Zapomenuté knižní poklady. Bohuslav Martinů: Domov, hudba a svět

Články, statě a úvahy Bohuslava Martinů do ní uspořádal a předmluvou a poznámkami opatřil Miloš Šafránek, vydalo Státní hudební vydavatelství v Praze roku 1966. Jen stručně k autorovi výboru: Miloš Šafránek byl český diplomat a hudební spisovatel. V letech 1927-1938 působil v Paříži (kam uvedl mimo jiné Smetanovu Prodanou nevěstu a četná další díla českých a slovenských skladatelů), období druhé světové války strávil ve Spojených státech, po válce žil a působil v Praze, kde se roku 1950 podílel na založení Divadla hudby. Šafránek byl blízkým přítelem a také životopiscem Bohuslava Martinů a publikoval o něm dvě monografické práce. Ujal se také uspořádání skladatelova literárního odkazu, k čemuž mu Martinů dal své požehnání a také mu věnoval své rukopisy – byl toho názoru, že je potřeba „dodat fakta pro budoucí muzikology, kteří si stejně vymyslí, co budou chtít“.

Texty Bohuslava Martinů jsou v knize uspořádány do čtyř částí. V první části s názvem V Paříži si můžeme přečíst postřehy Bohuslava Martinů k Igoru Stravinskému, francouzské hudbě a francouzskému hudebnímu životu, dále jeho články o moderní hudbě, stručné profily Maurice Ravela a Alberta Roussela a najdeme tu také podkapitolu nazvanou O české hudbě a tradici. Druhá část knihy nese název V Americe a nalezneme v ní Martinů úvahy o tvorbě a umění a také jeho deníky a zápisníky. Ve třetí části skladatel rozebírá a vykládá některá svá vlastní díla (například Modrá hodina, Halftime, La Bagarre, Concerto grosso, Polní mše, Sinfonietta giocosa a další) a čtvrtá část knihy je pak věnována vlastním životopisům a vzpomínkám Bohuslava Martinů.

A nyní už krátké ochutnávky z této poměrně obsáhlé knihy, která nám poskytuje vzácnou možnost nahlédnout do mysli a duše jednoho z nejvýznamnějších českých skladatelů, takříkajíc „přičichnout“ k procesu tvorby hudebního díla a dokonce se dozvědět, co některými svými díly chtěl skladatel vyjádřit…

Jak na Bohuslava Martinů zapůsobila pařížská nábřeží:

„Pařížské nábřeží podél Seiny do prostoru asi jednoho kilometru, to je taková malá ‚historie‘. Tam, v těch nouzových krámcích s knihami, u ‚bukinistů‘ najdete vše, co kdy zajímalo, těšilo i znepokojovalo lidskou mysl, od řecké filosofie až po dadaistické verše, středověk, renesanci, naši současnou dobu, všechno smícháno dohromady, knihy vzácné i bezcenné, litografie, obrazy, noty. Všechny druhy lidí tam prošly během jednoho odpoledne: studenti, básníci, politikové, proletáři i buržoazie. Je to nábřeží optimismu, kde jste mohli najít i ty nejubožejší ‚clochards‘ (s jejich ohromující životní filosofií), ležící na kameni a na slunci dole u Seiny, mající před sebou celý středověk v katedrále Notre Dame a v okolí mladou studentskou Latinskou čtvrť, palác de Beaux Arts, palác Spravedlnosti, Parlament, naproti Louvre, park, parníčky na Seine; jak říkám, jste s nimi v jakési simultánní historii. Byla to moje téměř každodenní procházka, tam jsem v hodinách oddechu našel Špalíčka a skoro všechny ostatní náměty…“

Dojmy z Ameriky:

„První věc je organizace všeho do jakéhosi průměru, který bychom v Evropě asi nazvali mechanickým řešením… usměrňuje celý život do určitého pořádku, v kterém my bychom postrádali volnost i fantazii, který však Američan považuje za zcela správný a oprávněný, a který v tom neuvěřitelném a ohromném komplexu země, jako je Amerika, snad oprávněný je. Snad je to také tím, že Američané nemají velký smysl pro minulost a budoucnost, proto také věnují celou svou energii přítomnému okamžiku. Malý příklad toho je i označení ulic. U nás pojmenování ulic je stálým myšlenkovým pojítkem s minulostí; ulice, náměstí, to je historie. Nic takového v New Yorku; zde jsou jen čísla, bloky; k usnadnění orientace jsou ulice zmechanizovány na čísla. Viděl jsem už mnohé ulice; ve Francii, kde dav tvoří jakoby jednu rodinu, v Londýně, kde lidé i podivné autobusy vystupují a ztrácejí se v mlze, v Itálii, kde pod jižním sluncem hloučky lidí debatují na každém kroku. Zde v New Yorku se lidé do ulic nezapojí, jsou jako ztraceni, pohlceni touto nekonečnou ulicí, která se v ohromné dálce na obou koncích uzavírá…“

A domov, který jej nesmazatelně ovlivnil:

„Připomíná mi to mnoho podobných dnů, které jsem v dětství prožil na věži poličského kostela. Mnohokráte jsem se zamyslil, jaký asi vliv měl tento pobyt na věži na mou vlastní práci v hudební kompozici. Ve svém pokoji mám stále, od počátku svého pobytu v Paříži, malou pohlednici s miniaturním obrazem pohledu z věže na poličské náměstí. Ale i v mé vzpomínce je stále tento pohled a mnoho jiných. Bylo jich mnoho a z každé strany pavlače na všechny světové strany se pohled měnil. Jsa úplně odloučen od ostatního světa jako v nějakém majáku, neměl jsem nic jiného na práci i pro zábavu, než si zapisovat do paměti tyto různé obrazy, jež bylo možno z věže vidět… Z jedné strany pohled na rybník, na lázně, z druhé hřbitov a stále se prodlužující vesnice, na sever je plocha bez lesů a vpředu město, vše v miniatuře, s malými domky a malými lidmi, a nad tím veliký, nepřehledný prostor. Myslím, že tento prostor je z mých největších dojmů z dětství, který si nejvíce uvědomuji a který asi hraje velkou úlohu v celém mém názoru na kompozici. Nejsou to malé zájmy lidí, starosti, bolesti nebo i radosti, které jsem viděl z velké dálky, lépe řečeno z výšky. Je to tento prostor, který mám stále před očima a který, zdá se mi, hledám stále ve svých pracích. Prostor a příroda, ne lidi.“

Jste-li milovníky díla Bohuslava Martinů a chcete-li lépe porozumět jeho tvorbě, určitě zapátrejte v knihovně či antikvariátu po tomto unikátním výboru jeho textů. Další informace o jeho životě a díle můžete získat i ve čtyřdílném seriálu Mojmíra Weimanna, který před několika lety vycházel na našem portálu (jednotlivé díly najdete zde).

Příště budeme vzpomínat na dalšího z významných českých hudebních skladatelů.