimalismus Martina Glasera je efektní, místy sahá až ke hraně, tam kde nechává děj v statičnosti takřka koncertní interpretace, namísto živého divadla. Náročné představení pro náročné. Své diváky a posluchače si jistě najde.

 

Giuseppe Verdi: Don Carlos
Premiéra 2. 2. 2019
Národní divadlo Brno

Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink

Režie Martin Glaser

Scéna Pavel Borák

Kostýmy Markéta Sedláčková-Oslzlá

Světelný design Martin Špetlík

Dramaturgie Patricie Částková

Sbormistr Pavel Koňárek

 

Filip II.: Federico Sacchi

Don Carlos:  Luciano Mastro

Rodrigo, markýz z Posy:  Jiří Brückler

Alžběta z Valois:  Linda Ballová

Princezna Eboli: Veronika Hajnová-Fialová

Velký inkvizitor:  Ondrej Mráz

Tebaldo, páže: Andrea Široká

Hrabě z Lermy:  Zdeněk Nečas

  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na