Operní panorama Heleny Havlíkové (310) – Pařížská Aida a ženevský Titus

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Postavu Aidy pojala jako pohyblivé torzo čedičové sochy – loutky v životní velikosti, a jejího otce Amonasra také jako loutku, ovšem jen s horní půlkou těla. Navrhla je umělkyně Virginia Chihota ze Zimbabwe, žijící v Etiopii. Loutkami přiznaně pohybují v případě Aidy tři, v případě Amonstra dva vodiči v černých šatech, které doplňují, také v černých šatech, sólisté. Sólisté chvílemi napodobují pohyby loutek, chvílemi s nimi vstupují do pomyslného dialogu, chvílemi místo nich komunikují s „živými“ sólisty, nicméně po většinu času pasivně stojí a plně soustředěni na svůj vokální výkon zpívají do prázdna, což detailní závěry kamer ještě zdůrazňují. Verdiho koncízní drama se tak ocitá v troskách.

Lotte de Beer rozhodně není první, kdo zdubloval operní postavy loutkami. Tento koncept však byl s Verdiho Aidou nekompatibilní a na limity loutek vyjádřit niterné lidské emoce doplatily ty nejkrásnější, intimní scény této opery. Ani tak výsostnému pěvci i herci, jakým je Jonas Kaufmann, v úvodní árii Celeste Aida neuvěříme, že se zamiloval do torza africké sochy nahé ženy ve vitríně tak vášnivě, že socha ožije a on je nakonec kvůli ní ochoten zemřít. A když při tak dojemné Nilské árii Aidy opěvující její vlast trojice vodičů šoupe loutkou sem a tam, může Sondra Radvanovsky, staticky opřená o kulisu, oblečená do strohého tmavého kostýmu loutkovodičů, zpívat ta nejlíbeznější piana, a celý výstup působí směšně a posléze nudně.

Nikdy mě nenapadlo, že Aida může být i docela komická opera. Slavný triumfální pochod s jásavým sólem trubek aidovek na oslavu vítězného válečného tažení egyptských vojsk proti Etiopii režisérka shodila a deklasovala jako bláznivou pantomimu v divadle na divadle. Tlupa komediantů „sehraje“ jeden živý obraz za druhým, vytahuje z beden kostýmy, rychle se převléká a v obřím rámu sestavuje aranžmá podle různých pláten, na kterých malíři zachytili výjevy z bitev a vítězné vojevůdce napříč staletími evropských dějin – například obraz Jean-Louise Davida Bonaparte překračující Průsmyk Velkého svatého Bernarda, obraz Svoboda vede lid na barikády Eugèna Delacroixe, ikonickou fotografii Joe Rosenthala z konce druhé světové války Vztyčování vlajky (americké) na Iwodžimě nebo výjev Kryštofa Kolumba s maketou lodi u obřího globu. Když nás to začne nudit, můžeme to pojmout i jako test z dějin výtvarného umění. A tuhle grotesku završí jako dokonalý kýč scéna, v níž o zvěčnění stojí také nafoukaný Radames. Peskuje personál, že mu nosí nevhodné bojové rekvizity, až vítězně ve scenérii nadýchaných obláčků pozvedne paži a Amneris s obřími bělostnými andělskými křídly mu s křečovitým úsměvem jak u fotografa drží nad hlavou pozlacený vavřínový věnec.

Opéra national de Paris – G. Verdi, Aida: Ksenia Dudnikova a Jonas Kaufmann (foto Vincent Pontet, Opéra national de Paris)
Opéra national de Paris – G. Verdi, Aida: Ksenia Dudnikova a Jonas Kaufmann (foto Vincent Pontet, Opéra national de Paris)

Na rozdíl od obrazoborecké režie hudební nastudování zkušeného italského dirigenta Michela Mariottiho (*1979), jehož doménou jsou právě Verdiho opery, dodávalo plný lesk velkolepým sborovým scénám (sbor zpívá v rouškách), které v účinných kontrastech střídají scény intimně komorních milostných vyznání.

V americké sopranistce Sondře Radvanovsky zvolila Pařížská národní opera osvědčenou sólistku prvooborových spinto rolí Verdiho oper, které patří k dominantám jejího repertoáru. Ostatně Aidu v Paříži zpívala už v roce 2016. Je na osobním vkusu každého, zda preferuje oblejší, měkčí barvu, jak zpívá Aidu například Anna Netrebko, nebo průraznější, pronikavější hlas, kterým vládne Radvanovsky, nicméně i v opeře Bastille předvedla, že právem patří k současným předním sólistkám této náročné role.

Podobně sázkou na jistotu bylo obsazení Jonase Kaufmanna jako Radama. Režie jej sice stylizovala nikoli jako sebevědomého vojevůdce, ale jako narcistického salonního seladona, což vyjádřil po herecké stránce jako dokonalý profesionál. Režisérčin požadavek hejskovského pojetí Radama překryl svými pěveckými kvalitami s nádhernými messa di voce a znělými pianissmy. Ve strhujícím finále vyvolal s Radamem soucit, jakkoli podle inscenačního aranžmá musel procházet „hřbitovem“ s poházenými kusy loutek jako pobitými Etiopany v hromadném hrobě, takže to vypadalo, že měl podle režisérky „prozřít“ a naříkat nad důsledky koloniálního barbarství, nikoli nad Aidou, která se kvůli němu rozhodla také zemřít. Lze jen litovat, že Radames v podání Jonase Kaufmanna nemohl milovat Aidu jako opravdovou plnokrevnou postavu a musel sehrát, jak se mu otevírá nebe jen s pouhou loutkou.

Opéra national de Paris – G. Verdi, Aida: Jonas Kaufmann (foto Vincent Pontet, Opéra national de Paris)
Opéra national de Paris – G. Verdi, Aida: Jonas Kaufmann (foto Vincent Pontet, Opéra national de Paris)

Vedle takových hvězd, jakými jsou Sondra Radvanovsky a Jonas Kaufmann není představitelka Amneris tak známá. Ztvárnila ji uzbekistánská mezzosopranistka Ksenia Dudnikova nejen jako typově vhodná představitelka umíněné ješitné domýšlivé bohaté měšťky bez vkusu, jak tuto královskou dceru přeznačkovala režie, ale především svým hutným barevným mezzosopránem s pevnými hloubkami. Francouzského barytonistu Ludovica Téziera známe spíše z lyričtějších rolí. V roli Amonasra dodal tomuto etiopskému králi pěveckou energii bojovného odhodlání v kombinaci s vemlouvavostí, s níž přesvědčuje Aidu, aby z Radama vylákala přísně tajné vojenské tajemství – i když byl, stejně jako Radvanovsky v roli Aidy, handicapován svým loutkovým dublem.

Rozhodnutí Pařížské opery angažovat pro nové nastudování Aidy režisérku, která tuto operu považuje za rasistickou a vítězný pochod ve druhém jednání jako Verdim záměrně zhudebněný kýč, se ukázal jako zrádný směr přehodnocování klasických oper ve jménu „cancel culture“.

Giuseppe Verdi: Aida
Dirigent Michele Mariotti, režie Lotte de Beer, scéna Christof Hetzer, vizuální umělkyně Virginia Chihota, kostýmy Jorine van Beek, světelný design Alex Brok, návrhy loutek a jejich vedení Mervyn Millar, sbormistr José Luis Basso.

Osoby a obsazení: Král Egypta – Soloman Howard, Amneris – Ksenia Dudnikova, Aida – Sondra Radvanovsky, Radames – Jonas Kaufmann, Ramfis – Dmitry Belosselskiy, Amonasro – Ludovic Tézier, Posel – Alessandro Liberatore, Kněžka – Gabriella Reyes.

Orchestr a sbor Pařížské národní opery.
Režisér záznamu François-René Martin.
Záznam představení z 18. února 2021, Opéra Bastille, dostupné na Arte TV zde do 20. srpna 2021.

Aktivistické „kádrování“ Mozarta i Tita

Podobně jako v Paříži Aidu, podrobili aktivistickému „kádrování“ v Ženevě Mozarta a jeho operu La clemenza di Tito.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments