Zakončení dlouhé cesty bankrotů, smůly a chyb. V Berlíně otevřeli Státní operu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Rekonstruovaná budova Státní opery Unter den Linden v centru Berlína po sedmi letech opět září. Při jejím slavnostním otevření byly včera večer provedeny Scény z Goethova Fausta Roberta Schumanna. V českém překladu přinášíme první ohlasy ze zahraničích médií.
Staatsoper Unter den Linden Berlín (zdroj FB divadla)


Rozpačité řešení, ševelivé krasodušství a ušlechtilá nuda
(Welt – 4. října 2017 – Manuel Brug)

Je dlouhý, příliš dlouhý! Totiž dozvuk znovuotevřené berlínské Státní opery. Nemělo snad zdvižení stropu o pět metrů zajistit „nejlepší akustiku na světě“? Vždyť prý si hudebníci Státní kapely při tomto zjištění po prvních zkouškách padali se slzami v očích do náruče!

Poplach ale můžeme hned odvolat. Příliš dlouhý je dozvuk 1,6 vteřin jen pro amplifikované slavnostní projevy politiků (spolkového prezidenta, úřadujícího starosty, spolkové ministryně kultury). U intendanta, který se stará o nebe i peklo („Předehra na divadle“) už byl patrný výraznější jevištní tón.

A ten pokračuje v osobě primadony s půvabným akcentem ze Zlatých písků, když Anna Tomova-Sintow recituje Prolog z Fausta. Po něm konečně následují Schumannovy Scény z Goethova Fausta, kterými se otevírá po sedmi letech alespoň provizorně, za cenu (na účet berlínských daňových poplatníků) téměř dvojnásobnou, než se původně plánovalo, opravené a stále ještě nehotové divadlo.

Romantický lektvar před plně obsazenou centrální lóží
Avšak bohužel nejen to. Tak jako tak, nepříliš dobře poživatelný, občas nazarénsky vlídný Schumannův romantický lektvar je ještě dodatečně zahuštěn patetickými, originálními deklamačními scénami ze slavného Goethova eposu, a to v den národního svátku, před plně obsazenou bývalou královskou, pak hitlerovskou, poté socialistickou a nyní za neutrální považovanou centrální lóží.

V té tedy sedí (jakýsi prominentní Angličan je tím přímo nadšen) spolkový prezident, předseda spolkového sněmu, spolková kancléřka (která si, praktická a spořivá jako vždycky, nechala večerní sako pravděpodobně ušít ze zbytků látky na čalounění křesel), bývalý spolkový kancléř (jen do přestávky, pak ho asi odlákala ruská vejce), úřadující starosta, jeho předchůdce a různí ministři. Jen francouzský prezident Emmanuel Macron, ačkoli se ví, že hraje na klavír, se nedostavil.

Přesto je to pro uměleckou formu opery obrovská šance s vysokou hodnotou pro veřejnost i zpravodajství; venku se ještě klepe pár Berlíňanů na hermeticky obšancovaném Bebelově náměstí před plátnem a sledují přímý přenos, slavnostní akt se vysílá i rozhlasem a na stanici Arte. A klasicistní budova Pod Lipami, kdysi milované dítě Bedřicha Velikého a později také Hermanna Göringa, se zase chystá stát se Němcům zpívajícím, znějícím národním divadlem.

Staatsoper Unter den Linden Berlín (zdroj FB divadla)


Žádné přepínání, žádné přetáčení dopředu
Dělali by to určitě rádi, vždyť ti milí Berlíňané jsou přece poněkud ležérní. Spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier nedávno vtipně připomněl, že když je jim něco příliš dlouhé, mají úsloví „nevykládej mi tu žádné opery“, ale on sám dokáže ocenit, že se při této vlastně anachronistické umělecké formě nedá přepínat a přetáčet dopředu.

My bychom si to ale přece jen přáli, tím víc, čím víc se třiapůlhodinový večer táhl. Neboť maximální pozornost upřená k opeře a vysoké kultuře se tu – vzhledem k úctyhodné nabídce evropských kolegů intendantů – prohrála a promarnila. A to důkladně. Jenže problém tkví ještě hlouběji.

Opera Pod Lipami jako údajná budova prvního řádu na reprezentační třídě hlavního města je nedorozuměním i vyznáním víry zároveň. Ve srovnání s divadly světové úrovně v Mnichově, Paříži, Miláně, Vídni, Londýně, Petrohradě, Moskvě nebo New Yorku je to bouda se 1.400 místy, malá a maloměšťácká, a především stísněná. Sice první veřejně přístupné dvorní divadlo v Evropě, ale plánované jen pro plesy a uvádění malých oper v zimní sezoně (otevřeno bylo ostatně 7. prosince 1742 nehotové a na dalšího půl roku opět zavřeno – tentokrát jsou to „jen“ dva měsíce). Několikrát vyhořelo, přestavovalo se, dvakrát bylo vybombardováno. A konečně roku 1955 znovuotevřeno jako prestižní budova Německé demokratické republiky, v hávu falešného rokoka, na němž lpělo špatné svědomí slávy Pruska.

Promarněná šance
Zejména toho, kdo se narodil ve východním Německu, to však netrápí. Chce tu najít svůj blažený svět, jaký se odráží v lesku a zlatě a v třpytu lustrů, a oddat se svým příjemným nostalgickým snům. A tím také byla před sedmi roky důkladně promarněna šance vytvořit tu něco opravdu vizionářského, cosi spojujícího staré s novým, co by odpovídalo proměnlivým dějinám budovy a představovalo budoucnost opery, včetně osvěty.

Právě tady se – a to napříč všemi politickými tábory – bezpodmínečně hájí status quo falešné minulosti, a proto se zachovala omítka padesátých let a její ozdoby. A to ve městě, které tak rychle zapomíná, které – jak ukázal chabý aplaus po vystoupení Tomové-Sintow – už nezná ani své bývalé hvězdy.

Ačkoli vedlejší budova se zkušebnami a dalšími prostorami pro kolektivní využití je zřejmě optimálně uzpůsobená, v hlavní budově se to podařilo jen zčásti. Příliš intenzivně nasvícené historizující prostředí připomíná, nablýskané a čerstvě nabílené, filmovou kulisu NDR. A to i když je teď na podlaze chodeb místo jekoru červený koberec a opět se uplatní struktura tříbarevného látkového potahu stěn.

Síťová klenba připomíná dederon
Ornamenty však jednoduše nesedí, působí neohrabaně a příliš skoupě. Zvláště v hledišti s jeho holým proscéniem, které teď nevyhnutelně vede pohled z parketu do výšky k přibudovanému disproporčnímu stropu. Jeho keramická síťová klenba se sem nehodí, vypadá jako dederonová tkanina, jako síťovka, s níž se chodilo na nákup na východě.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Komentáře “Zakončení dlouhé cesty bankrotů, smůly a chyb. V Berlíně otevřeli Státní operu

  1. Kritické články zde uvedené, hodnotící včerejší paskvil v nově zrekonstruované budově Berlínské opery, víc než potvrzují moje dojmy. Čekal jsem u internetu, abych tu slávu viděl a slyšel na Arte HD, protože UPC bez udání důvodu zrušila zákazníky předplacený program Arte a když jsem se konečně dočkal musel jsem přežít několik státnických projevů a pak začala ta hrůza. Celé nešťastná koncepce zdvojeného provedení hudebně-činoherního, otřesné kostýmy, nezajímaví zpěváci, nuda. Ani věhlas dirigenta Barenboima nepřispěl k hudebnímu prožitku. Už dlouho jsem něco tak odpudivého neviděl a neslyšel. Škoda, že je německý divák tak korektní, ostatně jako ve všem, stát se to v Itálii tak by lítaly rajčata vzduchem a bučení by nebralo konce….

Napsat komentář