Serge Baudo – dříve samozřejmost, dnes vzácnost

  1. 1
  2. 2

Zápisník Jindřicha Bálka (2)

Když si člověk shrne pražskou koncertní nabídku uplynulého týdne, uvědomí si, že může být zajímavá i bez velkých hvězd. A ne že bychom je tu hvězdy nechtěli. A není to také z nouze ctnost. Dobré programy se zkrátka dají dělat na mnoha úrovních, pokud ta nouze časem nebude opravdu příliš veliká.

Ve středu Wihanovo kvarteto ve Spolku pro komorní hudbu, ve středu a čtvrtek Serge Baudo ve FOKu, v pátek Zelenkova Missa paschalis avízovaná jako novodobá světová premiéra, atraktivně obsazený koncert minifestivalu Terezínské hvězdy a v neděli Barokní podvečery u příležitosti Corelliho výročí a stejný večer Pražská komorní filharmonie s Jakubem Hrůšou. Navštívit to v jednom týdnu není v silách běžného návštěvníka koncertů, ale na každý je nebo bylo proč jít.

Wihanovo kvarteto bylo v této sezóně rezidenčním souborem Českého spolku pro komorní hudbu. „Bez Antonína Kohouta bychom se možná živili něčím jiným,“ říkal skromně primárius Leoš Čepický, když vzpomínal na jejich legendárního učitele, který v únoru zemřel. A v něčem jsou Wihanovci možná nejvíc ve stopách někdejších Smetanovců, mají mužný i romantický zvuk – zbytečně neexperimentují a nehledají vnější virtuozitu. Je to takové staré poctivé komorní hraní. Serge Baudo se vrátil do FOKu na jeden jediný koncert v sezóně. „Už jsem trochu starší, a jsem teď všude hostem,“ říkal v rozhlasovém rozhovoru stále šarmantní a letos šestaosmdesátiletý dirigent. Koncert řídil ovšem vstoje a v plné svěžesti. „Možná jsme dělal víc francouzské hudby tady, než ve Francii samotné,“ dodal na závěr rozhovoru. Jeho oblíbené Poulencovo Stabat Mater je příjemné čas od času slyšet, byť je to dokonalá směsice všech možných hudebních prostředků – a každá část je vždy jakoby něčemu podobná – ale než to posluchač identifikuje, přijde něco nového. Dlouho se tu také nehrál Elgarův Violoncellový koncert a Dominika Weiss Hošková ho přednesla se ctí… Byl to trochu nostalgický koncert, nejen proto, že mohl být poslední. Serge Baudo nebyl vnímán jako taková dirigentská hvězda a přesto Praze představil jako šéf FOKu, a i dříve, neuvěřitelně široké spektrum francouzské hudby. A v dobách, kdy ještě mohl Supraphon natáčet velké projekty, stihl udělat mimo jiné skvělá Honeggerova oratoria… To hned tak někdo nenahraje. Pokud říká, že má rád Prahu, není to taková ta fráze, kterou začínají všechny tiskové konference zahraničních hostů. Jenže kolik zahraničních dirigentů mladší generace takto opakovaně zveme, aby mohlo vzniknout zajímavé celoživotní pouto?V den koncertu Serge Bauda si televize vybrala jako kulturní téma Událostí komentářů mladou hvězdu houslisty Josefa Špačka. Vlastně vůbec nevím proč právě tento den. Rád jsem o něm v televizi něco málo řekl – ale návrat Serge Bauda by si to zasloužil víc. Když navíc nejbližší zajímavou příležitostí mluvit v televizi o Špačkovi je jeho koncert na Pražském jaru…

A co si vybrat na konci, kde Adam Viktora uvádí v premiéře Zelenkovu slavnostní mši, Collegium Marianum Arcangela Corelliho (Vzpomněl by si bez nich někdo na jeho skladatelské výročí? A kdo ví, jak vlivný skladatel to byl?), Nash Ensemble s vynikajícím Wolfgangem Holzmayerem uvádí terezínské autory a Jakub Hrůša s Pražskou komorní filharmonií premiéru Marka Kopelenta i Třetí symfonii Jeana Sibelia? Je zkrátka sympatické potkat během týdne šest jakoby menších pořadatelů, kteří všichni dobře vědí, co chtějí. Zajímavý hudební život tvoří i bez kamer a barevných plakátů. A dovedou nabídnout jednoznačnou kvalitu.
***

Baudo a FOK
Kdysi jsem byl osloven, abych napsal pro bulletin FOKu malou bilanci zdejšího působení Serge Bauda jako šéfdirigenta. Teď je vhodná příležitost text připomenout, takže s malými redakčními úpravami text přikládám.

Uznávaný francouzský dirigent Serge Baudo se stal šéfdirigentem FOKu od 67. sezóny (2001 – 2002). Trvale zapsán byl už tehdy svými nahrávkami symfonií Arthura Honeggera, oratoria Jana z Arku na hranici a Král David s Českou filharmonií. Ty vznikly už během šedesátých let. A české orchestry se pro něj staly pozoruhodnou půdou pro interpretaci francouzské hudby.

Až někdo vypracuje přesný soupis toho, kolik skladeb francouzské hudby Baudo s Pražskými symfoniky nastudoval, bude to úctyhodný seznam co do počtu i co do šíře.

Na inauguračním koncertu v 67. koncertní sezóně hrál Dabussyho  a Ravela – a vedle nich Smetanu a Martinů. Skvěle se představil i jako dirigent Berliozova dramatického oratoria Romeo a Julie, dále na novoročním koncertu a dalších dvou programech s českou i francouzskou hudbou.

68. sezóna měla své slavnostní zahájení na Staroměstském náměstí, ve vzrušené atmosféře po povodních. A ve Smetanově síni posléze začínala koncertem, kde se sešli Chabrier, Poulenc, Debussy a Ravel – na tom následujícím doplnil Honeggerovu Liturgickou symfonii Voříškem a Bohuslavem Martinů, zajímavé srovnání nabídl program s Tomasiho Requiem a Stravinského Žalmovou symfonií. Ale v Praze doprovázel také gruzínského basistu Paatu Burchuladzeho v Musorgského Písních a tancích smrti. Jeho oblíbeným číslem samozřejmě byly Musorgského – a Ravelovy Obrázky z výstavy, kdy hostem téhož koncertu byl fenomenální trombonista Christian Lindberg.

Následující 69. sezóna měla rovněž zahajovací koncert na Staroměstském náměstí, kde Baudo uváděl Borodina, Fallu, Dvořáka a Ravela – zahajovací koncert se konal netradičně 25. června jako pozvánka na programy po prázdninách. A tu opět otvírali Francouzi, začínalo se stylově Berliozem a Ravelem, ale v sezóně nechybělo pod Baudovou taktovkou Svěcení jara, Carmina burana či Dvořákův Houslový koncert s Augustem Dumayem jako sólistou. A v červnu 2004 přišlo velké oratorium, Honeggerova Jana z Arku na hranici.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na