Studio ALTA a zahájení libeňské epopeje

Rok 2023 je pro Studio ALTA začátkem nové etapy. Po dlouhém působení v Holešovicích a přechodném období v karlínské Invalidovně se přestěhovalo zase o pár stanic tramvají dál – do Libně. Právě probíhají úpravy nového prostoru, který bude ALTA obývat, bývalého libeňského pivovaru, kam měli možnost ještě před oficiálním otevřením (plánovaným na pozdější jaro) nahlédnout návštěvníci festivalu malá inventura. Studio ALTA se ale už předtím představilo v komorním prostoru Světova 1. Seznamuje se s novými diváky, s umělecký životem nové čtvrti a nesměle zapouští kořeny. Nové libeňské sídlo slibuje díky svému prostoru návrat k možnosti vytvářet plnohodnotná představení.

Ne že by prostory Invalidovny neměly svůj genius loci, bylo to zvláštní místo s pohnutou historií, ale svědčilo spíš komunitnímu životu jako takovému než experimentům v oblasti divadla. Studio ALTA je víc než produkční jednotka pro současný tanec, přesto v Holešovicích bývalo důležitou stagionou, která pro tanec začala velmi chybět, jakkoli se týmu dařilo v Invalidovně i nemožné. Ale pořád se jednalo o historickou památku s architekturou, která přinášela mnoho omezení. Teď svítá na lepší zítřky. A co signalizuje ALTA po stránce dramaturgie?

První seznámení se čtvrtí, která je na kulturní mapě důležitým bodem především díky Divadlu pod Palmovkou, proběhlo v artovém prostoru Světova 1 prostřednictvím dvoudenního programu se zastřešujícím názvem How We Are, tedy „Jak se máme“. Navštívili jsme první večer, kterým se ALTA oficiálně představila novým návštěvníkům a uvítala staré přátele. Program koncipovaný jako beseda spojená s performancí a koncertem, navazoval na pomyslnou „karlínskou linii“ přátelských sousedských posezení a společné trávení volného času.

„Mapujeme vlastní situovanost, jak a na koho působíme, a hledáme cesty k novým spojenectvím,“ psali k události organizátoři. „Zajímá nás, kde se nacházíme, jak se nám daří, v jakých vztazích a přátelstvích působíme, s jakými emocemi přicházíme do sdíleného prostoru událostí, jaké jsou naše potřeby tady a teď…“ Pozvání k setkání nad netradičními tarotovými kartami, ze kterých se nevykládá, nýbrž mají rozproudit až surrealistické asociace, přijala Sára Arnstein z dua Ufftenživot a Ewan McLaren, mimo jiné ředitel festivalu Bazaar, který vypukne na konci března. Spolu s nimi se publikum, v neformálním prostoru prozářeném uklidňujícím levandulovým světlem a připomínajícím hernu či dětský koutek, mohlo zamyslet nad otázkami vztahujícími se k tady teď i nad tím, co vlastně skýtá nový začátek, na kterém nyní Studio ALTA s kolektivem spřátelených umělců stojí. Jakkoli jsem ke společenským hrám chladná a nepovažuji je právě za studnici inspirace pro rozvoj experimentálního umění a objevování silných témat, vytváření asociací a jejich vztahování na současný stav nebylo tak docela bez zajímavosti…

Přišli jsme se však podívat především na performance. Na programu bylo jedno z proměnlivých vystoupení Under the Surface, jehož mnohotvárnost je někdy matoucí. Jde o multižánrovou událost, která vypadá vždy naprosto jinak, ať už pod širým nebem nebo v ne/divadelním prostoru, jiná performance čekala diváky na loňském Bazaaru, jiná v programu Trans Europe Halls a jiná zase na Nultém bodě… Hlavními autorkami a protagonistkami performativních událostí jsou Kateřina Szymanski a Kristýna Svobodová, jejichž vystoupení tentokrát doplnili hudebníci z uskupení Fertilizer, kteří se svou elektronickou hudbou navázali ještě improvizovaným koncertem. Projekt Under the Surface zkoumá problematiku dopadu povrchové těžby na život zainteresovaných lidí i dotčené biotopy, inspiruje se různými dílčími problémy – jednou se soustředí na frustrace těch, kteří přicházejí o práci, jindy hledají pohybové analogie s vrstvením hornin a ložisek a zapojují moderní vědu a techniku (jak tomu bylo na vzpomínaném festivalu Nultý bod). Tentokrát bylo téma těžko rozklíčovatelné, protože k vlastní interpretaci sváděla událost samotná a její lokace: objevování a zabydlování nového prostoru, nový začátek, přesun. Navíc v komorním galerijním prostoru, za jehož okny pulzoval večerní život periferie.

• 

• 

• 

• 

Performance tedy působila především jako metafora vytváření nového prostoru pro budoucí fungování, vytyčování hranic, formování a přizpůsobování prostoru, navíc se jednalo tentokrát o tvar, který akcentoval výtvarnou stránku události. Performerky si pomyslné hranice teritoria vytyčily doslovně, prostřednictvím mobilní konstrukce dřevěných rámů s jemnou sítí světýlek, která evokovala spolu s ledovým větrem zuřícím venku v ulicích zimní atmosféru. Fyzická a taneční akce vně i uvnitř byla neodmyslitelně spjata i s přímým kontaktem s diváky pohybujícími se bezprostřední blízkosti. Ohraničený prostor může být současně pevným bodem a útočištěm, ale zároveň i vězením, jde však o úhel pohledu – kdo je za mřížemi, kdo je zavřený za oknem – my, nebo oni? Ačkoli performerky četly také úryvky textů vztahujících se k životnímu prostředí a endemickým společenstvím biotopů, dominantní a významotvorná byla scénografie, její konstruování a dekonstruování, pomyslné rozplétání a zaplétání zářících sítí. Došlo i na rituál… Kombinace elektrické kytary a syntetizátoru vytvořila hudební kulisu, která chvílemi připomínala výbojné experimenty Zdeňka Lišky z doby, kdy psal muziku k Ikarii XB1, a chvílemi Pražský výběr…

---

V libeňském pivovaru pak v rámci Malé inventury došlo ke znovuobjevení potenciálu velkého divadelního prostoru a „tradičního“ divadelního představení. Tedy tradičního do té míry, do jaké divákům performeři vůbec dovolili být nerušeně si hovícím publikem, které přišlo za zábavou a poučením. Byli jsme mírně manipulováni k aktivitě, nicméně stále ještě s citem. Tandem Peter Šavel a Jiří Šimek uvedli ve formě předpremiéry inscenaci (jkkoli vágní teto termín je, když se bavíme o divadelních událostech v současném performing arts) o mužích a mužství – Whoman. Tepají v něm stereotypy prostřednictvím stereotypů. Oficiální premiéra proběhne, až se nová ALTA otevře v květnu široké veřejnosti (do tvorby premiéry je zapojena také dramaturgyně Marta Ljubková). Představení má už teď zřetelnou gradaci a vnitřní vývoj. To, co se zprvu jeví jako lehký stand up a pokračuje interakcí s publikem, se postupně rozvine do silné fyzické pohybové výpovědi, vtahující diváka do osidel fascinace a přinášející tolik potřebné znejistění. Navíc i divákova pozornost je tvůrci úmyslně narušována. Střih v okamžiku nejvyššího napětí a na půl úst zasyknutá civilní hláška jako komentář, který v jedné sekundě zboří celou divadelní iluzi. Tvar je rozvolněný a jistě tak i zůstane. Zásadní prostor má (zcela nepřekvapivě) slovo – ale nemuselo by, slouží spíš v okamžicích humorného odlehčení – a pak čistá scénografie, ve které si performeři vystačí s bílým baletizolem zdviženým vysoko na horizont (prostor to dovoluje – konečně!) a kouřostrojem, jinak vše stojí jen na jejich tělech a interakci. Uspořádání auditoria dovolilo performerům doslova se mezi ně vklínit a využít pro vlastní pohyb sbíhající se diagonály.

Performeři zkoumají „stereotypy, normy a očekávání, které jsme se naučili, které jsme si nechali vnutit, které jsme si vytvořili, které jsme si zautomatizovali a snažíme se je odlupovat,“ nechtějí diváky a priori šokovat a vyprovokovat k reakci, spíše sdílet postoj k základnímu tématu. Skrze konfrontaci se stereotypy, které na jednu stranu drží společnost pohromadě, protože jsou to právě struktury a pravidla, která umožňují, aby vůbec nějaká forma společenství fungovala, ale na straně druhé omezují ve svobodě jednotlivého člověka. Společnost je ostatně struktura nikoliv statická, ale dynamická a stále se proměňuje, sociální role se svými charakteristikami vznikají a zase zanikají. Zde je hlavním tématem obraz a projev mužství: očekávání, normy, požadavky. „Můžou se i muži stát lidmi? Jsem muž? Co smím? Co nesmím? Co musím? Kdo mi to řekne? Co ze mě může být vidět? Můžu to, co cítím uvnitř, cítit i navenek?“

Diváckou pozornost a někdy i nervy zaměstnávají obrazy, ale i zvuky, hlasové projevy. Co s vámi udělá, když slyšíte mužský pláč? Do jaké míry váš mozek přesvědčí vaše instinkty, že jde o nacvičenou etudu, a ne o autentický stav, a do jaké míry hraje roli to, že víte, že v divadle je všechno jen jako? Divák může sám u sebe sledovat míru racionalizace, míru potlačování instinktu či pudu vyrazit do akce a může si klást otázku, zda v případě, že sám pohnutí necítí, jde jen o projev sdílené konvence, nebo vlastní citovou okoralost?

