Z dějin divadelní klaky (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Eisnerův návrh spočíval v zavedení kontrolora klaky. Měl dohlížet na to, aby klaka působila ve prospěch divadla (jeho ředitelství), a nikoli jednotlivých umělců, aby aplaudovala i ansámblovým číslům, aby její členové neodcházeli z divadla před koncem, chovali se slušně, neobtěžovali běžné publikum a před premiérou nového nebo importovaného díla či před vystoupením cizího hosta nešířili pomluvy. Kontrolor měl dále přísně dohlížet, „aby se šéf klaky nebo kdokoli z ní během zkoušek nevkrádali do divadla, v budově či v její blízkosti nežadonili na umělcích volné vstupenky, ani vstupenky – ať už přímo či nepřímo – neprodávali.“ Kontrolor naopak se měl zkoušek zúčastňovat, v souladu s ředitelstvím si poznamenat místa, která si ze strany publika zaslouží zvláštního hlasitého uznání, a šéfovi klaky v tomto smyslu měl podávat patřičné instrukce. Ke kontrolorovým úkolům také mělo patřit upozornění členů klaky na zvláštní přednosti toho kterého umělce. Od ředitelství měl nárok na určitý počet vstupenek, které by rozdával mezi konzervatoristy a další hudebně vzdělané studenty.

Žádoucí respekt a autoritu takový kontrolor mohl získat pouze tehdy, bude-li příslušet k divadelnímu personálu: „Musí to být někdo, kdo zná všechny triky klaky a udrží ty drzé brachy na uzdě.“ A tady přichází pointa: „Autor tohoto návrhu, známý jako původce a překladatel vícera operních libret, hudebně vzdělaný a jako bývalý operní režisér a divadelní sekretář obeznámený s divadelními poměry, je ochoten za skromný roční plat tuto kontrolu převzít.“

Mahlerovo polní tažení proti „divadelnímu moru“
Gustav Mahler se hned po svém nástupu jako ředitel vídeňské Dvorní opery roku 1897 pokusil klaku z tohoto divadla vyhnat. Bezprostředním podnětem měly být hlasité projevy tamní premiéře Smetanovy opery Dalibor v říjnu 1897, kdy se tleskalo i na nevhodných místech. Podle listu Neues Wiener Journal to však bylo samo publikum, které nadšeně tleskalo i tam, kde potlesk nebyl na místě. V takových případech by klaka naopak syčením měla vyzývat ke klidu – což se nedělo. Nicméně Mahler nechal členy souboru podepsat prohlášení, v němž slibovali, že přeruší jakékoli styky s klakou, což platilo – a to byla novinka – i pro členky baletu.

Mahlerovo „polní tažení proti divadelnímu moru“ (Neues Wiener Journal) sice nemělo trvalý úspěch, povšiml si ho však vídeňský tisk a vyvolal četné komentáře, jako například ve Wiener Bildern, kde se objevily satirické verše:

Náš nový operní ředitel
a vládce partitury
tak jako pravý velitel
vydává rozkaz shůry.

Pánové pěvci, ba i divy,
museli čestný slib mu dáti,
že ať se klaka jak chce diví,
už ani groš jí nezaplatí.

Jak krásné to tehdy bývalo,
připlul-li Holanďan na svém vraku!
To se to potom zpívalo,
když v hledišti měl svoji klaku. (atd.)Noviny také sdělovaly, že se po vydání Mahlerova zákazu šéfové klaky vzdali funkce a tři dny už se na svých místech neukázali. Zatímco ten baletní prý se strašlivě trápí, ten operní, bohatý to muž, „bude nyní chodit na operu jen pro své potěšení“. Satirický časopis Die Bombe zveřejnil vtip: „Člen klaky se pustil do operního ředitele, proč že se plete do věcí, do kterých mu nic není: ‚Co kdybych se já vám pletl do dirigování?‘

Mahlerovi se zlo klaky odstranit nepodařilo, zanedlouho už na podepsaný slib nikdo nedbal. Do sítí operní klaky se ostatně nechytili pouze zpěváci, zpěvačky a baletky, ale také kapelníci i samotní divadelní ředitelé. Ředitelé se měnili, klaka zůstávala.

