Studio ALTA a zahájení libeňské epopeje

Rok 2023 je pro Studio ALTA začátkem nové etapy. Po dlouhém působení v Holešovicích a přechodném období v karlínské Invalidovně se přestěhovalo zase o pár stanic tramvají dál – do Libně. Právě probíhají úpravy nového prostoru, který bude ALTA obývat, bývalého libeňského pivovaru, kam měli možnost ještě před oficiálním otevřením (plánovaným na pozdější jaro) nahlédnout návštěvníci festivalu malá inventura. Studio ALTA se ale už předtím představilo v komorním prostoru Světova 1. Seznamuje se s novými diváky, s umělecký životem nové čtvrti a nesměle zapouští kořeny. Nové libeňské sídlo slibuje díky svému prostoru návrat k možnosti vytvářet plnohodnotná představení.

Ne že by prostory Invalidovny neměly svůj genius loci, bylo to zvláštní místo s pohnutou historií, ale svědčilo spíš komunitnímu životu jako takovému než experimentům v oblasti divadla. Studio ALTA je víc než produkční jednotka pro současný tanec, přesto v Holešovicích bývalo důležitou stagionou, která pro tanec začala velmi chybět, jakkoli se týmu dařilo v Invalidovně i nemožné. Ale pořád se jednalo o historickou památku s architekturou, která přinášela mnoho omezení. Teď svítá na lepší zítřky. A co signalizuje ALTA po stránce dramaturgie?

První seznámení se čtvrtí, která je na kulturní mapě důležitým bodem především díky Divadlu pod Palmovkou, proběhlo v artovém prostoru Světova 1 prostřednictvím dvoudenního programu se zastřešujícím názvem How We Are, tedy „Jak se máme“. Navštívili jsme první večer, kterým se ALTA oficiálně představila novým návštěvníkům a uvítala staré přátele. Program koncipovaný jako beseda spojená s performancí a koncertem, navazoval na pomyslnou „karlínskou linii“ přátelských sousedských posezení a společné trávení volného času.

„Mapujeme vlastní situovanost, jak a na koho působíme, a hledáme cesty k novým spojenectvím,“ psali k události organizátoři. „Zajímá nás, kde se nacházíme, jak se nám daří, v jakých vztazích a přátelstvích působíme, s jakými emocemi přicházíme do sdíleného prostoru událostí, jaké jsou naše potřeby tady a teď…“ Pozvání k setkání nad netradičními tarotovými kartami, ze kterých se nevykládá, nýbrž mají rozproudit až surrealistické asociace, přijala Sára Arnstein z dua Ufftenživot a Ewan McLaren, mimo jiné ředitel festivalu Bazaar, který vypukne na konci března. Spolu s nimi se publikum, v neformálním prostoru prozářeném uklidňujícím levandulovým světlem a připomínajícím hernu či dětský koutek, mohlo zamyslet nad otázkami vztahujícími se k tady teď i nad tím, co vlastně skýtá nový začátek, na kterém nyní Studio ALTA s kolektivem spřátelených umělců stojí. Jakkoli jsem ke společenským hrám chladná a nepovažuji je právě za studnici inspirace pro rozvoj experimentálního umění a objevování silných témat, vytváření asociací a jejich vztahování na současný stav nebylo tak docela bez zajímavosti…

Přišli jsme se však podívat především na performance. Na programu bylo jedno z proměnlivých vystoupení Under the Surface, jehož mnohotvárnost je někdy matoucí. Jde o multižánrovou událost, která vypadá vždy naprosto jinak, ať už pod širým nebem nebo v ne/divadelním prostoru, jiná performance čekala diváky na loňském Bazaaru, jiná v programu Trans Europe Halls a jiná zase na Nultém bodě… Hlavními autorkami a protagonistkami performativních událostí jsou Kateřina Szymanski a Kristýna Svobodová, jejichž vystoupení tentokrát doplnili hudebníci z uskupení Fertilizer, kteří se svou elektronickou hudbou navázali ještě improvizovaným koncertem. Projekt Under the Surface zkoumá problematiku dopadu povrchové těžby na život zainteresovaných lidí i dotčené biotopy, inspiruje se různými dílčími problémy – jednou se soustředí na frustrace těch, kteří přicházejí o práci, jindy hledají pohybové analogie s vrstvením hornin a ložisek a zapojují moderní vědu a techniku (jak tomu bylo na vzpomínaném festivalu Nultý bod). Tentokrát bylo téma těžko rozklíčovatelné, protože k vlastní interpretaci sváděla událost samotná a její lokace: objevování a zabydlování nového prostoru, nový začátek, přesun. Navíc v komorním galerijním prostoru, za jehož okny pulzoval večerní život periferie.

• 

• 

• 

• 

Performance tedy působila především jako metafora vytváření nového prostoru pro budoucí fungování, vytyčování hranic, formování a přizpůsobování prostoru, navíc se jednalo tentokrát o tvar, který akcentoval výtvarnou stránku události. Performerky si pomyslné hranice teritoria vytyčily doslovně, prostřednictvím mobilní konstrukce dřevěných rámů s jemnou sítí světýlek, která evokovala spolu s ledovým větrem zuřícím venku v ulicích zimní atmosféru. Fyzická a taneční akce vně i uvnitř byla neodmyslitelně spjata i s přímým kontaktem s diváky pohybujícími se bezprostřední blízkosti. Ohraničený prostor může být současně pevným bodem a útočištěm, ale zároveň i vězením, jde však o úhel pohledu – kdo je za mřížemi, kdo je zavřený za oknem – my, nebo oni? Ačkoli performerky četly také úryvky textů vztahujících se k životnímu prostředí a endemickým společenstvím biotopů, dominantní a významotvorná byla scénografie, její konstruování a dekonstruování, pomyslné rozplétání a zaplétání zářících sítí. Došlo i na rituál… Kombinace elektrické kytary a syntetizátoru vytvořila hudební kulisu, která chvílemi připomínala výbojné experimenty Zdeňka Lišky z doby, kdy psal muziku k Ikarii XB1, a chvílemi Pražský výběr…

---