Za Vilémem Veverkou do Berlína. Notebook Michala Maška (45)

Návštěva tohoto koncertu vůbec nebyla plánovaná. Sám nevím, jak k tomu došlo, ale už v listopadu byl Vilém s Hankou Maciuchovou hostem na festivalu Hudební setkání, kam jsem je coby pořadatel již podruhé pozval, a já jsem si vlastně uvědomil, jak prvořadý umělec to je. Ne, že bych to nevěděl dřív, ale nějak mě to více zasáhlo. Taková přirozená profesionalita, muzikalita, technická vybavenost a nádherná barva… Byl to večer věnovaný sólovému hoboji.

Shodou všemožných okolností jsem dostal pozvánku na 19. prosince do Berlínské filharmonie, do komorní řady na Ensemble Berlin Prag, až na poslední chvíli a popravdě se mi tam moc nechtělo. Jednak kvůli mým posledním zkušenostem s cestou po německé dálnici, kdy jsem zůstal několikrát v zácpě po dobu mnoha hodin, jednak jsem měl již jiné plány a také se nikomu na poslední chvíli nechtělo jet se mnou a hned v noci se vracet zpět.

Pak jsem si ale řekl, že jsem vlastně do Berlína na koncert chtěl. Bylo to takové to nutkání během posledních měsíců. Naposledy jsem navštívil Filharmonii před více než rokem a proč tedy teď nenechat všechno být a jet.

A co je bez plánu, to je nejlepší, a tak i tento den byl fantastický naprosto vším. Dálnice je hotová bez jediné uzavírky, takže stačí sjet na Tempelhof bez jediného zastavení a u Filharmonie je člověk z Ústí nad Labem ani ne za tři hodiny. A kdy se vám stane, že hraje někdo pod hlavičkou Filharmonie a je to kamarád?

Berlín na mě vždy působil takovým klidným dojmem, velkolepostí, nadhledem a vyrovnaností. Jako že je všechno v pořádku tak, jak je, ať se děje cokoliv. I teď tomu tak bylo – klidná zácpa na celé Friedrichstrasse i úžasně pokojné vánoční trhy u Konzerthausu.

S Vilémem jsme se měli sejít hodinu před koncertem, aby mi předal vstupenku, stačil mi ještě napsat, že se opozdí asi o patnáct minut, a ve čtvrt na osm (koncert začínal v osm) přijel na svém skládacím kole. Asi tak, jako když jdeme spolu na oběd. Bez známky nervozity, oči ofoukané větrem. Ještě jsme nějakou dobu povídali, potkal jsem také několik česky mluvících lidí, co se přišli podívat, a šel jsem do sálu.

Program nesel název Chamber music for winds from the Baroque to Modernism a z velké části obsahoval skladby z alba s Janem Dismasem Zelenkou, které právě vychází u Supraphonu a které bylo nahráno v berlínském studiu Teldex. Soubor hrál ve složení Vilém Veverka a Dominik Wollenweber (hoboje), Mor Biron (fagot), Barbara Maria Willi (cembalo) a Ulrich Wolff (violon).

Dramaturgie na papíře je jedna věc a nikdy tomu moc nevěnuji pozornost. Doposud se mi ale nestalo, aby mě sestava skladeb takto zaujala. A co jsem si uvědomil poté? Soubor hrál v plném složení a v každé půli byly dva vstupy pro dva sólové hoboje od skladatele Isanga Yuna. Tedy Vilém a Dominik. Je-li hudba podána takto pravdivě a s takovou péčí či pozorností, nezáleží na tom, kdy a kým byla napsána. Vnímám ji, jako kdyby ji napsal jeden jediný skladatel.

Celý soubor hraje ne jako dokonale vyladěný stroj, ale jako jeden živý organismus. Barbara Maria Willi například u cembal (měla na pódiu dvě) nesedí, ale stojí, takže i vizuálně jsou všichni propojeni určitým pohupováním. Upřímné a nekomerční muzicírování. Nelze nikoho vyzdvihnout, nicméně právě skladby Isanga Yuna v podání Dominika – hráče na anglický roh v Berlínské filharmonii – ukázaly Viléma jako jednoho z nejlepších hráčů na hoboj. Koncert byl zakončen dlouhotrvajícím potleskem, po kterém následovala ještě autogramiáda nového CD se všemi členy.

Když se přeneseme ze světa nehmotného do světa forem, kde výkony můžeme trochu měřit, mohu klidně říct, že toto byl výkon, který obohacuje berlínskou Filharmonii jako pořádající instituci, a Filharmonie zase projevila své uznání hráčům, když jim umožnila takto vystoupit. Proto jsem považoval za dobré tuto událost zmínit a pozvat vás k návštěvě nějakého jejich dalšího koncertu, ať už se odehraje kdekoliv.