Syčivý atentát
Bylo veřejným tajemstvím, že ve vídeňské Dvorní opeře existovaly „kluby příznivců“ – Marie Jeritzy, Alfreda Piccavera, Lea Slezaka a dalších. Že se utvořil také „klub míst k stání“, se zjistilo teprve díky skandálu, který se ve Vídni odehrál roku 1925 – tehdy už ve Státní opeře – a jehož obětí se stal nově angažovaný rumunský tenorista Traian Grozăvescu. Po prvních vystoupeních navštívil Grozăvesca jakýsi mladý muž a předal mu lístek s následujícími slovy: „Velevážený pane Grozăvescu! Dovolte, abych se Vám představil jako delegát Klubu diváků na místech k stání v parteru Státní opery, a prosím o laskavou zprávu, kdy byste mne mohl přijmout. S úctou Otto Stieglitz.

Zpěvákově manželce pak ohlášený návštěvník vysvětlil význam spojení s operní klakou a mimo jiné zmínil, jak se dají při představení vyvolat projevy jako nemotivovaný potlesk, syčení a podobně. Grozăvescovi s ohledem na jeho příští kariéru zdůraznil, že udělá dobře, když jeho „mužstvu na každé představení obstará vstupenky nebo na ně poskytne peníze“ – jinak by se mohl dočkat nepříjemností. Grozăvescu se podle toho zařídil, za nějaký čas se však nechal slyšet, že už nechce být obtěžován. To mělo za následek dopis, zveřejněný v Neues Wiener Tagblatt ve znění:

Velevážený pane Grozăvescu!
Bohužel jste mi od představení k představení přenechával stále méně lístků k státní v parketu a nemohu Vám tedy, velevážený pane Grozăvescu, být nadále k dispozici. Prominentní umělci dávají obvykle svým příznivcům nejméně 10 vstupenek. Přikládám seznam jako důkaz, že je v mých službách velký počet mladých lidí, ale tak nedostatečný počet vstupenek jim nemohu nabídnout. Za peníze v hotovosti, které jste mi kdysi dal, jsem okamžitě nakoupil lístky, abych mohl provoz, který tak velkoryse vedu, odpovídajícím způsobem zvládnout. Svá vydání mohu kdykoli vykázat a nyní musím prosit, abyste mi do budoucna poskytl na každé představení 10 lístků k stání, jen tak budu své mužstvo moci nabídnout. Když mi dáte lístků méně, rozdělím je mezi Vaše nejbližší příznivce, ovšem nedostatečná účast se pak projeví.

Považuji za svou povinnost Vám sdělit, že jsem se zavázal vykonávat svou práci důkladně. Pokud mi však zkrátíte příděl vstupenek, nemohu samozřejmě postavit na místa dostatek lidí. Musíte se rozhodnout, zda je pro Vás důležitější zadní parter nebo čtvrtá galerie, a já se Vašemu rozhodnutí bez odporu podrobím, tím spíš, že jsem stav věcí dostatečně vysvětlil.

V dokonalé úctě
Váš vděčný
Otto Stiglitz.“

Přiložen byl seznam se jmény a adresami třiceti řádných členů klaky a šestnácti „hostujících“. Stieglitzův posel se dokonce mohl prokázat členskou legitimací s názvem „Operní klaka. Členský průkaz č. 34 pro… Sezona 1924/25“.

Otevřený dopis v novinách zůstal bez odpovědi. Když Grozăvescu po několikatýdenním turné vystoupil jako Don José v Carmen, došlo k „syčícímu atentátu“, který majitel divadelní a koncertní agentury a Grozăvescův impresario líčí takto:

31. března dopoledne přijala manželka pana Grozăvesca telefonát. Jakýsi muž, který se nepředstavil, jí sdělil, že klika, soustředěná kolem míst k stání v parteru, chystá na pana Grozăvescu ‚syčící atentát‘. Rozhodlo se tak při poslední schůzce na přání vedoucího kliky, Otto Stieglitze, aby byl pan Grozăvescu potrestán za to, že jemu a jeho mužstvu neposkytuje vstupenky ani peníze. Krátce nato se ozval další anonymní telefonát se stejnou hrozbou.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat