Výročí: Sergej Prokofjev jako operní a baletní skladatel
Sergej Prokofjev studoval na petrohradské konzervatoři, ale nejcennější podněty pro vlastní tvorbu čerpal z Večerů soudobé hudby v Petrohradě a ze samostatného studia a poznávání světové i domácí hudby. Byl oslňujícím klavírním virtuosem a v mládí dával přednost klavírním skladbám. Po revoluci v roce 1917 opustil Rusko a koncertoval v USA, v Anglii a jinde, delší dobu pobýval v Německu a pak hlavně ve Francii. Po několika krátkých návštěvách Sovětského svazu se v roce 1936 vrátil do vlasti definitivně. Vrátil se v době nejhrůznějších komunistických represí a největšího omezování tvůrčí svobody umělců. Protože však zásadně neodmítal oficiálně prosazovanou metodu socialistického realismu, domácí propaganda ho přivítala jako ztraceného syna a politický útlak se ho zprvu nedotkl. V roce 1948 však byl spolu s dalšími umělci obviněn z formalistických tendencí a nešetrné kritiky jen zhoršovaly Prokofjevovo chatrné zdraví. Zemřel ve stejný den jako sovětský diktátor J. V. Stalin. Smrt slavného skladatele tak zůstala zcela ve stínu Stalinova úmrtí. Po tři dny, kdy probíhalo oplakávání Stalina, nemohlo být skladatelovo mrtvé tělo ani vyneseno z jeho bytu nedaleko Rudého náměstí. Nejdůležitější sovětský muzikologický časopis informoval o Prokofjevově smrti v krátké zprávě na straně 116; prvních 115 stran bylo věnováno Stalinovi.
Ve své autobiografii rozlišoval Prokofjev pět linií vlastní tvorby. Jsou to linie klasická, novátorská, lyrická, groteskní a toccatová nazývaná též motorická. „Prokofjev je spolutvůrcem moderního klavírního stylu nejvyšší technické náročnosti vedle Bartóka, Stravinského a Ravela. Náleží k nejlepším melodikům všech dob a skloubením zmíněných složek a stránek své hudby popsaných v jeho ,liniích‘ prokázal naprostou původnost vlastního osobitého stylu,“ napsal o něm Miloš Schnierer v publikaci Hudba 20. století.
Podle Harolda C. Schonberga (Životy velkých skladatelů) patří mezi kvality Prokofjevovy hudby, kterými se jako silná osobnost odlišoval od ostatních, „bryskní energie, lesk, sebedůvěra a enormní kult fyzické síly.“ Prokofjev nebyl podle Schonberga „skladatelem velkých hloubek, ale jeho bystrá, dravá, jasná, vypointovaná hudba má v sobě obrovskou schopnost posílit a osvěžit ducha. Dokázal vymyslet krásné melodie, když chtěl. Melodie ovšem není ústředním bodem Prokofjevovy hudby. Prokofjev reprezentoval ostrý, zuřivý, nevybíravý útok na romantické hudební konvence. Pokud se s odstupem času jeho hudba nejeví dnes tak revoluční, jak se mnohým lidem zdálo, podržela si přesto svoji sílu a muskulární kvalitu a přežila většinu své doby.“
Prokofjev je autorem sedmi symfonií, řady orchestrálních svit z vlastních oper a baletů, filmové hudby (mimo jiné k filmům Sergeje Ejzenštejna Alexandr Něvský a Ivan Hrozný), pěti klavírních koncertů, dvou houslových koncertů, Symfonie-koncertu pro violoncello a orchestr, vokálních děl a písní, devíti klavírních sonát, komorních děl a mnoha dalších.
Balety Sergeje Prokofjeva
Hudbě k baletům se Prokofjev začal věnovat, když se seznámil se Sergejem Ďagilevem. První balet Ala a Lollij (1914) však Ďagilev odmítl, takže Prokofjev z něj vytvořil Skytskou svitu, na kterou se někdy také tančí. Balet Šašek z roku 1915 se už Ďagilevovi líbil, premiéry se ale dočkal až v roce 1921 v Paříži v provedení Ballets Russes. Za skladatelova evropského pobytu vznikly dále balety Hrazda (1924), Ocelový krok (1927), Marnotratný syn (1929) a Na Dněpru (1932). Po návratu do vlasti vznikly tři slavné celovečerní balety Romeo a Julie, Popelka a Kamenný kvítek.
