Zatažené drápky aneb Co se do recenzí nevešlo (2): Whoman novýma očima

Whoman není překlep, ale přesmyčka, jak je jistě zřejmé. Duet o setkávání maskulinity a feminity ve formálně mužské fyzické schránce, nabízí spíš otázky než jednoznačná stanoviska. Mám tak trošku puzení napsat ze setkání s předpremiérou a premiérovou verzí víc, než divák bezprostředně potřebuje k tomu, aby měl autentický zážitek. A je to lákavé pokušení, neboť sebrat tomuhle představení auru neurčitosti by bylo snadné. Ale ne úplně fér vůči publiku. Přinejmenším… Ostatně zcizování je v něm i tak dostatek, v pravidelných intervalech.

Také jsem, mimochodem, vynalezla nový žánr, a sice fejetorecenzi. Nutkání vybočit ze zajetých pořádků a předepsaných šablon, stejně tak jako si začít povídat víc osobně, zkombinovat vzájemně neslučitelné styly, to si žádá změn. Občas nemám chuť studovat kvůli choreografii teoretické koncepty, ale jenom si zahrát s asociacemi a takovou tu obyčejnou diváckou hru na líbí nelíbí. Tak si pojďme popovídat o žensko-mužských pohybových stereotypech bez ambicí na hluboký ponor a jen si zkusme zrekapitulovat, co asi tak na diváky čeká.

V současném tanci se jako obvykle mluví…
Asi můžu prozradit, že je čeká slovní úvod. Na tom není nic divného a nechávam na divákově zážitku a uvážení, jestli ho má, nebo nemá brát vážně. Autoři projektu, Jiří Šimek a Peter Šavel, vás přivítají vyfiknutí jako do televizního varieté, a dokonce ani ne ve stereotypních barvách. Fialové a zelené kvádro se odrazí od bílého horizontu, který se za nimi nenápadně zvedá v ohybu přímo ze země. Oni totiž za chvíli potřebují zmizet a musí mít kam. A zatímco se budete dívat na běloskvoucí horizont, přijde první zkouška nervů v podobě umně stoupajícího hlasového projevu vyjadřujícího mužský pláč. Je to samozřejmě jedno z ožehavých témat, která doprovází generační střet současnosti, a sice prožívání a ukazování emocí, a to nejen u mužské populace. I když chápu, že kluci to vidí ze svého hlediska a ze svých zážitků z výchovy. Nicméně zatímco rostoucím hochům se po generace vštěpuje, že kluci nebrečí, opačné pohlaví/gender většinou slýchá trochu obecnější, leč velmi podobné výživné poučky na téma „neřvi, nikdo na to není zvědavej,“ takže co se týká vynalézavosti v ukrývání a potlačování emočních projevů na tom nejsme zas až tak rozdílně. Spíš se lišíme jen usilovnějším tréninkem, jinak je to plošný imperativ, kterak se chovat v rodině a ve společnosti a kterak příliš neobtěžovat ostatní svým duševním rozpoložením, ať už je člověk malý, nebo (předstírá, že je) dospělý. Ženám je to povoleno výměnou za nálepku hysterky a fifleny, což není zas o tolik větší výhra, než když je kluk považován za bačkoru. Tolik „odborná“ hořkosladká kontextualizace…

Ale zajímavé na té úvodní situaci je něco jiného. Pláč pouze slyšený má potenciál dojímat nebo vybudit ochranitelské pudy. Pokud člověk není tak otrlý divadlochodec, že jím nepohne už skoro nic (já se přiznám, že jsem se nijak nedojala ani u činohry Kdo zabil mého otce, kde prolévá slzy běžně nadpoloviční část publika), navíc otevřenosti nepomáhá ani postavení auditoria: v tomto představení na sebe diváci vzájemně vidí. A čím víc víme, že nás někdo pozoruje, tím víc se ovládáme a spíš než potenciální účast projevujeme navenek blazeovanou netečnost. Ale pointa! Pokud hlasový projev přetrvává, ale muži, kteří vystoupili z úkrytu, jej nedoprovázejí příslušnou mimikou a řádnými kontrakcemi, naopak se zcela civilně upravují a zevlují, je citová odezva nulová. Naopak když se v závěru představení prostředky obrací a my se díváme pouze na fyzický a mimický projev bez jediného stenu, tahle situace už začíná vyvolávat nutkání k soucitu. Znamená to tedy, že zareagujeme spíš na výraz a celkové změny v těle než na zvuk… Všimněte si toho a udělejte si sami na sobě test.

