Zapomenuté knižní poklady. Charlotte Martinů: Můj život s Bohuslavem Martinů

Před týdnem jsme se v našem seriálu mohli prostřednictvím knihy Bohumila Plevky Život a umění Emy Destinnové dozvědět víc o tom, jaká byla a jak žila tato světoznámá česká pěvkyně. V dnešním pokračování Zapomenutých knižních pokladů nás čeká vyprávění o hudebním skladateli: Bohuslav Martinů očima své manželky Charlotty.

Bohuslavovi Martinů jsme se v našem knižním seriálu už jednou věnovali – četli jsme si ve výboru jeho textů Domov, hudba a svět: Deníky, zápisníky, úvahy a články, které uspořádal skladatelův životopisec a přítel Miloš Šafránek (více zde). Náš dnešní knižní poklad může obdivovatelům tohoto skladatele poskytnout další dílky do skládačky, utvářející obraz jednoho ze světově nejproslulejších českých hudebních tvůrců – Bohuslava Martinů. Dozvíme se, jak Martinů viděla jeho milovaná a milující žena, která strávila po jeho boku desítky let (a po jeho boku také spí svůj věčný spánek na poličském hřbitově).

Publikaci Můj život s Bohuslavem Martinů poprvé vydal pražský Supraphon v roce 1971. Další vydání následovalo v roce 1978 (tedy v roce, kdy Charlotte Martinů zemřela). Text knihy vznikal už v roce 1966, kdy vzpomínky Charlotte Martinů zapsala a do češtiny přeložila Anna Marie Wurmová, pianistka a blízká přítelkyně rodiny. V roce 2003 vydalo Editio Bärenreiter ke 25. výročí autorčiny smrti dílo znovu, tentokrát v „necenzurované“ podobě (tedy i s původně vyřazenými zmínkami o církvi, českých exulantech či kritickém postoji Bohuslava Martinů vůči komunistickému režimu, a také s rozsáhlým poznámkovým aparátem, obsahujícím i pasáže, které při konečné redakci vyškrtla sama Charlotte) a v novém překladu Catherine Ébert-Zeminové.

Než se ponoříme do vzpomínek Charlotte Martinů (a předznamenávám, že citovat budeme z druhého vydání knihy z roku 1978), musíme si alespoň stručně povědět o jejím životě. Charlotte Léonie Victorine Martinů – Quennehen se narodila v roce 1894 do poměrně chudé rodiny. Vyučila se dámskou krejčovou a našla si zaměstnání v Paříži jako švadlena. Ve francouzské metropoli se v roce 1926 seznámila se skladatelem Bohuslavem Martinů, o pět let později se vzali. Charlotte pak s manželem prožívala jeho skladatelské úspěchy, útěk před nacisty do USA i pozdější znechucení z poválečného vývoje v jeho rodné zemi, kvůli němuž se Martinů do Československa už nevrátil.

Charlotte téměř do svých šedesáti let pracovala v krejčovských dílnách, starala se o domácnost a byla manželovi stálou oporou, což mu umožnilo v klidu a nerušeně komponovat. Po smrti svého chotě začala Charlotte pečovat o jeho hudební odkaz, založila Společnost Bohuslava Martinů a autorská práva na skladatelovo dílo převedla na Nadaci Bohuslava Martinů v Praze. Zemřela v roce 1978 ve Francii a na své přání byla pohřbena v Poličce v hrobce rodiny Martinů, kam směly být o rok později po složitém vyjednávání ze Švýcarska převezeny také ostatky jejího manžela.

A teď už nezbývá než se alespoň na chvilku začíst do stránek útlé knížky, v níž se Charlotte Martinů pokusila „vykreslit obraz toho velkého modrookého, dobrého, přímého a laskavého hocha“, jak píše v úvodní doušce.

Ouvertura aneb Seznámili se v cirkuse…

„Slavní klauni Fratellini předváděli komickou corridu, cirkus se otřásal smíchem.

Vytáhlý mladý muž za mnou se směje na celé kolo. Jaké má krásné modré oči! Jakou ušlechtilou hlavu! Otáčela jsem se znovu a znovu, zadívala se na něho. Usmál se. Jak jsem mohla neopětovat jeho úsměv? Zneklidnila jsem poněkud a sledovala program roztržitě.

Mezi představením se přitočil mladý muž ke mně a vtiskl mi do dlaně lísteček. Dychtivě jsem ho rozbalila: Bohuslav Martinů, 11 bis, rue Delambre. Později, když jsem seznala Bohušovu plachou, nesmělou povahu, teprve jsem si uvědomila, jak bylo toto počínání pro něho neobvyklé.

Když jsem se vracela z představení s kamarádkou po bulvárech zalitých světly, plál žár i ve mně. Cítila jsem se šťastná a dychtila poznat neznámého cizince z cirkusu. Napsala jsem mu krátký dopis a určila jako místo schůzky biograf Auteuil.“

 

Společná láska k přírodě

„Compieňský les Bohušovi učaroval. Kapradí je tam tak vysoké, že jsme se v něm mohli schovat. Mech je měkký jako česká peřina, vřes se modrá v zeleném stínu stromů a nade vším hlaholí zpěv ptáků. […] Jak jsme toužívali v Americe po našem lese! Pod buky, duby a habry začínají před velikonocemi kvést žluté petrklíče, bílé sasanky a sedmikrásky. Divoké hyacinty tvoří modrý koberec.[…] V lese jsme vždycky něco hledali: buď houby, nebo jahody, či ostružiny a maliny, ale také jsme často sbírali chrastí a lámali suché větve na otop. Nikdy jsme se nevrátili s holýma rukama, i když to byla jen kytička pampelišek. Hodiny míjejí v lese jako sen…“

 

Skladatel při práci

„Často jsem pozorovala Bohuše, když začínal práci na novém díle. Byl hluboce zamyšlený, jakoby rozpolcený, neklidný a dlouho váhal. Ale od okamžiku, kdy napsal na papír první notu, nepřestal psát; brána se otevřela. Stalo se také, že po každodenní procházce hned usedl ke klavíru a dal se do psaní. Melodiemi a akordy se to v jeho hlavě jen hemžilo, musel je krotit a dát jim formu.[…] Byly dny, kdy se Bohuš tak zakousl do komponování, že začal ráno v půl osmé a nepřestal až v šest večer, byl úplně posedlý. Když nemohl pracovat, nebyl šťastný.“

 

Vánoce v cizině

„Štědrý večer jsme v Nizze strávili u Wurmových. Předtím Tatíček [pozn. aut.: Bohuslav Martinů] ‚komponoval‘ do detailů štědrovečerní menu a vyslovil přání mít smaženého kapra s křenem. ‚S křenem?‘ zapochybovala přátelská česká duše, ‚budu ráda, když seženu kapra, ale křen? O ten se tu nezavadí.‘ ‚Dobře, postarám se,‘ nato Bohuš. Před Štědrým dnem našla ta duše ve schránce na dopisy strohou větu: ‚Přijdeme s radostí a s křenem.‘ Bohuš splašil křen u nějakého Rusa.

Jak to bývalo Bohušovým zvykem, vzal s sebou i naše vzájemné dárky a na ústřižcích notového papíru pečlivě napsal, pro koho a od koho dárek je. K cigaretám, které si právě pro sebe koupil, přiložil cedulku: Milovanému Tatíčkovi od Bohuslava. Vždy vzpomínal na jiné Štědré večery a hlavně na vánoce v Poličce, když tatínek dával dětem peníze pod talíř, a jak se vždycky tvářily velmi překvapeně, ač to předem věděly…“

 

Finále

„Když jsem po pohřbu odjížděla s neteří a jejím manželem do Pierrefonds, byla jsem jako otupělá. To, co přes třicet let tvořilo důvod, smysl, radost, jas mého života, najednou zmizelo. Tupě jsem hleděla z vozu na míjející stromy, na luka s květinami, na vše, co jsme oba měli tak rádi. ‚Jak snesu život bez něho?‘ Při vzpomínkách na mrtvého najednou jako bych v duchu zaslechla známý akord. Bylo to jako jemný dotek zesnulého. ‚Nebudu úplně sama,‘ řekla jsem si, ‚je tu jeho hudba.‘“

A jeho hudba, hudba Bohuslava Martinů je tu stále i pro nás. Zůstaly nám také vzpomínky Charlotte Martinů, z nichž se sice nedozvíme, jaké byly umělecké pohnutky skladatele, ani si v nich nepřečteme fundovaný rozbor jeho díla, ale možná nám přinesou něco mnohem cennějšího – můžeme díky nim získat představu, jaký byl člověk Bohuslav Martinů ve svém nitru…

 

(pokračování)