Balet Romeo a Julie podle tragédie Williama Shakespeara složil Prokofjev v roce 1935, ale Velké divadlo v Moskvě shledalo hudbu jako netaneční. Pro koncertní síně Prokofjev vytvořil dvě svity, každou o sedmi částech. Premiéru baletu uvedlo 30. prosince 1938 Zemské divadlo v Brně v choreografii Iva Váni Psoty. Sovětská premiéra se nakonec uskutečnila až 11. ledna 1940 v Kirovově divadle v Leningradě, a to s úpravami partitury. Dnes je toto dílo pevnou součástí repertoáru baletních scén na celém světě a mezi diváky je velmi oblíbené nejen díky slavnému námětu tragické lásky veronských milenců ze znepřátelených rodů, ale také díky Prokofjevově nádherné hudbě.
Popelka podle známého pohádkového příběhu měla premiéru ve Velkém divadle v Moskvě 21. listopadu 1945; i ona se těší značné oblibě jak u diváků, tak u choreografů. V jejich stínu stojí Kamenný kvítek, inspirovaný Bažovovými Uralskými pohádkami. Poslední dokončené Prokofjevovo jevištní dílo vznikalo v letech 1948–1951 a premiéru mělo až téměř rok po skladatelově smrti, 12. února 1954 ve Velkém divadle v Moskvě.
Prokofjevovy opery
Vedle několika nedokončených děl je Sergej Prokofjev autorem sedmi oper. V letech 1915–1916 vznikla opera Hráč podle stejnojmenného románu F. M. Dostojevského (autorem libreta je skladatel). Partitura byla revidována v roce 1927 a opera měla premiéru 29. dubna 1929 v bruselském Theâtre Royal de la Monnaie. Jan Trojan v Dějinách opery píše, že Prokofjev se „ve svém zhudebnění zaměřil spíš na psychologickou stránku než na vlastní děj. S neobyčejnou věrohodností vykreslil v hudbě ovzduší herny a charaktery hráčů. Položil důraz na deklamované slovo a soustředil se na vzrušený dialog, v celkovém rozvrhu se vzdal uzavřených čísel. […] Vladimír Lébl označil Hráče za nejzralejší dílo předrevolučního Ruska.“ U nás byl Hráč poprvé uveden v Plzni v roce 1957.
V roce 1919 vznikla na skladatelovo libreto podle komedie Carla Gozziho L’amore delle tre melarance z roku 1761 opera Láska ke třem pomerančům, která měla premiéru dříve než Hráč, a to 30. prosince 1921 v chicagském Auditorium Theatre. Je to komická opera, „spojující humor s groteskou, pohádku se sarkasmem a lyriku s taneční gestikou“ (Jan Trojan). Po premiéře ve francouzštině se první uvedení v ruském originále konalo roku 1926 v Leningradu. Českou premiéru měla tato opera v Národním divadle v Praze, a to 31. května 1963. Tamtéž se nyní chystá uvedení nové (premiéry 16. a 19. května 2019, režie a choreografie Radim Vizváry, hudební nastudování Christopher Ward).
Následující Ohnivý anděl patří k nejzávažnějším Prokofjevovým operám. Libreto si opět napsal autor sám, a to podle stejnojmenného románu Valerije Brjusova z roku 1907. Strhující a jedinečná opera, kterou Prokofjev považoval za své nejlepší dílo, vznikala v letech 1919–1927. Některé hudební myšlenky použil ve své Symfonii č. 3 (premiéra 1929). Uvedení opery se neustále odkládalo (partitura se dokonce na čas ztratila) a Prokofjev se ho nakonec bohužel nedožil. Koncertně byl Ohnivý anděl proveden poprvé 25. listopadu 1954 v pařížském Théâtre des Champs-Élysées, k prvnímu scénickému uvedení došlo 14. září 1955 v benátském Teatro La Fenice. Česká premiéra se konala v roce 1963 v Brně a naposledy se u nás tato opera hrála v ostravském Národním divadle moravskoslezském (premiéra 26. února 2015). V knize Opera – Průvodce operní tvorbou o díle píše Jarmila Brožovská: „V romantické atmosféře kouzel, chimér, krvavých sudeb nalezl [Prokofjev] hluboce lidský, vzrušující příběh a tragický úděl Renaty, čisté a nevinné dívky, která hledá naplnění svého mučivého snu o lásce a štěstí na zemi, mezi lidmi. […] A jako v Lásce ke třem pomerančům i zde líčí Prokofjev s udivující vynalézavostí svět nadpřirozených sil. Ve scéně zaklínání duchů (II. dějství) dobývá ze symfonického orchestru zvukové efekty, které v té době korespondovaly nezávisle snad jen s partiturami Američana Edgara Varèse. A dramatická gradace posledních dějství ohromuje zase postupným narůstáním symfonické a sborové složky až k hranicím organizovaného chaosu.“ Renata je Prokofjevovou největší ženskou postavou.
