Výpověď oněmělých svědků

Dlouho odkládaná oficiální premiéra inscenace Witness Věry Ondrašíkové se stala dalším z příkladů vyzrálých děl díky různě upravovaným formátům, které se s ohledem na potřebu veřejné prezentace přizpůsobovaly požadavkům doby. Čas přidal nejen kruhy do těl kmenů, průběžně projektu darujících své listnaté paroží, ale propsal se až do kontemplativního plynutí narativu a přecházení od vycizelovaných pohybových partitur tanečníků k technologickým detailům. Jako by konfrontaci člověka s původně živým artefaktem dodala doba čekání širokospektrální rozměr od niterných nadějí po apokalyptické vize.


Věra Ondrašíková a kolektiv – Witness (foto Vojtěch Brtnický 2021)

Choreografka Věra Ondrašíková navázala inscenací Witness na svou předchozí práci Guide odklonem od ryzího dialogického svazku člověka a technologie k sensitivnímu naslouchání stromům, od universa se obrátila ke kořenům, které zde paradoxně zastoupil sám člověk. Namísto vnoření se do živých korun napnulo divadelní publikum zraky do košatého větvoví čili náznaků dřevnatého porostu, pro tuto chvíli znaku svědectví. Jednotlivé inscenační komponenty se nepřetahovaly o trvalou dominanci. Člověk a torza stromů nacházely společné vizuální projevy, jako byla například pružnost, plasticita, ohebnost či naopak pevná odolnost a odhodlání. V chladných a teplých tónech světelné kompozice se všechna těla v boji i souladu podmiňovala navzájem, včetně těch ve stínu tušených.

Silnou výpovědní hodnotou tiše vyčítavé větvě se v jednom z počátečních eskalovaných momentů stala ztráta ještě zelených lístků. Opadáváním pokrývaly černou taneční plochu se zrcadlovým efektem. Estetika krásné zkázy. Ztracený dech zanikajícího stromu. Stvrzená nenávratnost po doteku lidských rukou. Věnovat se choreografickým principům Ondrašíkové by nyní znamenalo zahájit exkurz do fyziky, dendrologie a kineziologie. Její prostorové tahy však právě ve své symbióze povznášely anatomii tvorby do poetických rovin, z nichž se mnohé převalovaly přes sebe jako proudy mlhy, které do prostoru vstoupily ve druhé části představení. Zcela zásadním vkladem pro vyznění díla je citlivě zpřítomněná dramaturgie, která není odvíjena pouze jako ideový základ, ale prostoupila do celkové architektury. Sepětí Marty Ljubkové s choreografkou prospělo jak Guide, tak se osvědčilo nyní u Witness.  

Věra Ondrašíková a kolektiv – Witness (Jaro Ondruš, David Králík, foto Vojtěch Brtnický 2021)

S pohledem na objekt vystupující z mlhy a ambientní hudební či zvukové panorama Filipa Míška mi na mysli vytanuly fotografie z výzkumů finské umělkyně a badatelky Anette Arlander, jejímž dlouholetým zastřešujícím tématem je Performing Landscape. Její projekty Talking Trees nebo Performing with Plants dávají člověka do aktivního partnerství se stromy, avšak citlivého, naslouchavého, tázavě pokorného. Stromy okolo nás jsou ve všech ohledech němými svědky současnosti, která se každým okamžikem stává historií, otiskem v jejich (ale i lidské) paměti. Věra Ondrašíková se opřela o vztah se stromy sycený lidskou dychtivostí, ale zároveň naznačila posun od manipulativních rukou člověka k jeho jiným kvalitám, které se mohou stát zázemím pro další růst, rozvoj… Představení Witness nepůsobilo aktivisticky nebo klimatologicky apelativně, i když mu nelze upřít enviromentální a ekologický přesah. 

Věra Ondrašíková a kolektiv – Witness (foto Vojtěch Brtnický 2021)

Seříznuté větve navzdory oddělení se od mateřského kmene svou pružností stále dokazovaly vitalitu. Navodily obraz korun a otočením perspektivy i náznak kořenů. Levitovaly nad hladinou mlhy, a přitom ze své podstaty odkazovaly k uzemnění. Netušíme, kdo je vysadil, co všechno prožily, ale v záblescích ostrých paprsků projektoru a reflektorů jako by se jejich větve měnily v synaptické spoje lidského mozku nebo telegrafní síť vedenou podzemními drahami, jako by vysílaly komunikační (možná poplašné) signály vegetace. Lidský element ve Witness pomalu temněl, odcházel do ústraní, stal se v hierarchii „svědectví“ sice jedním z hybatelů, nikoliv však špičkou pyramidy. Vrcholy Ondrašíková věnovala světlu a obousměrné transformaci subjektu v objekt. Světelný design Pavla Kotlíka by snad dokázalo vystihnout slovo purismus. Čistá práce, která v partnerství s ostatními komponenty nenechala vyčnívat víc, než daný scénický výjev unesl. Prostor charakterizovaly přesné vysvícené tvary, ale i rozlité světlo bez zdánlivých hranic, nebo v součinnosti s projektorem štěpení ploch navozujících až fantaskní iluze typu „výtah do nebe“. Budu věřit, že záměrem byla i čočka chvílemi zamířená do diváků, že dramatičnost stoupala s úměrným diskomfortem mhouřených očí.

„Svědek“ na staršího „Průvodce“ navázal s hlubší harmonií scénických složek, čímž nabídl komplexnější obrazy ve smyslu podnětů k vlastní interpretaci vjemů. Divák sám se totiž stal svědkem a příjemcem zprávy o výseku světa, o jeho fantazijních polohách transkribovaných do komunikace člověka – předmětu – technologie, v němž nadrealistické čili abstraktní narativní linie táhnoucí se nad korunami oněmělých svědků by snad pro tuto chvíli vystihlo sousloví melancholický počátek lidského konce. Anebo optimističtěji návrat ke kořenům?  

Witness
Koncept a choreografie: Věra Ondrašíková 
Účinkují: Jaro Ondruš a David Králík, Jakub Kohout
Dramaturgie: Marta Ljubková
Hudba: Filip Míšek
Světelný design: Pavel Kotlík
Live programming: Michal Rydlo
Kostýmy: Hana Frišonsová
Produkční spolupráce: Tomáš Grúz, Daniela Řeháková
Premiéra: 9. 9. 2021, divadlo Ponec

Psáno z reprízy 23. 10. 2021 v divadle Ponec.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments