Malá bilance velikonoční

Zápisník Jindřicha Bálka (1)

Když přemýšlíme o dramaturgii velikonočních festivalů, ale nejen festivalů, je dobré mít na paměti, že Velikonoce jsou vlastně svátky s nejzajímavější hudební historií. A je to dáno tím, že pro křesťanskou Evropu a z hlediska liturgického roku to je svátek číslo jedna. Všichni významní skladatelé duchovní hudby tedy složili svá významná, často nejvýznamnější díla, právě pro toto období. Sledovat velikonoční koncertní kalendář je tedy zajímavé právě z tohoto hlediska, nejen s ohledem na umělecké hvězdy. Úpadek křesťanských a vůbec duchovních tradic ovšem postavil v běžném vnímání Vánoce nad Velikonoce. A pro český vztah k nejvýznamnějšímu křesťanskému svátku je bohužel typické i to, že Velký pátek u nás není ani volný den.

Jaká byla letošní pražská nabídka? Určitě bohatší, než v některých uplynulých letech. Orchestr FOK sice vzdal ambici pořádat vlastní samostatný velikonoční festival, protože na to zůstal sám. Ale v plánech sezóny na to myslel, takže zařadil jednak originální program s Haydnovým Stabat Mater a Schubertovou Mší, tak zejména Dvořákovo Requiem ve velmi dobrém obsazení. Jednou z jeho opor byl Český filharmonický sbor Brno. Připomeňme, že jeho sbormistr Petr Fiala stál u zrodu Velikonočního festivalu duchovní hudby v Brně. Letos měl 22. ročník a v sekulárním česku, jak už bylo řečeno, je to vzácný a záslužný podnik. A Brno v tomto směru má po léta náskok před Prahou.

V pražské nabídce je stálicí Collegium Marianum jako ten pořadatel, který dlouhodobě ví, která duchovní hudba se k jakým svátkům váže – a sezónu Barokních podvečerů staví i podle liturgického roku. Letos to byl opět originální program: Vedle koncertů opomíjeného jubilanta Arcangela Corelliho árie z pašijových oratorií Alessandra Scarlattiho, Alessandra Stradelly a Georga Friedricha Händela.Letošním pražským vrcholem by tak  podle očekávání nejspíš byly Bachovy Janovy pašije s Collegiem 1704 a Václavem Luksem. Ten měl neuvěřitelné štěstí, že v úterý před Velkým pátkem sehnal záskok pro part Evangelisty – místo Markuse Brutchera Erika Stoklossu, se kterým navíc pravidelně spolupracuje. Na jeho partu záleží mnoho. Luksovi se znovu podařilo na Bacha vyprodat Rudolfinum mnoho dnů dopředu a připravit koncert s velkou atmosférou a hudební živostí. Připomíná tím také, že právě bachovská tradice provádění pašijí, Janových nebo Matoušových, je možná to nejsilnější, co lze v tomto oboru zažít.

Stále ovšem platí, že pokud chce člověk nějak prožít duchovní rozměr Velikonoc, je potřeba vyrazit do Německa na některé z tradičních provedení. Ta s Kreuzchorem v Drážďanech nebo Thomanerchorem v Lipsku jsou právem legendární. A právem tu jsou hrdí na to, že přečkali všechny totalitní režimy. Nejde jen o hudební kvality provedení  – jde také o soustředění publika, které přesně rozumí textu a podle toho poslouchá, vydrží dlouho netleskat a napjaté ticho provází všechna klíčová místa partitury.Katolickým rakouským kořenům dirigenta Manfreda Honecka vděčíme letos za to, že i Česká filharmonie v tomto čase zařadila něco trochu jiného než obvykle. V jedné z minulých sezón provedl Honeck Dvořákovo Stabat Mater – a letos Stabat Mater Karola Szymanowského, dokonce v originální kombinaci s dalšími díly. Jeho koncert 13. března začal Brucknerovým acapellovým Ave Maria. Následovala závěrečná scéna opery Dialogy karmelitek, až drasticky znázorněná poprava řeholních sester v době Francouzské revoluce: sborová motlitba přerušovaná pravidelnými údery gilotiny, po kterých vždy jeden hlas umlkne. A pak pozdně romantický Szymanowski, jehož Stabat Mater zaujme už zpívanou polštinou a přes jistý pozdně romantický manýrismus vyzněla velmi jímavě. Pražský filharmonický sbor pak ještě zopakoval Szymanowského na Zelený čtvrtek v Teplicích, což je dobře.

Škoda, že Manfréd Honeck zařadil do druhé poloviny svého posledního pražského koncertu Berliozovu Fantastickou symfonii, která mu dvakrát nesedí. Usiloval o vnější efekt, ale z partitury vytahoval řadu detailů, na kterých slavná skladba vůbec nestojí. Nakonec to nebylo ani příliš francouzské, ani jinak zajímavé. Nehledě na to, že k duchovně laděné první polovině by se hodila více Symfonie d-moll Césara Francka, když už by se mělo sáhnout do francouzské symfonické hudby.

Mezi nové projekty patří zatím spíš dobře utajená velikonoční série koncertů v Klementinu, kterou se rozhodl uspořádat Robert Hugo: Klementinské barokní večery. Letos na Velký pátek tu zazněly dokonce velké Bachovy Matoušovy pašije, byť v podání amatérského (!) Studentského orchestru a sboru z holandského Utrechtu – u nás věc nevídaná. Následovalo dalších pět koncertů a dnes v pátek 5. dubna v Kostele Nejsvětějšího Salvátora malý festival končí Händelovým Mesiášem. Robert Hugo naštěstí ví, že Mesiáš se svým slavným Aleluja by se do postní doby a pašijového týdne opravdu nehodil. Obávám se, že leckdo jiný by to u nás klidně uvedl i o týden dříve a slavil vzkříšení už na Velký pátek. Snad pořadatelům vydrží energie do dalších let; tradice v metropoli, která svébytnou velikonoční tradici nemá, se zakládají a pěstují obtížně. Ale pěkný výsledek se někdy dostaví překvapivě rychle. V hudebních dějinách o Velikonocích totiž opravdu je kam sáhnout. Jako tečku velikonočních koncertů je ale stejně asi nejlepší zajet do Brna na nedělní provedení duchovních skladeb Felixe Mendelssohna Bartholdyho 7. dubna. Mezi sólisty bude Martina Janková a Český filharmonický sbor Brno zároveň připomíná životní jubileum svého vzácného sbormistra a zakladatele Petra Fialy.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu – Vltava

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na