Operní panorama Heleny Havlíkové (310) – Pařížská Aida a ženevský Titus

Dalšími operními domy, které i v době pandemie a zavřených divadel studují nové inscenace a poskytují je publiku alespoň prostřednictvím televizního nebo internetového záznamu, je Pařížská národní opera a Velké divadlo Ženeva. Z pařížské Opéra Bastille televize Arte zprostředkovala Aidu Giuseppe Verdiho v hudebním nastudování Michela Mariottiho a v režii Lotte de Beer. V hlavních rolích milostného trojúhelníku Aidu vytvořila Sondra Radvanovsky, Amneris Ksenia Dudnikova a Radamese Jonas Kaufmann. V Ženevě Mezzo Live HD poskytlo stream nového nastudování Mozartovy opery La clemenza di Tito s dirigentem Maximem Emelyanychevem a v režii Mila Raua.

Hudebně strhující Aida v obrazoboreckém módním střihu
Aktivistické „kádrování“ Mozarta i Tita

(Nejen) v poslední době se objevily hodně výstřední režijní koncepce klasických oper: v madridském Královském divadle byla Rusalka chromá baletka (297. Operní panorama zde), v bruselském La Monnaie Dvořákův Vodník vrahem Cizí kněžny (298. Operní panorama zde), v Praze jsme ve Státní opeře měli Rigoletta jako zmrzlináře 305. a 306. Operní panorama zde a zde), v Mnichově Čarostřelce přenesli do firmy dnešního oligarchy s mučením a střílením lidí 308. Operní panorama zde), berlínská Jenůfa je „zmražená“ do plexisklové krychle (309. Operní panorama zde).V případě pařížské Aidy a ženevského Tita však tyto výstřelky jen „blednou závistí“. Na obě opery byli angažováni režiséři či spíše aktivisté, kteří větší zkušenosti než s operou mají s politicky angažovaným divadlem. Dějiny jako by vnímali skrze Francouzskou revoluci nebo výstřel z Aurory a evropskou kulturu jako kolonizační útlak. Originály Verdiho a Mozartovy opery posloužily, či spíše byly zneužity k jejich exhibicionismu. Nejde o náhodnou shodu okolností, ale trend, v němž se představitelé euro-americké kultury rozhodli nově interpretovat své dějiny v duchu cancel culture a přepsat je „správně“. Že tím boří jeden ze základních principů naší evropské civilizace, jim nejspíš uniká.

Hudebně strhující Aida v obrazoboreckém módním střihu

Aidu si u Verdiho objednal egyptský chediv a milovník opery Ismá’íl Paša k oslavě dokončení Suezského průplavu. Bylo vskutku co slavit – otevření průplavu v roce 1869 bylo považováno za technologický div světa. Význam této stavby aktuálně zdůraznilo zablokování průplavu, když v němž najela na mělčinu obří kontejnerová loď Ever Given, a způsobila dosud největší havárii na této klíčové lodní trase mezi Asií a Evropou, kterým proplouvá 19 tisíc lodí ročně a přepravuje se tudy 12 % celosvětově obchodovaného zboží.

Verdi Aidu k otevření Suezského průplavu sice dokončit nestihl a lesk káhirským oslavám v nově otevřeném divadle tehdy dodal jeho Rigoletto. Když po několikerých odkladech měla v roce 1871 v Káhiře premiéru, úspěch byl triumfální. Verdi se zakázce věnoval s velkou péčí, dokonce se do Egypta zajel podívat a v partituře uplatnil trubky, aidovky, které nechal vyrobit podle staroegyptského vzoru. Velmi intenzivně se podílel také na přípravě libreta, jehož námět pochází od předního francouzského egyptologa Augusta Marietta. Čerpá z historicky možného základu dějin starověkého Egypta, kdy se Etiopané pokoušeli podrobit si tuto mocnou říši faraonů. Do této historické kulisy s vpádem etiopského vojska pod vedením krále Amonasra do Egypta je zasazený příběh milostného trojúhelníku: velitel egyptského vojska Radames miluje dceru etiopského krále Aidu, která žije na egyptském dvoře jako otrokyně královské dcery Amneris. Amneris ovšem Radama také miluje. Střet pochopitelně vyústí do tragédie, protože Radames Etiopanům vyzradil vojenské tajemství, je odsouzen k pohřbení zaživa a milující Aida se rozhodne zemřít s ním.

Verdi by se nejspíš hodně divil, že k dodatečné oslavě zbudování Suezského průplavu pro egyptského chediva a milovníka opery Ismá’íla Pašu nenapsal slavnostní operu ze zlaté éry dějin starověkého Egypta, ale kolonialistické, rasistické a sexistické drama. Téma kolonizace a evropské nadřazenosti, stejně jako rabování uměleckých děl v koloniích, je dozajista neuralgickou etapou světových dějin a má smysl se jím zabývat. Ale že si pro jeho reflexi vybrala režisérka Lotte de Beer právě Aidu, lze považovat doslova za svévoli, zejména když režisérka troufale tvrdí, že v této opeře Verdi vylíčil starověký Egypt jako západní koloniální velmoc.

Holandská režisérka Lotte de Beer (*1981) vystudovala v Amsterdamu zpěv, herectví, klavír a divadelní režii, spolupracovala s Peterem Konwitschnym, který ji přizval do lipské opery a následovala poměrně strmá kariéra napříč evropskými operními domy – Theater and der Wien, Essen, Malmö, Stuttgart, Bregenz, Bavorská státní opera. Nejnověji vyhrála výběrové řízení na intendanturu vídeňské Volksoper, kde se ředitelského postu ujme v září 2023, jako první žena v historii. Aidou v Pařížské národní opeře debutovala.

Nápad zasadit Aidu do evropského muzea doby vzniku této opery, tedy do 70. let 19. století, kdy se zde koná vernisáž etnografické sbírky, sám o sobě budil zvědavost. Mezi vystavovanými předměty je lebka na sametovém polštářku, africká maska, pernatá čelenka a jako nejcennější artefakt zlatý vůz faraona Tutanchamona. Jenže režisérka přeformátovala konflikt milostného trojúhelníku, povinnosti k vlasti a politické moci zasazený do efektních kulis starověkého Egypta ve zlaté éře faraonů způsobem, že nezůstal kámen na kameni. Egypt přeznačkovala s ironizujícím odstupem na evropskou kolonizační velmoc. Postavy Verdiho opery dostávají nové role: Ramfis, u Verdiho egyptský velekněz, tu je majitelem a ředitelem muzea, Amneris, u Verdiho dcera egyptského krále, vystupuje jako zazobaná mecenáška muzea, bez vkusu, v okázalých růžových šatech s honzíkem a s boa. Radames, u Verdiho egyptský vojevůdce, je ženami obletovaný seladon ve vycházkové vojenské uniformě, který ješitně vystoupá na podstavec a nechá se ozdobit zlatým kyrysem a helmou s chocholem.