Vídeňští filharmonici na Pražském jaru s Lang Langem

Kritická reflexe

Jedním z vrcholů letošního šedesátého devátého mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro byl bezesporu koncert ve Smetanově síni Obecního domu ve čtvrtek 22. května. S Vídeňskými filharmoniky vystoupil fenomenální dvaatřicetiletý čínský klavírista Lang Lang. Hodnotit takový koncert je pro mne velice nesnadnou záležitostí, protože stejně jako ostatní posluchači jsem především vnímal výjimečnost tohoto slavnostního okamžiku a od první chvíle jsem byl plně ponořen do zázraku dokonale interpretované hudby Richarda Strausse. Koncert uctil sto padesáté výročí narození skladatele opravdu stěžejními skladbami z jeho dílny: Metamorfózy pro dvacet tři sólových smyčců (1945), Burleska d moll pro klavír a orchestr (1885, premiéra 1890) a symfonické básně Don Juan, op. 20 (1889) a Enšpíglova šibalství, op. 28 (1895). Dirigoval Christoph Eschenbach, který je od roku 2010 hudebním ředitelem National Symphony Orchestra a John F. Kennedy Center ve Washingtonu. Na Pražském jaru vystoupil poprvé již v roce 1968 jako sólista v Schumannově Klavírním koncertu a moll s orchestrem FOK pod taktovkou Carlose Kleibera a zatím naposledy v roce 2011, kdy řídil provedení Mahlerovy Symfonie č. 8 Es dur. Spojení legendárního dirigenta s Wiener Philharmoniker sliboval již dopředu ojedinělý hudební zážitek.Hned první skladba tomu ovšem zpočátku příliš nenasvědčovala. Vídeňským filharmonikům jako by komorní obsazení příliš nevyhovovalo a projev hráčů byl méně soustředěný, než u nich bývá zvykem: jednotlivé nástrojové skupiny zněly nesourodě až nejistě, obzvláště na koncích některých frází (pozastavení či odsazení před dalším hudebním obloukem, nejednotný nástup po generální pauze před reminiscencí a podobně). Svůj podíl na tom určitě měl i dirigent, který zpočátku opravdu nebyl příliš inspirativní: působil spíše jako koordinátor a neměl jsem pocit, že má hráče plně v rukou. Celá skladba zněla zprvu poněkud plošším dojmem (jak ve zvuku, tak v rámci gradační výstavby), než jsme my, odkojení tradicí neuvěřitelného napětí karajanovského dramatického oblouku, zvyklí. Dirigent ve svém pojetí zdůraznil komorní charakter skladby, nicméně intimnost její výpovědi zde nepůsobila úplně věrohodně; i z tohoto důvodu by mne v interpretaci potěšilo větší zacílení jak k dramaturgické i dramatické výstavbě hudebního celku, tak k důslednějšímu dokončování jednotlivých gradačních ploch. Jednotlivá sóla byla, jak se u takovýchto hráčů dá očekávat, precizní, nicméně svým interpretačním ponorem nepříliš výrazná. Nejvíce mne zaujaly vstupy sólového violisty, a to jak hloubkou niterného prožitku daných hudebních frází, tak hutnou barevností jeho nástroje.

Od druhé poloviny skladby se ovšem orchestr sjednotil a dal nám možnost vychutnat jednolitost a kompaktnost smyčcového zvuku, kterým jsou právě Vídeňští filharmonikové jedineční a nedostižní. Reminiscence byla bezchybně gradačně vystavěná, hráči se již společně s dirigentem vnořili do hudebního toku jako jeden celek. Závěr skladby pak byl ukázkou nádherné interpretační jednoty a společného vnímání hudebního napětí. Nepříliš skandující potlesk ale naznačoval, že skladba byla posluchači vnímána spíše jako „zahřívací kolo“ koncertu, a všichni s napětím očekávali, co bude dál.

Představovat klavíristu Lang Langa je jistě nošením dříví do lesa. Americkým časopisem Time Magazine byl zařazen mezi stovku nejvlivnějších osobností planety a New York Times jej označily za „nejžhavějšího umělce na planetě klasické hudby“. V České republice byl již potřetí a televizní diváci ho mohli v roce 2012 vidět s Markem Ebenem v populárním pořadu Na plovárně. Počátek jeho sólové kariéry je mimo jiné spojen právě s dirigentem Christophem Eschenbachem.Co napsat o úžasném prožitku z jeho interpretace Straussovy Burlesky? Slova nestačí… Impresionistická barevnost a zvýrazněný secesní harmonický potencionál skladby daly vyniknout všem interpretačním dovednostem klavíristy. Opravdu ojedinělý křišťálově svítící zvuk klavíru bez sebemenšího náznaku sentimentu a prvoplánové virtuozity ve všech výrazových a dynamických polohách, kterým je Lang pověstný, byl neuvěřitelným posluchačským zážitkem. Drobnokresba brilantní prstové techniky působila jiskrným a zároveň samozřejmým dojmem, bezchybně promyšlená pedálová technika a dynamické odstínění jednotlivých (místy fragmentárních) ploch Straussově skladbě přinesly mnohem více barevnosti, nežli bývá zvykem.