• 

• 

• 

• 

Většina inscenace akcentuje motiv souboje, ale nejde tu o přímočarý realismus. Větší část výbojů se odehrává nekontaktně, s důrazem na ústup. Později evokuje stop motion momenty, jaké by mohly vzniknout při sledování západu ve stylu řecko-římském, který je dnes už archaickým zjevem, ale kdysi byl ozdobou letních olympijských her. Tanečníci se pohybují většinou se zpomalenou dynamikou a nikdo nezasadí ani nepřijme opravdu tvrdou ránu. Urputnost se střídá se zranitelností. Zpochybňují rvavost a dravost svého plemene, která je možná instinktivní, ale možná také jen vyžadovaná – protože který „chlap“ by se nepopral, když je vyzván. Probleskuje tedy ženský postoj a reakce, ale je opravdu nutné je pojmenovávat, nebo je to všechno jinak? A jde to jinak? Je skutečně možné boj odmítnout?

Muži využívají mimiku i pohledy, drobné narážky svědčí o souhře vypěstované dlouhou dobou strávenou výzkumem nejen tématu, ale i sladěním vlastních reakcí a těl. Lehce přecházejí od vyzývavých maskulinních gest a výrazů k posturám a reakcím, které většinově máme spojené s femininitou, a přece se oběma performerům daří nesklouznout do laciné karikatury. Pokud si tuto hranici ve své ostražitosti udrží, bude výsledek opravdu zajímavý. Rovněž je hodné ocenění, že mají zájem o názor publika a že se nevymezují ve smyslu „já jsem umělec a vy mě musíte respektovat“, ale že je opravdu zajímá, jak diváci jejich interpretaci námětu a dílčí výjevy vnímají a přijímají a zda se sdělení setkává s pochopením. (Ne vždy je záměrem předat konkrétní sdělení, ale pokud ano, je vcelku opodstatněné, když se tvůrce o recipientův stav zajímá.)

Tím, že představení volně přechází do diskuse s publikem, zaniká však možnost uvědomit si z pozice diváka pointu celého procesu a dramaturgický vrchol divadelní události. Snaha tvůrčího týmu oprostit se od konvenčního průběhu představení je však zřetelná od samého počátku. Připusťme tedy, že fragmentace a všudypřítomné zcizování, které ústí do rozbití soustředěného zážitku, jsou úmyslem sledujícím svůj vlastní cíl. Alespoň bude při příštím uvedení, o čem si s tvůrci promluvit…

Zařazení tématu do kontextu tvorby celé komunity tanečního a pohybového divadla si můžeme odložit až na premiéru. Faktem je, že zapadá do současného diskurzu, aniž by se autoři nutně snažili jít s proudem. Důvodem, proč se obdobná témata začnou objevovat nezávisle a paralelně, bývá spíše to, že každá doba skutečně má své převládající téma. A že nyní v éře, kdy rychle po sobě přišla pandemie, bezpečnostní krize a ekonomické recese, vyvěrají některá přirozeně, v tvorbě je mnoho intuitivního sblížení, jež působí náhodně, ale ve skutečnosti náhodné není, neboť umění zrcadlí to, co rozechvívá společnost.

• 

• 

• 

• 

• 

A nová ALTA? Zatím postrádá některé civilizační vymoženosti typu ústředního vytápění a dalších, ale to není nejpodstatnější. Hlavní sál vypadá už teď skvěle a slibuje návrat velkých událostí.

How We Are
Reality check-in s Sára Arnstein & Ewan McLaren
Kateřina Szymanski (Collective Waves) & Fertilizer: Under the Surface
17. 2. 2023, Studio ALTA a Světova 1

Whoman
(předpremiéra)
Performeři: Peter Šavel, Jiří Šimek
Dramaturgická a kreativní spolupráce: Marta Ljubková
Technický support a light design: Zuzana Režná a Štěpán Hejzlar
Pohybová spolupráce: Martina Hajdyla Lacová
Produkce: Tereza Tomášová, Ludmila Vacková a Jiří Šimek
Producenti: Studio ALTA (ALT@RT z.ú. ) a Ufftenživot, koproducent: Moving Station Plzeň
Rezidenční pobyty (chronologicky): Velvarská kostka, Rezi.dance v lese, Sprang Scene /Äl, Norsko/, Baerum Kulturhus / Sandvika, Norsko /, Studio ALTA, Moving Station Plzeň
Podpořili: Magistrat hl. m. Prahy, MKCR, Státni fond kultury, EEA grants
24. 2. 2023, Studio ALTA – Libeň