Vlastní orchestr jako kamínek, který bohatému seniorovi v mozaice chyběl
Porozumění mezi národy a (podivné) obchodování aneb Maestro a jeho miliardář
(Der Spiegel 29/2017 – Alexander Kühn a Simone Salden)
Dirigentu a klavíristovi Frantzovi šlo vždycky o velké věci. O porozumění mezi národy. O světový mír. V zásadě ale o něj samotného. Jako letos, v sobotu 8. července, když v hamburské Laeiszhalle dirigoval takzvaný Mírový koncert jako poděkování za shovívavost občanů při právě protrpěném summitu G-20.
Na programu byla Orffova kantáta Carmina burana a světová premiéra, čínská skladba o Mount Everestu [Zang Yunfei: Qomolangma], která by docela dobře mohla posloužit jako hudba k nějakému Disneyho filmu. Frantz měl frak s rudou saténovou podšívkou a okázale pronesl, že Hamburčané teď mají zapomenout na všecko, co v uplynulých dnech museli snést.
Poděkoval Hamburku a sám se městu nabídl jako dar. Ne že by ho o to někdo prosil, naopak. V oficiálním programu summitu pro něj nebylo využití, ačkoli se o to od začátku roku velmi snažil; ani dopis kancléřce Merkelové nepomohl. Přesvědčen o vlastní nepostradatelnosti, zorganizoval koncert narychlo sám. Nakvap angažoval chlapecký sbor z Bad Tölz a sbor z Litvy, zkoušky stanovil na poslední chvíli, termíny se slibovaly a odříkávaly a spolupracovníky doháněl k šílenství. Jeho okolí do poslední chvíle pochybovalo, že se koncert uskuteční. Vstupenky byly pro jistotu zadarmo.
Justus Frantz byl kdysi veličina. Hlavně v německém zábavním podnikání. Póza byla vždycky důležitější než hudební kvalita. Popularizoval klasickou hudbu, jako zakladatel Šlesvicko-holštýnského festivalu nebo ve vlastním vysílání na kanálu ZDF. Hrál v televizi na klavír s bývalým kancléřem Helmutem Schmidtem. V zahraničí rád vystupoval jako hudební vyslanec Německa.
Co ale zjevně nikdy neuměl – zacházet s penězi. Vícekrát už měl vody po krk, ale vždycky se našel někdo, kdo ho z ní vytáhl. Většinou to byl dnes dvaaosmdesátiletý vládce království šroubů Reinhold Würth, který poskytl finance, když Frantzovy umělecké sny opět jednou kolidovaly s rozpočtem. Teď ale Frantz svého největšího sponzora znechutil.
Würth byl kdysi velký nadšenec snaživého hudebníka. Když byl Frantz ještě mladý neznámý klavírista, vozil ho Würth na vystoupení po švábské provincii. Od roku 1995 podporoval Frantzem založenou Philharmonie der Nationen, orchestr, v němž hráli Palestinci s Izraelity, Srbové s Chorvaty – Frantzovo životní dílo.
Würth na orchestr ročně poskytoval milion. Když se nedostávalo, přidal. Teď ale přítok peněz uzavřel, což je pro Frantze trpké dvojnásob, neboť Würth založil vlastní orchestr a přetáhl část Frantzových hudebníků. Zatímco někdejší prestižní projekt už existuje jen na papíře, absolvovali Würth Philharmoniker 21. července koncert v Carmen Würth Forum v Künzelsau-Gaisbachu, v novém kongresovém a kulturním centru, které Würth věnoval své manželce k osmdesátinám [dirigoval Kent Nagano, s programem: John Adams, Harmonielehre; Ludwig van Beethoven, Klavírní koncert č. 5, sólista Lars Vogt].
Frantze nechal Würth po půlstoletí přátelství padnout. Už měl dost špatného manažerování, bláznivých nápadů a výmluv.
Kdo se s Würthem setká, je mu okamžitě jasné, že je Frantzovým pravým opakem: přesný, systematický, až pedantický. Ve vlastní firmě nosí předpisovou jmenovku, aby šel příkladem. Miliardář, který dbá na to, aby se nikde nesvítilo zbytečně. „Všude bojuju za skromnost a pokoru,“ říká Würth.
To mu nebrání ve vlastnictví jedné z největších jacht v Německu vůbec. Z ní se na naléhání své ženy právě vrátil, kvůli otevření Carmen Würth Forum přerušil dovolenou. Stavba za 60 milionů euro bude sídlem orchestru Würth-Philharmoniker. Vlastní orchestr je pro bohatého seniora „kamínek, který v mozaice ještě chyběl“. Pěvecký sbor a bigband už má – a také jednu z největších soukromých sbírek výtvarných děl.
Umění miluje nadevše, ale zůstává obchodníkem. A Justus Frantz se už dlouho jako investice nevyplácel.
O svém příteli nechce Würth říkat nic negativního, jen tolik: „Justus je nadaný hudebník. Ale žádný finanční génius.“
V dopisech, které Frantzovi posílal, už byl konkrétnější. V únoru 2015 například svému příteli odepřel podporu německo-izraelského festivalu. Würth „poskytl na Filharmonii národů další obrovské prostředky, ale takhle už to při nejlepší vůli dál nejde“.
V červenci 2016, když chtěl Frantz opět jednou propustit manažera orchestru, ohlásil se Würth písemně ze své jachty. Kritizoval „po desetiletí trvající nestabilitu“ Filharmoniků a poškleboval se: „Takže jsme zas tam, kde jsme byli – kolotoč orchestrálních manažerů se točí dál.“
Kdo chce s Frantzem spolupracovat, musí být připraven na to, že chce dnes to, zítra ono a pozítří opět něco jiného. O nápady nemá Frantz nouzi, zato mu schází cit pro to, co je uskutečnitelné. Dlouhodobé plánování se u člověka, který své návštěvníky kolikrát přijímá v županu, nedá očekávat.
A navíc – jsou už pryč doby, kdy pouhé jeho jméno na plakátech přitahovalo davy. Chybí mladé publikum. Proto si Frantz, který sám není nejmladší, myslí, že musí orchestr být „mladý a atraktivní – i opticky“, jak prohlásil minulého roku na generální schůzi společnosti. Což vedlo k tomu, že se plánovala a na poslední chvíli zase rušila turné, a rostly stornopoplatky za koncertní sály a hotely.
V tomto chaosu se mohl uplatnit takový člověk jako Catalin Desaga, koncertní mistr Filharmonie národů, který se dlouho těšil velké svobodě a důvěře. Na něj se převáděly gáže hudebníků, po koncertech je vyplácel v hotovosti. Údajně měl k dispozici i Frantzovu kreditní kartu.
A Desaga toho využíval. Ve Frantzově okolí se mluvilo o tom, že z Frantzových prostředků tankuje nádrž svého auta a platí hotely. Ze zneužívá svou volnost při zprostředkovávání angažmá hudebníků. Externí kontroly zřejmě nic nepotvrdily, on sám se k tomu nechce vyjadřovat, jeho finanční situace je „soukromá záležitost“. Takzvané „skryté provize“ údajně u Filharmonie národů neexistovaly.
Vědom si toho, že rozhodujícím mužem nebyl Frantz, nýbrž Würth, snažil se Desaga dostat do sponzorovy blízkosti. Posílal mu pozdravy k narozeninám, k Vánocům. Tak se také brzy dozvěděl, že se Würth jako Frantzův finančník hodlá stáhnout a založit vlastní orchestr.
Desaga si mnohokrát ve jménu hudebníků Würthovi stěžoval na Frantzovu nevypočitatelnost. Jednu takovou písemnou stížnost dostal Würth na jaře 2016, a její obsah ho rozzlobil tak, že definitivně ztratil chuť orchestr podporovat. Frantz zavětřil a při nejbližší generální schůzi se stal tento problém hlavním bodem programu.
Jedenáct Frantzových hudebníků teď přešlo do Würthova orchestru. Würth říká, že „mnozí chtěli od Frantze dávno utéct“. Smlouvu teď u něj má i Desaga, opět jako koncertní mistr, a před několika týdny se přestěhoval do Künzelsau.
Desagův útěk od praporu proběhl hladce i proto, že na Würthově straně tahal za nitky starý důvěrník – Harald Unkelbach, který řídí Würthovu nadaci, v níž jsou soustředěny kulturní aktivity podniku. Unkelbach se podílel na založení nového orchestru, současně je společníkem Filharmonie národů, pro kterou teď ale nevidí budoucnost a naléhá na rychlé řešení.
Justus Frantz o tom mluvit nechce. Na písemné dotazy neodpovídá, termíny interview jeho sekretářka na poslední chvíli odříká. Jen dal na vědomí, že je „zatížen novými úkoly“ a těší se, že je „bude moci pokud možno dokonale naplnit“. Potřebuje „soustředění a naprosto uspořádaný denní režim“.
Jak dalece se ho Würthova rezignace na podporu orchestru dotkla, neprozradí. Würth tvrdí, že zůstávají i nadále přáteli. „Nikdy bych nedopustil, aby musel Justus hladovět.“
Justus Frantz založil roku 2016 nový orchestr, World Peace Philharmonia of the Nations. Inspirovali ho k tomu dva mezitím zesnulí průvodci kariéry, hudební legendy Leonard Bernstein a Yehudi Menuhin. Stejný impuls prý ostatně stál už před dvaadvaceti lety při založení Philharmonie der Nationen.
A našel prý i nové finančně silné přátele. Jeho Mírový koncert v Hamburku s tímto orchestrem umožnil výrobce hraček z Číny. Tam je jeho pověst ještě neposkvrněná.
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]