Vzkřísit Mozartova Tita v inscenaci z minulého století se v Met nepodařilo

Zdá se, že o Mozartova Tita mají divadelní dramaturgové v posledních letech přece jen větší zájem, než tomu bylo dřív; o přesných důvodech, které je k tomu vedou, lze jen spekulovat. Dílo, objednané při příležitosti korunovace císaře Leopolda II. českým králem a premiérované v září 1791 v tehdejším Nosticově, dnešním Stavovském divadle v Praze, v době nedávné uvedl nejeden operní soubor: připomeňme alespoň Flimmovu nepříliš úspěšnou inscenaci ve Vídeňské státní opeře, Deckerovu v Paříži, McVicarovu v Toulouse nebo Nemirové v Lucernu. Úspěch přitom mají jen ti z tvůrců, kterým se statickou operu s až příliš nepravděpodobným a nezáživným dějem podaří převyprávět jazykem, který plně rezonuje s dneškem, s důrazem na přesvědčivé tlumočení psychologie vztahů jednotlivých postav a také věrohodnost jejich jednání i emocí – tak jak se to třeba povedlo před šesti lety naprosto geniálně manželům Herrmannovým v Praze (a vzápětí také ve zcela jiné inscenační podobě v Madridu). Ostatně už v době vzniku Tita, poznamenaném ohromným spěchem v necelých třech týdnech jeho komponování, udělal Mozart krok zpět tím, že se vrátil k formě opery seria, již tehdy překonané a publikum do značné míry nudící. I proto je ten správný inscenační klíč dnešních tvůrců alfou a omegou úspěchu.

V těchto souvislostech je také třeba hledat důvody, proč se Titus nikdy ani nepřiblížil oblibě známějších mozartovských partitur. Není proto divu, že i v Metropolitní opeře Tita poprvé uvedl teprve v roce 1984 – tedy až po více než dvou stech letech od pražské premiéry – James Levine (s tehdy v Met debutující Ann Murray jako Sestem, legendární Renatou Scotto jako Vitélií a americkým tenoristou Kennethem Rigelem v titulní roli). K režii byl čtyři roky před svým skonem přizván po úspěchu zdejšího svého předchozího Idomenea francouzský operní klasik Jean-Pierre Ponnelle. I přes až okázalou opulentnost, která musela dát notně zabrat kašérům, malířům i krejčovnám, se ale tato inscenace na programu Met příliš často neobjevovala. Během bezmála tří desetiletí se dožila jen čtyřech desítek repríz, když ji kvůli nynější sérii šesti představení nechal Peter Gelb obnovit po čtyřleté přestávce, kdy už po několikáté odpočívala ve skladech.Zvlášť při detailních záběrech kamer na tohoto Tita si dnešní kinodivák musí mnohdy připadat jako při exkurzi do filmových ateliérů minulého století, kde ani sebemenší detail není ponechán náhodě, rekvizity nevyjímaje – to třeba když pod vypulírovaný rozsudek senátu císař připojuje svůj vzorově vyvedený podpis. Vše doplňují obří bohatě malované horizonty, nezbytné hojně využívané, dřív tolik oblíbené tylové opony, ale i důkladně propracované kostýmy (scénu i kostýmy si Ponnelle vytvořil sám). Bohužel, tento styl inscenování je – měřeno dnešní nejen divadelní estetikou – dávno překonaný, nevěrohodný a mnohdy i úsměvný, jako třeba závěrečný „vzorně“ okousaný kostým Sesta. Opravdové emoce mezi jednotlivými protagonisty příběhu tady přeskočí jen málokdy, vztahová chemie ani při blízkých záběrech kamer a pohledech do tváří hrdinů mnohdy nefunguje, četná gesta zpravidla vyznívají prázdně, inscenace nemá potřebný vnitřní tah, o nějakém souznění s dneškem nemůže být ani řeči. Pokud už v době pražské premiéry působily jednotlivé postavy příběhu i přes zjevnou snahu Mozarta (a jeho žáka Süssmayra, který kvůli časové tísni pomáhal s recitativy) značně ploše a bez skutečného naplnění životem, v dnešní době to o Ponnelleho inscenaci – zcela jistě nejen při sledování na filmovém plátně – platí dvojnásob.I proto nejednoho z diváků do kina tentokrát přivedl nejen Mozart, ale hlavně zvědavost na pěvecké výkony a hudební nastudování vůbec, posílená známými jmény v obsazení. V tomto ohledu nezklamala především ženská trojice Elīna Garanča, Barbara Frittoli a Kate Lindsay, a to především přímo vzorovou koncentrovaností svých výkonů a také ideálním propojením hlasových témbrů při duetech a ansámblech. Pro Elīnu Garanču je detailně propracovaná kalhotková role Sesta jednou z jejích nejlepších, jak se nejeden i z našich operních fanoušků mohl nedávno přesvědčit ve Vídni (a jak to ocenila i její předchůdkyně v téhle roli na jevišti Met, průvodkyně večerem Susan Graham); obdivuhodná je u Garanči nejen vyrovnanost jejích rejstříků, ale i nádherně vyklenuté fráze a také práce s dechem.

Ohromný smysl pro mozartovský styl nelze přeslechnout ani u Barbary Frittoli, které Vitélie sedí rozhodně líp, než třeba Hraběnka z Figarovy svatby. Pětačtyřicetiletý soprán sice přece jen ztrácí na lehkosti a také plasticitě spodní polohy a slyšitelný je i poněkud větší tónový rozkmit, to vše ale Frittoli zahraňuje stále obdivuhodnou technikou a také nemalým puncem své osobnosti.Kate Lindsey zaujala především krásnými piany, působivým frázováním i dokonalou výslovností, svého Annia tak zařadila do i přes své mládí pozoruhodně se rozrůstající galerie postav, ztvárněných ve „své“ Met.Zklamáním – přinejmenším s přihlédnutím k nejvyšším nárokům, které je legitimní na Met a její produkce mít – naopak byl osmatřicetiletý italský tenorista Giuseppe Filianoti. I přes jeho dosavadní nemalé úspěchy především v belcantových rolích mu Mozart zjevně příliš nesedí, titulní Titus dokonce ještě méně, než Ottavio, kterého také zpívá. Zvláště zkraje byl Filianoti především v recitativech nejednou pod tónem, vyšší polohu pravda vypjatého partu často zvládal jen za cenu forze, jeho tóny postrádaly tu patřičnou mozartovskou průzračnost a lehkost. Propojit výrazovou stránku partu s herectvím se mu pak nejvíce dařilo v momentech váhání, jak se ke zradě a nevděku svého okolí postavit, než v samotném závěru, kdy jeho tvář byla až nepochopitelně nepřítomná a nezúčastněně ledová.

Znělým, leč poněkud upozaděným Publiem byl Oren Gradus, příjemným překvapením pak Servilia anglické sopranistky Lucy Crowe.

Kapitolou samou o sobě je při zatím posledním přenosu z Met jeho zvuk. Ač orchestr, tentokrát vedený britským specialistou na barokní a též mozartovský repertoár Harry Bicketem zaujal výrazným odstíněním dynamiky, svěžími působivě diferencovanými tempy a také respektováním potřeb zpěváků, zvláště zkraje – přinejmenším než si ucho zvyklo – nešlo přeslechnout poněkud tvrdý, hřmotný a zatěžkaný zvuk, přitom jakoby utopený „pod dekou“. Nečekaně silný byl tentokrát i šum a pokašlávání z hlediště, zejména v druhé půli pak také příliš často se opakující chvilkové výpadky zvuku či docela silné „lupance“ (aspoň v sále v u pražského Anděla).

Záhadou je rovněž načasování přenosů z Met v závěru letošního roku. Každý zkušený divadelní manažer ví, že v předvánočním čase se diváci zdaleka nejen na operu příliš nehrnou. Představa uspokojivě zaplněného kina tři adventní soboty po sobě jednou a tou samu skupinou diváků je tedy spíše zbožným přáním, než splnitelnou realitou, což také včerejšek potvrdil.
Hodnocení autora recenze: 60 %

Wolfgang Amadeus Mozart:
La clemenza di Tito
Dirigent: Harry Bicket
Režisér: Jean-Pierre Ponnelle
Scéna a kostýmy: Jean-Pierre Ponnelle
Světelný design: Gil Wechsler
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Bradley Brookshire, Harpsichord Continuo
Anthony McGill (Clarinet Soloist)
James Ognibene (Basset Horn Soloist)
David Heiss (Cello Continuo)
Premiéra 18. října 1984 The Metropolitan Opera New York
Live: Met in HD 1.12.2012

Tito – Giuseppe Filianoti
Vitellia – Barbara Frittoli
Sesto – Elīna Garanča
Servilia – Lucy Crowe 
Annio – Kate Lindsey
Publio – Oren Gradus
Berenice – Toni Rubio

www.metopera.org

Foto Ken Howard