Vítejte ve smyčce ve smyčce ve smyčce…
Georget (světová premiéra 2022) je celovečerní, zhruba 70minutové dílo pro sedm tančících a jednoho pojízdného kameramana, které z různých perspektiv a úhlů pohledu nahlíží lidskou existenci v její individualitě i společenských kontextech. Zvenčí i introspektivně, s humorem a lehkostí i tíživou palčivostí, soucitně i bezcitně, s až absurdním humorem i brutální absurditou.
Dadon člení titul do čtyř kapitol – Georget, George, Mr. George a Agent G., z čehož by se dalo usuzovat, že sledujeme určitý vývoj lidského života od Jiříka, mimina, které se se zkřiveným obličejem dožaduje svého mléka, přes Jiřího, co ujíždí na videohrách, váženého, dospělého pana Jiřího až po téměř vyprázdněného a chladného agenta J (neplést s tím z Mužů v černém. Ačkoli…?).
Současně se nám postupně představují jednotlivé charaktery ve stejnokrojích kalhot s laclem a obyčejného trika, každý z nich do důsledně nabarvených vlasů vyveden v jedné ze sytých barev duhy – modré, zelené, oranžové, červené, fialové, černé a bílé. Dokonalé probarvení pak dotváří ve druhé části příslušnými filtry i světelný design. Každá z postav prožívá svůj vlastní boj s vybraným defektním aspektem života lidské společnosti – přetvářkou, tlakem na neustálou pozitivitu, nepochopením, plytkostí, do zešílení se opakujícím stereotypem, létajícími kartony mléka…
Jejich trable a pachtění se v první pasáži odehrávají ve dvou základních rovinách. Jednou v reálném prostoru scény, jednou, v témže čase, na plátně v přední části jeviště. Publiku se tak otevírá nový kanál, skrze nějž je možné dílo vnímat, jakkoli může propojení živého pohybu a živého videa tříštit pozornost a není vždy jisté, že daný způsob tvůrčí práce se bude nutně násobit nebo spolu komunikovat. Dadonovi se daří se střídavou úspěšností, nicméně konceptuálně vše drží pevně v rukou a čím hlouběji se pouští, tím jistější v kramflecích se zdá (anebo si možná jen coby diváctvo zvyknete). Dvojí vizuál doplňuje ještě mluvené slovo (opět produkované živě) v bílém oděného tanečníka sedícího na straně scény, jehož projev je téměř meditativní a v něčem konejšivý, když recituje text až dadaistické struktury.
Z barevných avatarů, kteří jako by vypadli z počítačové hry (jak nám ostatně napoví i blikající GAME OVER na zadním plátně, ale především pohybový slovník), se postupně stávají zcela jiné bytosti. Šestice se tísní v malé bílé buňce na pravé straně scény, kde je sleduje malá, zato neustále snímající kamerka. Původní muž v bílém najednou není tím na první pohled neškodným, poetickým pozorovatelem, jeho přítomnost je nepříjemnější a mrazivější. Na plátně na horizontu (přední panel po první pasáži mizí) jsou promítána nejrůznější hesla, na povrchu pozitivní a nekonfliktní, doplňuje je však i mobilní aplikace simulující samopal a NPC padají postupně k zemi.
