Viktor Velek: monografie a paměti Richarda Kubly

Český Caruso Richard Kubla der tschechische Caruso

Viktor Velek ve své zevrubné monografii osvětluje příčiny pozapomnění, hlavně však zveřejňuje bohatá fakta svého pečlivého výzkumu a pestrý kumštýřský život světového tenoristy tak odhaluje naplno. Biografickou napínavost zvýrazňuje i kulisami domova, z nichž se sympatický „šlonzák“ probojoval do záře reflektorů a neutuchající přízně a lásky publika čtyř kontinentů.

Kniha je koncipována chronologicky. Zejména slezští krajané ocení národohospodářkou zdatnost a patriotickou velkorysost prarodičů a rodičů Kublových, kteří výrazně napomáhali rozvoji Ostravy. Pěvcův životní profil akčně startuje samotné dětství, množství aktivit, zájmy sportovní, hravost i soutěživost. Hraje na housle i na klavír, veřejně vystupuje, gymnaziální léta patří i ochotnickému divadlu. Po maturitě roku 1908 studoval v Praze práva, soukromě krátce také zpěv. Našel odvahu předzpívat řediteli Václavu Štechovi ve Vinohradském divadle a operní debut byl okamžitý – Pinkerton v Madame Butterfly 3. srpna 1911. Také studium vídeňské konzervatoře provázejí pozoruhodnosti: smlouva na angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku a četná vystoupení ve Štýrském Hradci.

Válka však nastolila angažmá ve Volksoper a „vojančení“. Období šesti let v Lidové opeře ve Vídni, které zformovalo miláčka publika, sám charakterizuje výstižně: „Měl jsem velké úspěchy na této, tenkrát tak slavné scéně. Dvacet sedm oper jsem nastudoval…Sto dvacet partií v německém jazyce.“ Zpíval zde i Jeníka v Prodané nevěstě, podílel se i na překladu libreta. Přispěl též k úspěchu opery Eva Josefa Bohuslava Foerstera, hostoval i ve vídeňské Dvorní opeře a na obě scény se rád vracel.

Vábnička domova jej přivedla v Praze nejdříve do Nového německého divadla, jehož šéfem byl Alexander von Zemlinsky. Odehrál zde v letech 1921–1923 třináct rolí, například Wagnerova Walthera v Mistrech pěvcích, Mozartova Belmonta v Únosu ze Serailu a Tamina v Kouzelné flétně, Hoffmanna v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Turida v Mascagniho Sedláku kavalíru, Cavaradossiho v Tosce. Jeho popularita silně působila na návštěvnost divadla i v méně známých dílech.

Nástup do Národního divadla odsunula smrt Karla Kovařovice, smluvně byl angažován až od roku 1923 jako stálý host – chránil si tak volnou možnost k hostování na dalších evropských scénách a v Egyptě. V Národním divadle ke svému italskému repertoáru (Wagnera nezpíval, neboť jej měl nastudovaného v němčině) přibral významné role české: Smetanova Dalibora, Jeníka v Prodané nevěstě, Lukáše v Hubičce, Dvořákova Prince v Rusalce, Dimitrije, Jeníka v opeře Šelma sedlák, Vojtěcha v Blodkově V studni, Zdeňka ze Zásmuk ve Fibichově Blaníku, Kozinu v Kovařovicových Psohlavcích, Mistra Jana v Dědově odkazu Vítězslava Nováka, též Alberta Gregora v pražské premiéře Janáčkovy Věci Makropulos.

Autor monografie Kublův méně vřelý vztah k operám současným decentně upřesňuje, precizně mapuje všechna jeho vystoupení na domácích operních scénách, všechny koncerty a dobročinná vystoupení, odkrývá napjatý vztah Václava Talicha k svéráznému tenoristovi, který neváhá některá představení i role odříkat.

Svou životopisnou kapitolu má slavné hostování českých umělců v Chicagu roku 1933 v Prodané nevěstě, představení bylo ozdobou II. Sletu Čs. sokolstva v Americe. Richard Kubla zpíval Jeníka, Zdeňka Ziková Mařenku, úspěch byl nepopsatelný.

Kariérních úspěchů měl Richard Kubla přehršle, všechna vystoupení autor knihy registruje, dokumentuje a komentuje dohledaným archivním materiálem, novinovými zprávami v českém i německém tisku. Sleduje životní zvraty, představuje i Kublovy životní partnerky Ludmilu Maškovou, Vlastimilu Pešánkovou a Nektar de Flondor, seznamuje nás s reáliemi dnů, které velmi pečlivě dohledal a ověřil nejenom v Kublově pozůstalosti v Českém muzeum hudby.

Popisně objevné kapitoly patří letům války, smutně trapná fakta přinášejí léta osvobození. Národní divadlo, v té době vedené Václavem Vydrou, pětapadesátiletému pěvci neobnovilo angažmá. Ostatně stejně postiženi byli i jiní slavní kolegové, například basista Vilém Zítek a barytonista Stanislav Muž.

Autor dohledal i poslední vystoupení Richarda Kubly v Národním divadle – díky iniciativě kolegy Hanuše Theina měl dvě rozlučková představení, role nejmilejší: Dona José v Carmen a Jeníka v Prodané nevěstě. To bylo Kublovo osmisté devadesáté deváté ztvárnění tohoto Smetanova vtipného hrdiny. Oslavit své devítisté vystoupení v roli už Richardu Kublovi umožněno nebylo.

Tenorista, který ovládal sto třicet operních rolí, dokonce i plnou padesátku rolí operetních, snášel svou tristní sociální situaci hrdě, noblesně, vystupoval všemožně, koncertoval se sopranistkou Marií Šponarovou v kulturních domech, v ozdravovnách, zpíval i v krematoriu.

Prvorepubliková hvězda, osobnost bez levicových insignií a propagace proletkultu byla v komunistickém času v hledáčku StB, sledovali jeho korespondenci, jeho každodenní pohyb, vyslýchali ho. Byl exekučně přestěhován do menšího bytu, strádal. Do Ameriky s manželkou Nektar de Flondor, úspěšnou operní pěvkyní a vyhledávanou pedagožkou, neodešel. Buď to nestihl, nebo nemínil opustit vlast.

V roce 1953 obdržel Řád práce, jeho pětašedesáté narozeniny v roce 1955 připomněl v rozhlase pořad z gramofonových nahrávek, pětasedmdesátiny se slavily i v Divadle hudby. Naposledy veřejnost zažila Richarda Kublu v pořadu, který věnoval vzpomínkám na Emu Destinnovou a Karla Buriana. Zemřel v červenci roku 1964, pohřben je na Vyšehradě. Badatelský rozhled a preciznost Viktora Velka zde předkládá čtivé a velmi záslužné, doslova objevitelské dílo.

Můj život s operou Richard Kubla Mein Leben mit Opera

Světový tenorista, gentleman Richard Kubla, začal své životopisné vzpomínky psát někdy začátkem padesátých let. Vypráví se spisovatelskou erudicí a přitažlivým humorem, zcela bez hořkosti k aktuálním událostem pozdních let svého života. Soustřeďuje se především na dětská léta v Ostravě. V čase gymnaziálních let hojně zpíval v kostelním sboru, ředitelem kůru byl známý sbormistr, jeho strýc Eduard Bartoníček, ten jej navedl na pěveckou kariéru. Studia práv v Praze uťal velmi originálním předzpíváním a nastoupením do Vinohradského divadla, se stejnou odvahou předzpíval a představil se ve Štýrském Hradci.

Nekompromisně určuje nekompetentnost pěveckých pedagogů v Praze i Vídni a hlasová rizika s výukou spojená. Zaujme a pobaví historkami z působení ve vídeňské Lidové opeře, kapitola Salutování, uniforma a jednoročácká škola překypuje humorem o čase vojenské služby, ukončené generálský rozkazem k uvolnění mladého pěvce k návratu do opery – tak byl populární.

Válečná léta provází i popis rolí v dílech jepičích, jak nazývá operní novinky autorů, kteří se do dějin opery trvale nezapsali: Heinrich Zöllner, Hermann Grädener, Robert Konta, Max Ast či Oskar Stalla. Vídeňská léta měla pro Roberta Kublu stěžejní význam a šarm a kapitola Kolegialita a disciplína nade vše je plně osobitá, výpovědní, včetně historek o kolegiálním štulcování v šatnách i na scéně, o vtipech zejména Lea Slezáka. Do zážitků z mnoha vídeňských rolí je vklíněna i vzpomínka na účinkování ve varieté Ronacher v opeře Mi caréme, pro něj napsané (autora nezmiňuje). S půvabným nadhledem svěřuje, jak svou popularitou zajistil po válce a konci Rakouska vídeňským divadlům „Theaterkohle“, tedy příděl ostravského uhlí.

Vzpomínky na čas po přesídlení do Prahy po roce 1919 jsou jen stručné. Krásně vykresluje pobyt v Chicagu, Americké léto roku 1933, kapitola Odcházení 1945 je v podstatě několikařádkové lakonicky strohé konstatování: „Bylo mi po velmi dlouhém protahování sděleno vedoucími opery, že se můj repertoár, skládající se povětšině z cizích oper, hrát nebude… Tenkrát byly na repertoáru Národního divadla Libuše, Prodaná nevěsta, Hubička, Dalibor a Rusalka, z nichž jsem mimo Libuši zpíval nesčíslněkrát všechny.“ Sdělení noblesní, bez kompromitujících náhledů na adresu těch, kdo takto rozhodli.

Vzpomínky srdečně a upřímně uzavírají důvěrné díky osudu za výsadu stát na jevišti po boku nezapomenutelné Emy Destinnové či Šaljapina nebo Battistiniho, to byl italský král barytonistů. Děkuje za život, který výstižně intonuje a hlásá Leoncavallův Canio: „Směj se paňáco!“ A na rozloučenou dává čtenáři vlastní verše: „Až jednou zazní přísný rozkaz z neznáma, že role mého života je také dohrána, pak smím směle říci posledním svých dechem, že jsem vždycky byl a zůstal dobrým Čechem.“

Memoáry Richarda Kubly výstižně a v pravé autenticitě navazují na předchozí obsáhlou Kublovu monografii a díky editorské erudici Viktora Velka se oba svazky nepřekrývají, zajímavě se doplňují. Mají i bonus navíc, dokumentují badatelské a spisovatelské vybavení Viktora Velka, jeho rozhled a detailnost. Dávají tak luxusní vizitku jeho studiu na brněnské Masarykově univerzitě, muzikologii tam v prvých letech nové republiky inicioval a založil Vladimír Helfert. Je přívětivé a zavazující, že tato škola produkuje tak perfektní mladé badatele jako je Viktor Velek, byť samozřejmě je originál a ve studiu pokračoval i dál, výstižně na universitě ve Vídni.

Viktor Velek: Český Caruso Richard Kubla der tschechische Caruso
Hudební umělci mezi Ostravou a Vídní 2/Tonkünstler zwischen Ostrau und Wien 2
Překlad do němčiny: Hana Pfalzová, Tomáš Koutník, Radan Dielmann, Ulrich Theissen
650 stran
Musica Bohemica Viennensia, Tomus VI
Vydavatel NLN, s.r.o., Praha 2021

Viktor Velek (ed.): Můj život s operou Richard Kubla Mein Leben mit der Oper
Hudební umělci mezi Ostravou a Vídní 4/Tonkünstler zwischen Ostrau und Wien 4
Překlad do němčiny Hana Pfalzová
346 stran
Musica Bohemica Viennensia, Tomus VIII
Vydavatel NLN, s.r.o., Praha 2021