Napětí stoupá…
Teď to vezmu vážně. (Fakt!) V sevření nůžek auditoria se oba muži, už polosvlečení do negližé, pouští do pohybové hry, u níž je dobré se zasoustředit na detaily a přechody. Divák si musí všímat charakteru gest i sérií statických póz, které performeři provádějí s velkým vnitřním napětím. Obvykle jde o nějakou vyzývavou, doplněnou mužným gestem, jako jsou ruce sevřené v pěst a připravené k úderu. V podstatě i tělo v napětí už signalizuje nebezpečí a výzvu (jako když se šelma chystá ke skoku, bezpečně podle toho třeba poznáte, že vás chce doma ulovit vaše vlastní kočka). Gesto však nenápadně měkne a přemění se třeba otevřené dlaně jakoby nabízející dotek, nebo se ruce prohnou v zápěstí a povolí jako v barokním tanci. A nejen gesto ruky, takto nenápadně a táhle se změní i postura, stačí jen prohnout více páteř nebo vychýlit těžiště boků, a najednou se spolu s měkkostí dostaví i nový význam a posun z mužského do ženského světa. Tak, jak máme toho vnímání my jako diváci nastavené a naučené v našem civilizačním okruhu, kde muž je vyzývavý a ukazuje svaly, žena je elegantní, měkká a pružná.

Pozorovat jen výměnu statických póz by dlouho nestačilo, novou pasáž odstartuje jakoby náhodné vyhnutí doteku a další variace pokračují v tomto duchu – v uhýbání střetu, který se zprvu jeden či druhý muž snaží vyprovokovat, ale nikdy nedojde na ránu, protože ve výsledku se oba konfrontaci vyhýbají. Možná ztajené přání řady bojovníků, kteří ve skutečnosti nechtějí mlátit protivníka, ale mít svatý pokoj?

Prásk ho, zcizovák. Budiž, alespoň se nám trochu naruší dramaturgický oblouk. Ty jakoby činoherní vstupy mě každopádně začaly bavit a i když, přiznám se, po před-premiéře jsem zrovna tyhle pasáže chtěla napodruhé rozcupovat, dodatečně zjišťuji, že jsou na správných místech, funkční, a zábavné.

Překvapení pro publikum. To vám nebudu říkat, jinak to nebude překvapení.

Souboj mezi muži je čím dál víc na spadnutí, i když všichni tušíme, že k němu dojít nemá. Je to další stupeň hrané agrese i odporu k jejímu vyústění, ale stále ještě se nedotýkají a stále ještě střídají vyzývavost se sošnou nonšalancí, z níž se bojovník mění v modelku nebo naopak. V jednu chvíli mám aluzi na svůj oblíbený film Podivný pár. I na podruhé občas ztrácím přehled o světelných změnách, které se mi dílem jeví nahodilé, ale tuším pravidelnost a přestávám stíhat obměny barev. Postrádám pasáž s kouřem. (Miluju kouř! Čím víc kouře, tím víc Adidas, tedy pokud to někdo nepřežene a v tom kouři se dejme tomu neztratí na jevišti performer zrovna ve chvíli, kdy předvádí závažné mimické číslo.) Přeblikávání světel navodí tu správě uštvanou atmosféru a tanečníci se místo póz řeckořímských zápasníků roztřesou jako zvěř na útěku (zelené světlo znamená strach?) Po dlouhém vyzývání se konečně dočkáme i doteků a choreografie se mění v zápas, který je pojatý zpomaleně a esteticky, nějaká ta inspirace antikou tu asi bude. Z bojového křiku nepovstává další nálož agrese, ale objetí.

Budeme si povídat…
Bylo možné jasně identifikovat závěr, ale ten plavně postupuje do diskuze s diváky, která se tak vlastně stává ještě součástí představení. Je to samozřejmě rafinované, protože na vyzvání typu „kdo chce, může se za deset minut vrátit na diskuzi“ obvykle v divadle setrvá tak deset lidí ze sta a z nich se nikdo diskuze neúčastní, protože doufá, že se zapojí ti ostatní. Ale v podstatě je tím publikum ochuzené o možnost si nezávisle na dojmech a interpretacích ostatních popřemýšlet o tom, co vidělo a všechno si zažít a uspořádat. Pro Jiřího Šimka a Petra Šavela je ale zase výhodné, že získají bezprostřední zpětnou vazbu. Budu nicméně trochu oponovat tím, že si rozmělňujeme okamžik nějaké katarze a že tím celá ta performativní událost zůstává neuzavřená a nedořečená.

Inscenace není jen banálním sledem apriori maskulinních a apriori femininních postojů, gest a póz, ani není politickým apelem, abychom se všichni přestali prát a vytvořili jemný ženský svět. Není to obvinění machistického světa, spíš výzva divákově pozornosti: nejde ani tak o to, na co se díváme, jako o to, co to udělá s námi, kdy přesně v nás nastoupí pocit, že se díváme na pohyb, který je „mužský“ nebo „ženský“, a proč se to děje. A vnímali bychom totéž, kdyby stejné gesto udělal třeba asijský bojovník nebo příslušník indiánského kmene? Pozice v civilizačním okruhu je podstatná. Stačí přemýšlet o tom, proč jsou zde některé fyzické projevy považované za atributy buď pohlaví, nebo spíše genderu. Dá se pak samozřejmě jít dál a za jednotlivými gesty a pózami hledat i sociální role, status… a takové ty věci, o kterých jsem vlastně říkala, že se jimi aktuálně zabývat nechci, protože mám víc náladu na fejeton.

Je zajímavé, že největší část diskuze jako téma opanoval pláč. Přitom toho bylo k vidění tolik jiného, tohle bylo nevím, pět minut na začátku a minuta na konci? Jako by se obsahově celé představení smrsklo jen do toho jednoho. Což asi říká něco o společnosti, když nám zrovna tahle věc tak moc leží na srdci, že se o ní bavíme půl hodiny. Nevím, ale napotřetí bych se možná pobavila i o těch barvách a jestli něco znamenají, o blikajícím světle, a i o těch antických figurách a zápasnících ve stylu řecko-římském, kterými je inspirovaná choreografie (to je taková rodinná libůstka, můj praprastrýc totiž byl zápasník a před 95 lety vyhrál v Amsterdamu stříbrnou medaili na olympiádě – vždycky říkám, že až mě lidi začnou moc štvát, začnu taky trénovat, když už to máme v krvi, a pak se uvidí… Btw. jak že je to s tou ženskou femininní mírumilovností??)

Takhle – samozřejmě, že tohle je zkoumání jen jednoho stereotypu, který se s pohlavím a genderem váže. Ten vnější projev maskulinity nebo feminity, který je vázaný na kulturní prostředí a specifickou éru. Není to úplně novinka, ale je jasné, že umělec se zabývá tím, co ho v životě provokuje. Myslím, že podobně, i když ne tak apelativně, už si s mužsko-ženským tvarováním pohybu hrála choreografie Man Shape Revised s Martinou Hajdyla Lacovou a Dano Račkem. Já jsem se ostatně tehdy snažila napasovat na analýzu zcela seriózní výklad základních myšlenek gender studies, takže když se mi do toho nechtělo teď, můžete se mrknout tady, odborný výklad, here you are.

Jsem vlastně ráda, že Peter Šavel a Jiří Šimek se nepokoušejí tančit žádné sociologické a filosofické koncepty, protože na to obvykle tanec nestačí a pak se dostáváme do zbytečných, ehm, diskusí. Myslím, že tehdy u Karen Foss a Dana Račeka jsem s tím zrovna dost bojovala, protože mi často přijde strašně zbytečné, když se umělci pouštějí jakože do „výzkumu“ něčeho, co už dávno někdo podrobně vyzkoumal a vysvětlil… Tanec se zcela správně má soustředit na fyzičnost prožitku, emoce a energii a slovům nekonkurovat, najít úroveň, kde se ty dva jazyky doplňují. Takže až na to, že pořád nejsem tak úplně dramaturgicky smířená s představením, které má závěrečný aplaus až po besedě a družbě s obecenstvem, myslím, že Whoman je vlastně hodně funkční projekt, protože si nehraje na něco, čím nemůže být, a přitom není triviální. Dělají to, co říkají, že dělají, a to se popravdě nestává zase tak často: „(…) vypovídat o tom, o čem se často mlčí, protože je to považováno za trapné. O křehkosti, na niž mají právo i muži.“ Tak si na to zajděte.

Hmm, takže z toho nakonec vlastně zase vylezla recenze:)

Whoman
Autoři a performeři: Peter Šavel, Jiří Šimek
Dramaturgická a kreativní spolupráce: Marta Ljubková
Technický support a light design: Zuzana Režná a Štěpán Hejzlar
Pohybová spolupráce: Martina Hajdyla Lacová
Produkce: Tereza Tomášová, Ludmila Vacková a Jiří Šimek
Producenti: Studio ALTA (ALT@RT z.ú. ) a Ufftenživot, koproducent: Moving Station Plzeň
Rezidenční pobyty (chronologicky): Velvarská kostka, Rezi.dance v lese, Sprang Scene /Äl, Norsko/, Baerum Kulturhus / Sandvika, Norsko /, Studio ALTA, Moving Station Plzeň
Podpořili: Magistrat hl. m. Prahy, MKCR, Státni fond kultury, EEA grants
„Pražská premiéra“ 17. 5. 2023, Studio ALTA
Z představení 18. 5. 2023

P. S.: Já vím, že jste si ten můj starý článek neotevřeli. Takže tu důležitou naučnou část sem zkopíruju: „Nejprve byl problém popsán jednoduše: pohlaví je objektivní biologická odlišnost, gender je sociální konstrukt, jako takový je společensky podmíněný, může se měnit, může být vnucován, může jím být manipulováno. „Feminita a maskulinita jako projevy genderu jsou výsledkem kulturní regulace chování, pokládaného za sociálně přiměřené danému pohlaví,“ praví Slovník kulturálních studií. A feministická kritika pak šla až ke kořenům a popřela i pojem pohlaví jako takového, protože je od kulturní podmíněnosti není možné oddělit nikdy dokonale (neexistuje žádný pojem bez významu nebo zcela neutrální) – tou cestou šla třeba filozofka Judith Butler. I pojmy, respektive významové obsahy pojmů „femininní“ a „maskulinní“ jsou proměnlivé, podle postmoderního feminismu není ani možné udržet je odděleně, tedy aby jedinec byl definovaný 100% jako femininní nebo maskulinní tvor.“