Následuje poslední kapitola, původní saturovanost duhových barev střídají košile a černé obleky, tanečníci a tanečnice se rozbíhají do prostoru a okupují celou scénu, jejich tanec je expanzivní, plný dynamiky a energie, zatímco za nimi je na velkém plátně svlékána až donaha jiná postava. Ono dítě, Georget z první kapitoly. Zůstává bez povšimnutí, zády k divákům, v nahotě čisté i bezbranné. Vše následně zakončují finální (sebe)ironizující filmové titulky a před nimi v nekonečné smyčce ve smyčce, co je uvnitř smyčky repetitivně skotačí černě oděný sbor, přičemž mi něco říká, že pokud neodjeli, křižují jeviště v nekonečném opakování dodnes…
Když před dvěma lety Dadon v Praze uvedl Artzu, její přijetí bylo v kritikách vesměs vlažné, jelikož mladý izraelský tvůrce zcela nenaplnil očekávání, která do něj (možná neoprávněně) byla na základě jeho tanečního původu kladena. Z tohoto hlediska je Georget rozhodně zajímavějším a hutnějším dílem – což zase není tak s podivem, uvědomíme-li si, že jej Dadon spolu se svou partnerkou a spoluautorkou Tamar Barlev tvořili pro vlastní soubor. Celek je díky multitalentu tvůrčí dvojice velmi dobře propojen napříč všemi jazyky, kterými se na scéně hovoří (pohyb, kamera, scénografie, hudba, světelný design, kostýmy, celková koncepce), díky čemuž dílo působí kompaktně a koherentně. Samotný taneční slovník na sebe asi nejvíce paradoxně upozorní až v úplném závěru, kdy začne vykazovat relativně neokoukanou dynamiku i pohybové tvary. Což nutně nemusí být výtkou, spíše prostým konstatováním.
Osobně jsem větší problém cítila v jakési neurčitosti sdělení. Vnímala jsem, a silně, že se mi autor svým dílem opravdu intenzivně snaží něco říct, jenomže jsem při nejlepší vůli nebyla schopná přijít na to, co (řádky výše jsou tedy jen matným odhadem, v němž si sama nejsem vůbec jistá). Což není zoufalé volání po doslovnosti, spíš po lépe a pregnantněji formulovaném záměru.
Podobnou otázku bychom si mohli klást i směrem k hostiteli, tedy Baletu Národního divadla. Co nám chtěl říct tím, že pozval zrovna v této napjaté geopolitické situaci izraelský soubor, anebo že jeho hostování, které se plánuje měsíce až roky dopředu, pro jistotu neodvolal (byť celospolečenská debata a poptávka po radikálních řešeních tímto směrem v našem prostředí pořád není tak vyhrocená jako v zemích více na západ od nás)? Umělci vám řeknou, že nic. Protože chtějí dělat lásku a umění. Chápu. Já bych třeba chtěla poníka…
Upřímně oceňuji, že se k této problematice ještě před začátkem představení postavil Balet ústy své PR Kateřiny Hanáčkové čelem, dokonce byl dán prostor pro případnou výměnu názorů, čehož sice nikdo nevyužil, leč vůbec možnost kvituji. Nicméně představa, že jako veřejná státní instituce nečiním téměř každým svým (především navenek prezentovaným) krokem politické stanovisko, je strašlivě naivní. Možná to není fér, možná byste chtěli, aby to tak nebylo, možná jste přesvědčeni, že by umění mělo být apolitické (což je už samo o sobě politikum, omlouvám se). Jenomže umění bylo, je a bude vždy součástí politiky. Může se vám to nelíbit, můžete o tom vést spory, můžete s tím dokonce nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat.
(Mimochodem, autorka recenze tím, že na představení dobrovolně šla, rovněž učinila rozhodnutí, jež může být chápáno jako politické.)
Vzájemný románek mezi Baletem ND a Eyalem Dadonem nicméně očividně nekončí, choreograf se do Prahy vrátí hned příští sezónu, kdy vytvoří další novinku v rámci triptychu Sarkasmy (jehož součástí má být druhou sezónu za sebou dílo Hanse van Manena a Andreje Kajdanovského, který se v Praze představil v rámci triptychu Slovanský temperament dílem Perfect Example v roce 2018).
Georget
Choreografie, koncept a hudba: Eyal Dadon
Spolutvůrkyně, kostýmy a scéna: Tamar Barlev
Světelný design: Yoav Berel
Grafický design: Dorit Telpaz
Foto, video: Gil Nemet
Psáno z představení 5. dubna 2024, Nová scéna Národního divadla, Praha.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]