Z hlubin vesmíru padesáti klavírů aneb 11000 strun Pražského jara

Skladatel Georg Friedrich Haas (*1953) využívá mikrotonální zdroje a jeho estetika čerpá z eklektické kombinace evropského modernismu a amerického experimentalismu. Haas je spojován s francouzskou spektrální školou (vycházející mimo jiné z počítačové analýzy zvuku), jejíž prominentní představitelé kromě Tristana Muraila zahrnují Gérarda Griseyho, Huguese Dufourta a částečně Kaiju Saariaho. Skladatel také pracuje s psychoakustickými poznatky, což bylo také zájmem spektralistů, jejichž kompoziční techniky dále rozvíjí. Mezi další významné evropské vlivy na Haasovu hudbu patří mikropolyfonní sítě tónů Györgiho Ligetiho, díla Krzysztofa Pendereckého a meditativní mikrotonalita Giacinta Scelsiho.

Přesněji řečeno z hlediska akustiky, jejíž znalost je zásadní pro vhled do skladatelova kompoziční stylu: Haasovo 72tónové rovnoměrně temperované ladění, zahrnuje dvanáctitónový materiál (tradiční půltóny), ale rovněž 24tónové rovnoměrně temperované ladění (čtvrttóny) a 36tónové rovnoměrně temperované ladění (šestinotóny). 

Haas se již dlouho zajímá o srovnávání temperovaného (nejrozšířenější typ ladění v Evropě) a tzv. čistého (neboli didymického) ladění a v 72-tónovém systému tedy nachází technický rámec vhodný k postavení těchto soupeřících dělení frekvenčního materiálu vedle sebe.

Soubor Klangforum Wien je významným souborem interpretující současnou hudbu, který podporuje vznik nových děl svými objednávkami – ansámbl premiéroval přes pět stovek nových skladeb včetně řady dnes již ikonických děl. Domnívám se, že je vhodné ocenit jeho rozsáhlou diskografii děl současných skladatelek. Je pravidelně zván nejvýznamnějšími světovými festivaly a koncertními domy v Evropě, Spojených státech a Japonsku. V letech 2021–2024 byl rezidenčním souborem Prague Offspring. O nastudování klavírních partů se postarali další umělci a to na půdě pražské Konzervatoře Jaroslava Ježka, kam byli přizváni klavíristé, zejména z řad studentů.

Samotná skladba vedle svého unikátního obsazení vychází a pracuje s výše uvedeným. Jak bylo zmíněno v úvodu článku, skladba vznikla z nápadu Petera Kainratha, který navštívil čínskou továrnu na klavíry Hailun. Promo pro výrobce, příležitost pro skladatele (který se vyjádřil asi v tom smyslu, že to byl případ “crazy” nabídky, který se neodmítá). 

Jak již bylo naznačeno a co je zcela jedinečné na živém koncertu tohoto typu, je, že se chvějí jednotky až tisíce strun a ostatních rezonátorů, z kterých se zvuk přenáší na těla a ušní bubínky posluchačů. Jaký vjem je následně vytvořen, je pak u každého individuální – jak ostatní skladbu slyší, to se nikdo z posluchačů nedozví. Každý zvukový vjem je unikátní…

Fascinující je, že skladatel akusticky (tj. bez jakýchkoliv elektronických pomocníků) vytvořil mnohé funkce tradičních softwarových rezonátorů (modulátorů), filtrů a efektů i syntezátorů (delay, resp. granulární delay, reverb, echo, jejich kombinace a mnoho dalších!) a jakoby touto prací s frekvencemi spojil hudbu 20. a 21. století.

Podstatné je na této skladbě již naznačené použití a ladění 50 pianin. Ladění je v rozsahu půltónu – od prvního do padesátého klavíru. Tento půltón je postupně rozladěný (mezi jednotlivými piany jsou postupně plus 2 centy). Jinak řečeno: To co známe z temperovaného ladění jako temperované podladění kvinty, je právě rozsahem jedné padesátiny půltónu, tedy dvou centů. A ještě jinak: když je padesátkrát vyladěné každé piano po dvou centech, dostaneme půltón (hle často se opakující sémantika číslice 50 v této kompozici).

Dalším aspektem skladby je, že se Haas nechal slyšet, že jistým způsobem odmítá koncept mikrotonality (vše, co neodpovídá ladění do dvanácti tónů se kvalifikuje jako „mikrotonální“). Podle autora každý orchestr vlastně zní mikrotonálně (a tedy krásně). „Když pracuji mikrotonálně jako skladatel, nedělám nic víc a nic míň, než, že organizuji to, co se již děje. Jen novým způsobem“.

Jaká byla specifika provedení na letošním Pražském jaru? Posluchače přivítal dvakrát nabitý multifunkční dvoupatrový sál Fora Karlín. Mohli tak sedět v centru, rozesazení jako železné hobliny kolem magnetu, tvořeného obří obrazovkou s promítanou digitální stopáží. Obklopovalo je padesát klavírů a sólisté komorního orchestru. Ostatní diváci mohli pozorovat celé dění z ptačí perspektivy druhého patra sálu. 

Celý ansámbl, včetně pianin byl rozmístěn po obvodu jakéhosi tvaru mezi elipsou a obdélníkem (skladatel má v partituře kruhový nákres, kdy na slupce jsou klavíristé a dužinu tvoří sólisté). Pianina hrála s otevřeným spodním víkem, odkrývajícím struny. Na jedné krátké straně, byly z boku rozestavěny bicí nástroje. Mohli jsme vidět dvě impozantní marimby, z nichž jedna byla ověnčená třemi tympány různé výšky a druhá krotaly a samozřejmě xylofony a dále dvanáct bong, rozestavěných po obvodu elipso-obdélníku. Dechy pak byly rozmístěny na obou krátkých stranách. Skladatel použil i jednu harfu, cembalo a celestu (stály uprostřed delší strany naproti sobě). Partitura je dostupná na internetu – když jsem v ní zahlédl hustou sazbu cembala, říkal jsem si, jak chudák cembalista bude mezi 50 klavíry na jednom místě slyšet, ale byl. Dále, jako majáčky na mořské marině, při hře pronikavě svítily čtyři sólové housle, které se postaraly i o hru na hranu činelů (po dvou u každého hráče, pokud si dobře vzpomínám). Podobně obsloužili ostatní hráči zmíněná bonga. 

Nepoučený divák asi přemýšlel, jakou estetickou hodnotu mají obří obrazovky uprostřed sálu. Až po detailnějším zkoumání zjistil, že se jimi celý soubor řídí (v této skladbě bez dirigenta). Celá partitura a rovněž tak jednotlivé party, jsou opatřeny stopáží. Ta je hlavním pojítkem a organizátorem pro interprety.

Posluchač, alespoň v základu zběhlý ve vážné hudbě 20. století, si jistě vybaví zřejmě nejslavnější skladbu hudební avantgardy, totiž Ligetiho Atmosféry. Rovněž jej možná napadne, že od dob Ligetiho jde jen o variace na tutéž skladebnou techniku. Je tomu do jisté míry tak, i když Haas bezesporu tímto bezprecedentním obsazením a především vlastní kompoziční technikou, dosahuje dalších met. 

Běžně slyšíme alikvotní tóny více méně všude kolem sebe. Například v letadle při odlétání na dovolenou (což byl mimochodem zvuk, který jsem zaslechl kolem 27. a 28. a podobně kolem 42. minuty skladby). Bylo pro mě záhadou, odkud se bere – jakýsi neochvějně držený, zvukově stabilní bas ověnčený hromadou alikvotů, připomínající mi jeden známý syntezátor. Na jiném místě skladby se zase vyrojily krásné souzvuky durových akordů a diatonických stupnic, rozladěných naznačeným způsobem. Jako když vysvitne sluníčko, skrz doposud stínící mraky. Jako když člověk přijde domů a schová se před hlukem velkoměsta. Zkrátka standardní práce s kontrasty, stará jako dobré umění samo. Do všeho pak ale z ničeho nic udeřil blesk (až se chtělo utéct). V závěrečné třetině skladby začínaly navíc vše slyšené postupně více a více zhušťovat klastry a dizonance. Přišla glisanda 50 hráčů v rukavicích (lépe se v nich přejíždí po klávesnici), načež se letadlo postupně sneslo k zemi v měkkých dřevech, které spolu s ostatními sólisty a klavíry přinesly závěr skladby v pianové dynamice.

Je dobře, že je současná hudba uváděna. Je dobře, že se konají velkolepé umělecké akce. Pro vytříbené ucho (zejména to znalé elektroakustické vážné hudby 20 a 21. století) šlo často o fascinující estetický zážitek. Někdo odejde a jiný si třeba uvědomí fyzikální zdroj bouřky, vyjádřený uměleckými prostředky a odchází se zážitkem. Ano, pro, řekněme, méně hudebně zkušené, může být míra disonancí a nezvykle exponovaných alikvotů na hranici poslouchatelnosti, což je pochopitelné a je to tak v pořádku. Jinými slovy: Je skvělé, že je skladba zajímavá, ale když někomu nedělá fyzicky (či psychicky) dobře tak co s tím? Ano byli i odcházející diváci… Sám sebe jsem se v různých místech skladby ptal, co to se mnou a s ostatními vlastně dělá a jestli je to důležité… Vždyť nejde o muzikoterapii, jde o koncert avantgardní vážné hudby. Ta většinou spíše vzbuzuje rozličné pocity, emoce a myšlenky. Muzikoterapie harmonizuje a Haas harmonizuje i zneklidňuje. Jako to tzv. vážná hudba častokrát činí, neb je v ní většinou “příliš mnoho not”. V případě Haasovy skladby by se spíše mělo říci: příliš mnoho tónů, resp. příliš mnoho exponovaných frekvencí. Ty organismus jménem člověk vyhodnocuje různě. Šlo však o hudbu, která ukazuje, přináší nové. Ukazuje jinak slyšené. Haas je analytik, chirurg, matematik, akrobat i šaman avantgardních zvuků.

Nesporná je scénická možnost využití takovéto hudby. Dost bylo však slov o tónech. Pokud bychom chtěli jedno slovo k hodnocení, pak se domnívám, že by to mohl být zážitek pro mnohé a snesení nových hudebních met do malých, nekonečných uší posluchačů. Pro mě zábavný a vzrušující podnět k přemýšlení o studiu nejen akustiky, zvuků a hudby jako celku. 

Pražské jaro: 11.000 strun
2. června 2024, 18:00 hodin
Forum Karlín, Praha

Program:
Georg Friedrich Haas: 11 000 strun (pro 50 mikrotonálně naladěných klavírů a komorní orchestr), skladba na objednávku F. Busoni – G. Mahler Foundation s laskavou podporou Ernst von Siemens Musikstiftung

Účinkující:
Klangforum Wien
Padesát klavíristů