Po delší pauze zkomponoval Prokofjev další operu až v roce 1939. Semjon Kotko vznikl podle románu Valentina Katajeva Já, syn pracujícího lidu a na libretu spolupracoval skladatel s autorem předlohy. Premiéra se uskutečnila 23. června 1940 v Moskvě (Opernyj těatr im. Stanislavskogo). Jak už napovídá název předlohy, opera zobrazuje osudy a city sovětského člověka a lidu. Děj se odehrává na Ukrajině v době obsazení německými vojsky za občanské války roku 1918 a hlavním hrdinou je chudý venkovan, který se vrací z války do rodné vsi. Občansky angažovaná opera s cennými melodiemi, které spojují tradiční ruskou písňovost s masovými zpěvy, se však nesetkala s příznivým přijetím.
V roce 1940 vznikla lyricko-komická opera Zásnuby v klášteře podle dobového libreta Richarda Brinsleyho Sheridana Dueňa z roku 1770. Libreto napsal skladatel s Mirou Alexandrovnou Mendelsonovou, svojí pozdější manželkou. Premiéra se ale uskutečnila až 3. listopadu 1946 v Kirovově divadle v Leningradu. O opeře píše Jan Trojan: „Děj, odehrávající se v Seville 18. století v prostředí bohatých kupců a šlechty, překypuje humorem i láskyplnými avantýrami. V pestré směsici scén se tu střídají měšťanská domácnost, karnevalový rej a veselé shromáždění mnichů v klášteře. […] Vtipné situace, vyhrocené v hudbě s prokofjevovskou pikanterií, se střídají s lyrismem, na němž skladateli zvlášť záleželo. Celou operou prolíná španělský lidový tón, který postrádáme v italských operách 18. století z tohoto prostředí.“ U nás byly Zásnuby v klášteře (hrané též někdy pod názvem Maškaráda) poprvé uvedeny 8. října 1947 v Praze ve Velké opeře 5. května (dnešní Státní opera).
Prokofjevova předposlední dokončená opera Vojna a mír patří k jeho největším dílům, a to nejen závažností vybraného námětu (románová epopej Lva Nikolajeviče Tolstého), ale i svým rozsahem či počtem účinkujících postav (72 v definitivní verzi). Opera vznikala v letech 1941–1952, libreto napsal skladatel opět s Mirou Mendelsonovou. Historie vzniku opery je dlouhá a složitá a i její cesta na jeviště byla komplikovaná. První verze byla koncertně provedena v Moskvě 16. října 1944, scénicky 12. června 1946 v Leningradu (Malyj opernyj těatr). Druhá verze byla uvedena až po Prokofjevově smrti, koncertně v červnu 1953 v Moskvě a scénicky 1. dubna 1955 opět v Leningradu (Malyj opernyj těatr). Definitivní verze měla premiéru až 8. listopadu 1957 v Moskvě (Těatr im. Stanislavskogo). U nás byla monumentální čtyřhodinová Vojna a mír poprvé uvedena (v první verzi) 25. června 1948 v pražském Národním divadle a v definitivní verzi v Liberci v roce 1962. Není bez zajímavosti, že rolí Nataši Rostovové ve Vojně a míru debutovala na scéně Národního divadla v Praze sopranistka Gabriela Beňačková (v premiéře nové inscenace 6. listopadu 1970) a že právě nastudování této opery bylo zahajovacím představením slavné Opery v Sydney (premiéra 28. září 1973).
Poslední Prokofjevovou operou je Příběh opravdového člověka, který vznikal v letech 1947–1948, ale premiéry se dočkal až sedm let po skladatelově smrti, 7. října 1960 ve Velkém divadle v Moskvě. U nás byl poprvé uveden krátce poté, 14. dubna 1961 v Národním divadle v Praze. Předlohou opery je stejnojmenný román Borise Polevého a libreto napsal skladatel opět ve spolupráci se svojí ženou. Osudy ruského letce za druhé světové války (známé i z filmové verze Alexandra Stolpera z roku 1949) si podle Jana Trojana vyžádaly „nezvyklou podobu série 19 obrazů, jež po sobě následují na způsob filmových záběrů. Skladatel v kompozici využil zkušeností, jež získal dlouholetou spoluprací s filmem. I když jde o současnou látku, sáhl po rozčlenění na recitativy a árie, stylizoval valčík i lidovou zpěvnost. Příběh opravdového člověka na operním jevišti je záležitost prudkých kontrastů, střídání výjevů ze současného civilního života s fantastickými scénami. Titulní postava letce Alexeje, vyžadující dokonalou souhru pěvecké, herecké a zvláště pohybové akce, náleží k nejnáročnějším rolím soudobé opery. I toto dílo bylo odsouzeno oficiální kritikou jako postrádající melodičnost a neadekvátní zvolenému námětu.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
